úterý 18. května 2021

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Kytice (4)

Hermiona strávila první dva týdny prázdnin se svými rodiči. Oba měli jako tradičně na začátku prázdnin dovolenou. Chtěli si dosyta užít svojí dcery, kterou přes školní rok neviděli. Jezdili společně na výlety a radovali se z pěkného počasí. Hermiona si krátila čas čtením turistických průvodců po Bulharsku a historii osídlení Pirin. Hory ji lákaly stále víc a nepřestávala doufat, že bude moct za Viktorem odjet. 


Byl by to poklidný začátek prázdnin, nebýt úzkosti, která se jí zmocnila vždy, když kontrolovala došlou poštu nebo když otevírala Denního věštce. Něco se už přece musí stát, říkala si pokaždé. V novinách bylo ale vše jako obvykle. Žádná podivná zmizení, žádné neobvyklé události, jako kdyby se před měsícem nic zvláštního nestalo. Jedinou upomínkou na červnovou událost bylo, že ji Ron týden po začátku prázdnin poslal sovu:


“Ahoj Hermiono, doufám, že si užíváš léta. Brzy se budeme přesouvat do Londýna. Víc ti k tomu teď napsat nemůžu. Zase se ozvu. Měj se! Ron,” stálo v dopise.


Konečně nastal večer před odjezdem. Hermiona měla vše sbaleno a připraveno. Zítra brzy ráno ji rodiče odvezou na letiště a potom už to bude na ní. Posadila se na gauč v obývacím pokoji vedle svojí maminky.

“Jseš s Viktorem domluvená, že tě vyzvedne?” zeptala se jí máma toho dne už potřetí.

“Mami, to víš, že jo. Vyzvedne mě na letišti. Už jsem ti to říkala,” odpověděla Hermiona trpělivě a usmála se na svoji mámu, která se tvářila nejistě.

“Já vím, promiň,” odpověděla maminka a přivinula k sobě svoji dceru. “Vyrostla si nějak hrozně rychle,” zašeptala jí ještě do vlasů. Hermiona se k mamince mlčky přimáčkla.


Létala letadlem podobně ráda jako létala na koštěti. Nad mraky louskala Fantastická zvířata a kde je najít a snažila se dočíst něco o proměnlivých kozách. Už jen chvíli a bude zpátky na zemi. Letadlo začalo klesat. Zbýval jen malý moment. Povedlo se! Bezpečně přistáli na dráze.


Hermiona si naložila na záda velkou krosnu, otec ji poradil, že bude do hor vhodnější, než kufr, a vyrazila do letištní haly k příletům. U příletové cedule čekalo dost lidí. Táta zvedl do výšky svého malého syna a zatočil s ním. Blonďatá dívka, která předtím seděla přes uličku od Hermiony, se v těsném objetí líbala se svým přítelem. Syn objímal starou ženu a bral ji tašku. 


Hermiona se trochu bázlivě rozhlédla kolem. Předtím měla dost práce, aby utěšila svoje rodiče, takže ji nikdy doopravdy nenapadlo, že by vlastně nemusel přijít. Co když tady nebude? Pátrala očima mezi lidmi a pak ho uviděla. Stál u sloupu těsně vedle vchodu do haly a na sobě měl mudlovské oblečení. Srdce jí poskočilo radostí, její obavy byly zbytečné. Stejně jako její spolucestující se i ona rozeběhla vstříc svému milovanému. Pevně ho objala. Přivinul ji k sobě a nasál vůni jejích vlasů. Bezeslov se políbili.

“Ahoj Hermi-ou-no,” řekl potom a stále držel ji pevně v náručí.

“Ahoj Viktore,” odpověděla a usmála se na něj. V hlavě se jí rozběhly vzpomínky na jejich společné toulání po bradavických pozemcích.

“Jaká byla cesta?” zeptal se a ze vzduchu vytáhl velkou kytici barevného lučního kvítí.

“Páni, to je nádhera, děkuju,” řekla Hermiona a prohlížela si modré zvonce. “Cesta byla dobrá.”

“Jsem moc rád, že jsi tady.” odpověděl. “Teď vezmeme tobogán na nádraží a potom pojedeme vlakem.”

“Tobogán?” podivila se Hermiona.

“Ano. Nepotřebuješ se najíst nebo si odskočit?” zeptal se ještě a vzal Hermioně batoh. Úplně nahoru připevnil květinu a pak si ho hodil na záda. “Bude lepší, když budeš mít volné ruce,” dodal.


Na omšelých plechových dveřích s panáčkem a panenkou visela cedulka, která v několika jazycích vysvětlovala všem, kdo by se snad kvůli akutnosti své potřeby odvážili vejít (jinak si Hermiona nedovedla vysvětlit, že by tam někdo vejít chtěl), že jejich záměr je marný. Tyto toalety jsou mimo provoz. Podle rzi, která na dveřích i ceduli kvetla, možná i několik let.

