úterý 18. května 2021

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Kytice (4)

Hermiona strávila první dva týdny prázdnin se svými rodiči. Oba měli jako tradičně na začátku prázdnin dovolenou. Chtěli si dosyta užít svojí dcery, kterou přes školní rok neviděli. Jezdili společně na výlety a radovali se z pěkného počasí. Hermiona si krátila čas čtením turistických průvodců po Bulharsku a historii osídlení Pirin. Hory ji lákaly stále víc a nepřestávala doufat, že bude moct za Viktorem odjet. 


Byl by to poklidný začátek prázdnin, nebýt úzkosti, která se jí zmocnila vždy, když kontrolovala došlou poštu nebo když otevírala Denního věštce. Něco se už přece musí stát, říkala si pokaždé. V novinách bylo ale vše jako obvykle. Žádná podivná zmizení, žádné neobvyklé události, jako kdyby se před měsícem nic zvláštního nestalo. Jedinou upomínkou na červnovou událost bylo, že ji Ron týden po začátku prázdnin poslal sovu:


“Ahoj Hermiono, doufám, že si užíváš léta. Brzy se budeme přesouvat do Londýna. Víc ti k tomu teď napsat nemůžu. Zase se ozvu. Měj se! Ron,” stálo v dopise.


Konečně nastal večer před odjezdem. Hermiona měla vše sbaleno a připraveno. Zítra brzy ráno ji rodiče odvezou na letiště a potom už to bude na ní. Posadila se na gauč v obývacím pokoji vedle svojí maminky.

“Jseš s Viktorem domluvená, že tě vyzvedne?” zeptala se jí máma toho dne už potřetí.

“Mami, to víš, že jo. Vyzvedne mě na letišti. Už jsem ti to říkala,” odpověděla Hermiona trpělivě a usmála se na svoji mámu, která se tvářila nejistě.

“Já vím, promiň,” odpověděla maminka a přivinula k sobě svoji dceru. “Vyrostla si nějak hrozně rychle,” zašeptala jí ještě do vlasů. Hermiona se k mamince mlčky přimáčkla.


Létala letadlem podobně ráda jako létala na koštěti. Nad mraky louskala Fantastická zvířata a kde je najít a snažila se dočíst něco o proměnlivých kozách. Už jen chvíli a bude zpátky na zemi. Letadlo začalo klesat. Zbýval jen malý moment. Povedlo se! Bezpečně přistáli na dráze.


Hermiona si naložila na záda velkou krosnu, otec ji poradil, že bude do hor vhodnější, než kufr, a vyrazila do letištní haly k příletům. U příletové cedule čekalo dost lidí. Táta zvedl do výšky svého malého syna a zatočil s ním. Blonďatá dívka, která předtím seděla přes uličku od Hermiony, se v těsném objetí líbala se svým přítelem. Syn objímal starou ženu a bral ji tašku. 


Hermiona se trochu bázlivě rozhlédla kolem. Předtím měla dost práce, aby utěšila svoje rodiče, takže ji nikdy doopravdy nenapadlo, že by vlastně nemusel přijít. Co když tady nebude? Pátrala očima mezi lidmi a pak ho uviděla. Stál u sloupu těsně vedle vchodu do haly a na sobě měl mudlovské oblečení. Srdce jí poskočilo radostí, její obavy byly zbytečné. Stejně jako její spolucestující se i ona rozeběhla vstříc svému milovanému. Pevně ho objala. Přivinul ji k sobě a nasál vůni jejích vlasů. Bezeslov se políbili.

“Ahoj Hermi-ou-no,” řekl potom a stále držel ji pevně v náručí.

“Ahoj Viktore,” odpověděla a usmála se na něj. V hlavě se jí rozběhly vzpomínky na jejich společné toulání po bradavických pozemcích.

“Jaká byla cesta?” zeptal se a ze vzduchu vytáhl velkou kytici barevného lučního kvítí.

“Páni, to je nádhera, děkuju,” řekla Hermiona a prohlížela si modré zvonce. “Cesta byla dobrá.”

“Jsem moc rád, že jsi tady.” odpověděl. “Teď vezmeme tobogán na nádraží a potom pojedeme vlakem.”