Hermiona se na Viktora tázavě podívala. Viktor se usmál, rozhlédl se kolem sebe a zatlačil do dveří. Překvapivě hladce se otevřely.


Společně koukali na řadu záchodových kabinek. “Prostě si stoupneš do mísy a spláchneš,” řekl Viktor jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě a vydal se ke kabince. 

“To myslíš vážně?”

“Uvídíme se na nádraží. Nečekej dlouho, ať se nemusíme na peróně hledat,” řekl otevřel dveře kabinky a plynule se vyhoupl na mísu. Na zádech se mu houpal Hermiony batoh a už se natahoval po splachovadlu: “Ahoj za chvíli.” A byl pryč.


“To je šílený. Kam jsem to přiletěla?” říkala si v duchu Hermiona. Pak si uvědomila, že přece stála o to poznat nové kulturní zážitky a zvyky kouzelníků z jiné země. “Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala,” pokračovala svůj monolog. Potom mávla rukou, opřela se o zeď kabinky a vyhoupla se nahoru. Oběma nohama balancovala na záchodovém prkénku. Najednou se jí chtělo hrozně se smát: “Ha, ha, ha, jasně a teď vlezu do mísy, proč, ne,” říkala si v návalu smíchu. Stála ve vodě a s překvapením zjistila, že ji nestudí. Natáhla se po šňůře a celá vysmátá spláchla.


V jednu chvíli se točila jako káča a v druhé chvíli stála na perónu vlakového nádraží. Po koleji se blížil vlak a cestující se tlačili, aby si zajistili nejlepší místo pro nástup. Vlak začal brzdit za doprovodu hlasitého skřípání a shon ještě nabral na obrátkách. Zdálo se, že si nikdo z lidí nevšiml, že se u stěny zjevil nahrbený mladík a dívka s hustými hnědými vlasy. Pouze drobná holčička zatahala svoji maminku za ruku a ukazovala na Hermionu. Maminka zaujatá nástupem do vlaku ji ale nevěnovala pozornost a táhla ji na opačnou stranu. 

“Hlavní nádraží v Sofii,” řekl Viktor.

Hermiona si s úsměvem od ucha k uchu prohlížela koleje vyrovnané jako řádky brambor na poli.

“Tak co líbil se ti tobogán?” zeptal se.

“Jasně. Nikdy jsem takhle necestovala. Je to opravdu, hm, neobvyklé,” volila Hermiona pečlivě slova a snažila se odhadnout, co si může dovolit. Nechtěla se Viktora hned po shledání dotknout. Co když je to nějaká kulturní libůstka?

“Tahle cesta záchodem není úplně na h...ouby,” řekl uličnicky Viktor. Hermiona si domyslela, že původně měla po písmenku h následovat písmenka jiná, ale Viktor je jako džentlemen pozměnil. “Uspoří to moře času, když se nemůžeš nebo nechceš přemisťovat,” vysvětlil. “Pojď za chvíli nám jede vlak,” vzal Hermionu za ruku a zamířili k východu z nástupiště.


Společně prokličkovali nádražím a nastoupili do vlaku o dvou vagonech. Usadili se u okna.

“Tímhle vlakem se dostaneme až do vesnice pod horami. Potom už je to jenom kousek pěšky,” řekl Viktor. Hermiona studovala nápisy v bulharštině a vypadala okouzleně.

“Vůbec nevím, co tady stojí. Může to být cokoliv. Je to fascinující písmo,” popustila uzdu svojí lásce k textu.

“Že se nemáš za jízdy vyklánět z okénka,” řekl Viktor.

Oba se rozesmály. Hermiona se rázem cítila o něco méně nervózní.

“Co tvoji rodiče, opravdu jim nevadí, že přijedu?” vyslovila otázku, která ji trápila.

“Nemůžou se tě dočkat. Nikdy předtím jsem žádnou dívku domů nepozval,” řekl Viktor a zadíval se ven z obavy jestli nevyslovil příliš mnoho. Hermiona zčervenala.

“Chystají malou oslavu venku u ohně,” pokračoval a Hermiona se zatvářila vyděšeně.

“Ale neboj, to není kvůli tobě, když je úplněk, děláváme ji v létě pravidelně. Sejdeme se většinou i se sousedy. V létě je měsíc z údolí jako na dosah ruky. U nás mu říkáme Měsíční údolí.”

“To zní krásně,” řekla Hermiona.

“Má to svoje kouzlo. Snažím se přizpůsobit famfrpál tak, abych mohl být v létě na úplněk doma.”

“Jak jde příprava?” zajímala se Hermiona. Věděla, že Viktor měl začít znovu naplno trénovat po skončení turnaje Tří kouzelníků.