“Tobogán?” podivila se Hermiona.

“Ano. Nepotřebuješ se najíst nebo si odskočit?” zeptal se ještě a vzal Hermioně batoh. Úplně nahoru připevnil květinu a pak si ho hodil na záda. “Bude lepší, když budeš mít volné ruce,” dodal.


Na omšelých plechových dveřích s panáčkem a panenkou visela cedulka, která v několika jazycích vysvětlovala všem, kdo by se snad kvůli akutnosti své potřeby odvážili vejít (jinak si Hermiona nedovedla vysvětlit, že by tam někdo vejít chtěl), že jejich záměr je marný. Tyto toalety jsou mimo provoz. Podle rzi, která na dveřích i ceduli kvetla, možná i několik let.

Hermiona se na Viktora tázavě podívala. Viktor se usmál, rozhlédl se kolem sebe a zatlačil do dveří. Překvapivě hladce se otevřely.


Společně koukali na řadu záchodových kabinek. “Prostě si stoupneš do mísy a spláchneš,” řekl Viktor jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě a vydal se ke kabince. 

“To myslíš vážně?”

“Uvídíme se na nádraží. Nečekej dlouho, ať se nemusíme na peróně hledat,” řekl otevřel dveře kabinky a plynule se vyhoupl na mísu. Na zádech se mu houpal Hermiony batoh a už se natahoval po splachovadlu: “Ahoj za chvíli.” A byl pryč.


“To je šílený. Kam jsem to přiletěla?” říkala si v duchu Hermiona. Pak si uvědomila, že přece stála o to poznat nové kulturní zážitky a zvyky kouzelníků z jiné země. “Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala,” pokračovala svůj monolog. Potom mávla rukou, opřela se o zeď kabinky a vyhoupla se nahoru. Oběma nohama balancovala na záchodovém prkénku. Najednou se jí chtělo hrozně se smát: “Ha, ha, ha, jasně a teď vlezu do mísy, proč, ne,” říkala si v návalu smíchu. Stála ve vodě a s překvapením zjistila, že ji nestudí. Natáhla se po šňůře a celá vysmátá spláchla.


V jednu chvíli se točila jako káča a v druhé chvíli stála na perónu vlakového nádraží. Po koleji se blížil vlak a cestující se tlačili, aby si zajistili nejlepší místo pro nástup. Vlak začal brzdit za doprovodu hlasitého skřípání a shon ještě nabral na obrátkách. Zdálo se, že si nikdo z lidí nevšiml, že se u stěny zjevil nahrbený mladík a dívka s hustými hnědými vlasy. Pouze drobná holčička zatahala svoji maminku za ruku a ukazovala na Hermionu. Maminka zaujatá nástupem do vlaku ji ale nevěnovala pozornost a táhla ji na opačnou stranu. 

“Hlavní nádraží v Sofii,” řekl Viktor.

Hermiona si s úsměvem od ucha k uchu prohlížela koleje vyrovnané jako řádky brambor na poli.

“Tak co líbil se ti tobogán?” zeptal se.

“Jasně. Nikdy jsem takhle necestovala. Je to opravdu, hm, neobvyklé,” volila Hermiona pečlivě slova a snažila se odhadnout, co si může dovolit. Nechtěla se Viktora hned po shledání dotknout. Co když je to nějaká kulturní libůstka?

“Tahle cesta záchodem není úplně na h...ouby,” řekl uličnicky Viktor. Hermiona si domyslela, že původně měla po písmenku h následovat písmenka jiná, ale Viktor je jako džentlemen pozměnil. “Uspoří to moře času, když se nemůžeš nebo nechceš přemisťovat,” vysvětlil. “Pojď za chvíli nám jede vlak,” vzal Hermionu za ruku a zamířili k východu z nástupiště.


Společně prokličkovali nádražím a nastoupili do vlaku o dvou vagonech. Usadili se u okna.

“Tímhle vlakem se dostaneme až do vesnice pod horami. Potom už je to jenom kousek pěšky,” řekl Viktor. Hermiona studovala nápisy v bulharštině a vypadala okouzleně.