“Připravujeme se na ligu, máme individuální tréninky a od srpna společné,” řekl. “Když už nechodím do školy, zvažujeme, že bych se přestěhoval do Sofie. Měl bych to na tréninky blíž. Teď po druhém místě na mistrovství světa si to můžeme dovolit. A taky je možná na čase, abych se odstěhoval od rodičů. Ale nevím, ještě jsem se nerozhodl,” vyložil Viktor, co mu leželo na srdci.

“Tak uvidíš,” odpověděla Hermiona, protože ji nenapadlo, co lepšího říct. Jí samotnou čekalo ještě několik let v Bradavicích a budoucnost, o které mluvil Viktor, jí připadala velice vzdálená. 

“Ale povídej, co ty? Copak si za prázdniny nového přečetla?” zeptal se. Hermiona se rozpovídala o rodičích a výletech a o tom, co se dozvěděla z knih o Bulharsku a Pirinách. Povídali si o horách a krajina za oknem se začala pozvolna měnit. Rovinu vystřídaly kopečky. Oba se odmlčeli a pozorovali vlnící se obzor. Pozdě odpoledne se před nimi objevila první opravdová vysoká hora.

“Brzy budeme na místě,” řekl Viktor při pohledu na kopec.


Vlak zanedlouho zastavil v údolí na malém nádraží. Hned vedle nádražní budovy svižně tekla říčka.

“Mohli bychom se nahoru přemístit, ale říkal jsem si, že by ses možná ráda prošla po dni sezení,” řekl Viktor a Hermiona souhlasila.

Vydali se podél říčky po silnici nahoru. Navzdory pozdní hodině slunce stále příjemně hřálo. Jejich cestu lemovalo luční květí. Řebříček, zvonky, třezalka, divizna, vypočítávala Hermiona a rozhlížela se kolem. Nechali za sebou kaskádovitě padající vodu a Hermioně připadalo jakoby se všechno ponořilo do příjemného ticha. Listí jemně šumělo. Vzduch voněl sladce i čerstvě.

“Moc se mi tu líbí,” řekla Viktorovi.

“To jsem rád,” odpověděl a pocítil uvnitř hřejivé teplo. Ve svém odhadu se nespletl. V návalu náklonnosti vzal Hermionu znovu za ruku a dál stoupali mlčky.

Silnice je zavedla do lesa a zase vyvedla ven. Hermiona si všimla, že louky po obou stranách cesty jsou ohrazeny jako pastviny. Všude bylo spousta ovčích a kozích bobků. Vystoupali na malý kopeček a před nimi se otevřelo údolí ve tvaru protáhlé dlaně. V dolíku uprostřed dlaně sedělo několik budov a všude kolem nich se rozkládaly ohrazené louky. Na konci údolí se jako palce zvedali dva kopce. Slunce teď viselo těsně nad nimi a vrhalo na domy, jako poslední osvětlenou část údolí, měkké světlo.

“Vítej v Měsíčním údolí,” řekl Viktor.

“Díky,” odpověděla Hermiona na kterou udělala scenérie dojem.


Vydali se cestou mezi ohradami. Hermiona si všimla, že po pastvině se k nim někdo blíží. Podle svižnosti pohybu to vypadalo, že spíš běží. A skutečně za chvíli se vedle nich objevila malá copatá dívka a hbitě podlezla ohradu.

Zastavila se před nimi a valila oči na Hermionu. Potom pozdravila “Ahoj, Hermiono,” jako by se znali odjakživa.

“Moje malá sestřička,” vysvětlil Viktor, “Už se na tebe moc těšila. Vsadím se, že nás vyhlížela. Mám pravdu, Leo?”

“Jasně,” přiznala sebevědomě. “Pojďte domů, už vás čeká večeře, maminka udělala placky.”


Viktorovi rodiče Hermionu srdečně uvítali. Hermionu překvapilo, že Viktorova maminka umí perfektně anglicky. Asi proto nedělala ani Lee angličtina žádný problém. Viktorův tatínek toho moc u jídla nenamluvil, ale vypadal spokojeně. 


Potom co se dosyta najedli, měli bramborové placky, zelí, domácí kozí sýr a slaninu, Hermiona cítila, jak na ní doléhá únava z celého dne. Viktorova maminka se naštěstí brzy zvedla a ukázala jí její pokoj. Hermiona jí poděkovala rozloučila se s Viktorem a byla ráda, že může složit hlavu na polštář. Ještě si stačila všimnout, jak příjemně voní, skoro jako louka, anebo jako ta kytice, kterou dostala od Viktora, a která teď zdobila vázu na stole pod oknem. Potom zavřela oči a okamžitě usnula.

Žádné komentáře:

Okomentovat