“Vůbec nevím, co tady stojí. Může to být cokoliv. Je to fascinující písmo,” popustila uzdu svojí lásce k textu.

“Že se nemáš za jízdy vyklánět z okénka,” řekl Viktor.

Oba se rozesmály. Hermiona se rázem cítila o něco méně nervózní.

“Co tvoji rodiče, opravdu jim nevadí, že přijedu?” vyslovila otázku, která ji trápila.

“Nemůžou se tě dočkat. Nikdy předtím jsem žádnou dívku domů nepozval,” řekl Viktor a zadíval se ven z obavy jestli nevyslovil příliš mnoho. Hermiona zčervenala.

“Chystají malou oslavu venku u ohně,” pokračoval a Hermiona se zatvářila vyděšeně.

“Ale neboj, to není kvůli tobě, když je úplněk, děláváme ji v létě pravidelně. Sejdeme se většinou i se sousedy. V létě je měsíc z údolí jako na dosah ruky. U nás mu říkáme Měsíční údolí.”

“To zní krásně,” řekla Hermiona.

“Má to svoje kouzlo. Snažím se přizpůsobit famfrpál tak, abych mohl být v létě na úplněk doma.”

“Jak jde příprava?” zajímala se Hermiona. Věděla, že Viktor měl začít znovu naplno trénovat po skončení turnaje Tří kouzelníků.

“Připravujeme se na ligu, máme individuální tréninky a od srpna společné,” řekl. “Když už nechodím do školy, zvažujeme, že bych se přestěhoval do Sofie. Měl bych to na tréninky blíž. Teď po druhém místě na mistrovství světa si to můžeme dovolit. A taky je možná na čase, abych se odstěhoval od rodičů. Ale nevím, ještě jsem se nerozhodl,” vyložil Viktor, co mu leželo na srdci.

“Tak uvidíš,” odpověděla Hermiona, protože ji nenapadlo, co lepšího říct. Jí samotnou čekalo ještě několik let v Bradavicích a budoucnost, o které mluvil Viktor, jí připadala velice vzdálená. 

“Ale povídej, co ty? Copak si za prázdniny nového přečetla?” zeptal se. Hermiona se rozpovídala o rodičích a výletech a o tom, co se dozvěděla z knih o Bulharsku a Pirinách. Povídali si o horách a krajina za oknem se začala pozvolna měnit. Rovinu vystřídaly kopečky. Oba se odmlčeli a pozorovali vlnící se obzor. Pozdě odpoledne se před nimi objevila první opravdová vysoká hora.

“Brzy budeme na místě,” řekl Viktor při pohledu na kopec.


Vlak zanedlouho zastavil v údolí na malém nádraží. Hned vedle nádražní budovy svižně tekla říčka.

“Mohli bychom se nahoru přemístit, ale říkal jsem si, že by ses možná ráda prošla po dni sezení,” řekl Viktor a Hermiona souhlasila.

Vydali se podél říčky po silnici nahoru. Navzdory pozdní hodině slunce stále příjemně hřálo. Jejich cestu lemovalo luční květí. Řebříček, zvonky, třezalka, divizna, vypočítávala Hermiona a rozhlížela se kolem. Nechali za sebou kaskádovitě padající vodu a Hermioně připadalo jakoby se všechno ponořilo do příjemného ticha. Listí jemně šumělo. Vzduch voněl sladce i čerstvě.

“Moc se mi tu líbí,” řekla Viktorovi.

“To jsem rád,” odpověděl a pocítil uvnitř hřejivé teplo. Ve svém odhadu se nespletl. V návalu náklonnosti vzal Hermionu znovu za ruku a dál stoupali mlčky.

Silnice je zavedla do lesa a zase vyvedla ven. Hermiona si všimla, že louky po obou stranách cesty jsou ohrazeny jako pastviny. Všude bylo spousta ovčích a kozích bobků. Vystoupali na malý kopeček a před nimi se otevřelo údolí ve tvaru protáhlé dlaně. V dolíku uprostřed dlaně sedělo několik budov a všude kolem nich se rozkládaly ohrazené louky. Na konci údolí se jako palce zvedali dva kopce. Slunce teď viselo těsně nad nimi a vrhalo na domy, jako poslední osvětlenou část údolí, měkké světlo.

“Vítej v Měsíčním údolí,” řekl Viktor.

“Díky,” odpověděla Hermiona na kterou udělala scenérie dojem.


Vydali se cestou mezi ohradami. Hermiona si všimla, že po pastvině se k nim někdo blíží. Podle svižnosti pohybu to vypadalo, že spíš běží. A skutečně za chvíli se vedle nich objevila malá copatá dívka a hbitě podlezla ohradu.

Zastavila se před nimi a valila oči na Hermionu. Potom pozdravila “Ahoj, Hermiono,” jako by se znali odjakživa.

“Moje malá sestřička,” vysvětlil Viktor, “Už se na tebe moc těšila. Vsadím se, že nás vyhlížela. Mám pravdu, Leo?”

“Jasně,” přiznala sebevědomě. “Pojďte domů, už vás čeká večeře, maminka udělala placky.”


Viktorovi rodiče Hermionu srdečně uvítali. Hermionu překvapilo, že Viktorova maminka umí perfektně anglicky. Asi proto nedělala ani Lee angličtina žádný problém. Viktorův tatínek toho moc u jídla nenamluvil, ale vypadal spokojeně. 


Potom co se dosyta najedli, měli bramborové placky, zelí, domácí kozí sýr a slaninu, Hermiona cítila, jak na ní doléhá únava z celého dne. Viktorova maminka se naštěstí brzy zvedla a ukázala jí její pokoj. Hermiona jí poděkovala rozloučila se s Viktorem a byla ráda, že může složit hlavu na polštář. Ještě si stačila všimnout, jak příjemně voní, skoro jako louka, anebo jako ta kytice, kterou dostala od Viktora, a která teď zdobila vázu na stole pod oknem. Potom zavřela oči a okamžitě usnula.

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Loučení (3)

Všechno bylo jinak. Cedrik byl mrtvý a Lord Voldemort se vrátil. Poté, co Harry přistál vedle bludiště, jednou rukou svírající pohár Tří kouzelníků a druhou mrtvé tělo svého spolužáka a podělil se s Brumbálem o svoje svědectví o Voldemortově znovuzrození, jakoby se svět rozběhl v jiném rytmu. Co mělo přijít, přišlo. Hermionou velice otřáslo Harryho líčení událostí na hřbitově. I když byla sama v šoku, stejně jako Ron se snažila být Harrymu co největší oporou. Brumbálův proslov na konci školního roku byl pro ně nanejvýš vítaným světlem ve tmě. Možná ještě není vše ztraceno. Ne, dokud je tu Brumbál a dokud jsou tu kouzelníci, kteří jsou ochotni se Lordu Voldemortovi postavit. 


Hermiona nezapomněla na svůj slib, že Viktora o prázdninách navštíví. Rodiče jí dali svolení a ona se velice těšila. Jenže to bylo předtím. Teď když stála u brány a čekala s Harrym a Ronem na kočár bez koní si najednou nebyla jistá, jestli ho ještě někdy uvidí.

“Hermi-ou-no, můžu s tebou na chvíli mluvit o samotě?” vyšel z brány Viktor, jako kdyby ho přivolala síla myšlenky. 

“Pospěšte si, kočáry tu budou co nevidět,” řekl Ron k Hermioniným zádům.


Ve vzduchu visela atmosféra loučení. Nalevo od brány se Parvati Patilová a Levandule Brownová v slzách objímali se svými novými přáteli z Krásnohůlek. Viktor s Hermionou vešli zpátky do vstupní síně a stoupli si ke zdobenému křídlu brány. Hermiona Viktora bezeslov objala a na tváři měla mokré cestičky.

“Nemůžu ti slíbit, že se o prázdninách uvidíme,” řekla bez obalu.

Viktor tu informaci chvíli v tichu zpracovával. Když viděl, že Hermiona nežertuje odpověděl: “U nás budeš v bezpečí, ať se bude dít cokoliv.”

Hermiona na to nic neřekla a Viktor se dovtípil, že možná jde o něco víc, o čem nechce nebo nemůže mluvit. Stálo ho to hodně přemáhání, ale nakonec ze sebe vypravil: “Tak budeme doufat v to nejlepší. Budeme doufat, že se za dva týdny uvidíme,” přivinul ji k sobě ještě těsněji. A potom jí ještě do vlasů zašeptal: “A když tě nepustí, přijedu tě navštívit já, i kdybych tě měl vidět jen na chvíli. Teda pokud o to budeš stát.”

Hermiona se přes slzy usmála.

fanfiction HP - Hermiona a Viktor Krum - V knihovně (2)

Do začátku závěrečných zkoušek zbýval týden. Když nepomáhala Harrymu s přípravou na třetí úkol Turnaje tří kouzelnických škol, trávila Hermiona veškerý volný čas v knihovně. Seděla u zdi na svém oblíbeném místě pod velkým vitrážovým oknem, které propouštělo jenom zlomek světla z teplého letního dne venku, a stolek před ní byl zarovnán knihami. Dnešní odpoledne byl stoh tak vysoký, že za ním nebyla vidět. Právě když si opakovala správný postup pro sklízení dýmějových hlíz, profesorka Prýtová na hodině naznačila, že by toto mohlo být náplní praktické části zkoušky a Hermiona, která zaprvé chtěla u zkoušky uspět a za druhé nechtěla mít znovu popálené ruce od hnisu, si jej obzvlášť pečlivě pročítala, ji někdo zlehka položil ruku na rameno. Nadskočila, ale hned zase dosedla zpátky a na tváři se jí rozlil úsměv. Nemusela se otáčet, aby poznala původce toho dotyku.

“To jsem si mohl myslet, že tě najdu tady,” řekl Viktor a naklonil se k Hermioně, aby ji políbil. Vstala, rychle mu polibek vrátila a odtáhla se.

“Za chvíli tady bude tvůj fanklub.”

“Alespoň si budou mít o čem povídat,” nenechal se odradit Viktor a jemně hladil prstem Hermionu po šíji.

Hermiona cítila, jak jí dotyk uvolňuje. “Možná by mi opravdu neuškodila malá přestávka,” pomyslela si a přivřela oči. Viktor se usmál, objal ji a v manévroval je do uličky za vysoký regál plný knih. Hermiona, opřená o Tisíc kouzelnických bylin a hub, zkoumala zblízka Viktorův obličej.

“Jak jde příprava na třetí úkol?”

“Jde to dobře.”

Ticho mezi nimi přerušoval jenom jejich dech. Vzájemně si hleděli do očí a radovali se z přítomnosti toho druhého. Jejich nádechy a výdechy se přirozeně sladily. 

“Chybělas mi,” zašeptal.

“Ty mě taky,” vydechla a nasála jeho typickou vůni, dřeva, famfrpálového dresu, čerstvé trávy a možná nějakého leštidla na košťata. Tahle Famfrpálová vůně Hermionu bůhvíproč uklidňovala. Pomalu se k ní naklonil a zlehka se jazykem dotkl jejích rtů. Hermioně náhle připadalo, že je v knihovně alespoň o deset stupňů víc. Jak laskání pokračovalo, začaly se jí slévat zvuky klokotu knihovny, vlastně přestaly být úplně důležité. Jediné, na čem záleželo bylo, že její ústa hladila motýlí křídla. Velice ráda jim vyšla vstříc, toužila, chtěla se stát jejich součástí, laskat je a cítit srdce, které za nimi tepe.

“Ehm, ehm, ehm,” ozvalo se za jejich zády a najednou jako kdyby někdo zapnul zvuk. Oba hleděli do rozčilené tváře Madame Pinceové. Výmluvně ukázala prstem na východ z knihovny.

Viktor se usmál, políbil Hermionu na čelo a zamumlal směrem k madame Pinceové: “Jistě.” Ve vchodu se málem srazil s hloučkem dívek, které hledaly v brašnách brk a dohadovaly se, jestli mají slavného hráče famfrpálu požádat o autogram. Hermiona se posadila zpátky ke svému stolu a skryla svůj obličej za stoh knih.

pátek 14. května 2021

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Let nad jezerem (1)

Odehrává se v reáliích 4. a 5. knihy.

Byl to jeden z prvních opravdu teplých dní. Větve stromů se vlnily pod hřejivým dotykem slunečních paprsků a na břehu jezera se zelenala tráva. Z brány hradu vyšla dívka s hustými vlnitými hnědými vlasy, trochu nervózně se rozhlédla kolem sebe, a pospíšila si k vodě. Navzdory slunci na sobě měla zimní plášť a na nohou vysoké boty, jako kdyby po dlouhé zimě ztratila víru ve vlídné počasí. Jakmile rozeznala shrbenou postavu na břehu jezera, ještě přidala do kroku. Postava jí zamávala a ona si všimla, že vedle ní leží koště. Polkla a nesměle zamávala zpátky. Byla v ní malá dušička.

“Ahoj, Hermi-ou-no,” řekl vysoký černovlasý mladík s kulatými zády. “Dneska bude dobrá viditelnost, už se nemůžu dočkat až budeme nahoře.” Naklonil se blíž k dívce a políbil ji rychle na obě tváře na uvítanou. Narozdíl od Hermiony měl na sobě na pohled docela lehkou prošívanou vestu, kalhoty a rukavice.


“Ahoj, Viktore, páni to je Kulový blesk, to je asi opravdu dobré koště, co? Četla jsem o něm ve Famfrpálu v průběhu věků a taky samozřejmě Harry jeden má. Totiž pročítala jsem si Famfrpál v průběhu věků, když jsem se připravovala na dnešní let, snažila jsem se tam najít, jestli by mě něco mohlo pomoct se udržet ve vzduchu,” vypravila ze sebe Hermiona rychle. “Víš já na létání úplně nejsem,” přiznala nakonec.


Viktor se na okamžik zamračil, když uslyšel Harryho jméno, ale jak dál poslouchal Hermionu velice rychle se na jeho tváři objevil úsměv: “Zajímalo by mě, jestli existuje kniha, kterou jsi neměla v ruce,” zažertoval. “Na létání nic není. Stačí, když se mě budeš držet,” dodal, když viděl, jak se Hermiona tváří. 


Hermiona a Viktor nebyli jediní, kdo si užíval krásného teplého dne venku. Zatímco stáli na břehu jezera, kolem prošel hlouček studentů z Havraspáru a dva Nebelvírští studenti. Všichni na ně nepokrytě civěli. Hermiona, která nestála o řeči, se vyhýbala jejich pohledu a pomáhala Viktorovi připevnit brašny zespodu na koště. Nakonec nezbývalo nic než nasednout.


Viktor se zubil od ucha k uchu: “Počkej až uvidíš jezero shora,” řekl Hermioně. Ta se zatvářila pochybovačně, ale proti svému zvyku na to nic neřekla. Odrazili se od země.


“Už můžeš otevřít oči,” ozvalo se s přidušeným smíchem, když vystoupali nad vrcholky stromů. Letěli vodorovně nad jezerem a slunce měli v zádech. Hermiona se odlepila od zad svého společníka a opatrně pootevřela víčka. Pod ní se třpytila a tančila vodní hladina.


“To je úžasné! Vidíš, jak se mění ty barvy?” zavolala nadšeně a na chvíli zapomněla na svůj strach. Po tom, co ji Viktor vytáhl z jezera při plnění úkolu do Turnaje tří kouzelníků, si byla jistá, že má jezera dost na dlouho dobu. Z této perspektivy ale vypadalo úplně jinak a Hermiona začínala být docela ráda, že se nechala k letu přemluvit.

“Nádhera,” odpověděl a očima těkal po vodní hladině.


Klouzali blízko nad vodou. Kdyby chtěla, mohla by se natáhnout a namočit si nohu nebo dokonce ruku ve vodě. Ale to by se musela pustit vesty svého společníka a to, i když měla ruce od samého držení celé dřevěné, rozhodně nehodlala udělat. Hory, rámující jezero z východní strany, se pomalu přibližovaly. 


“Hermi-ou-no, cítíš se na malý dobrodružství?” zeptal se Viktor po chvíli.

“Jak to myslíš?”, odpověděla Hermiona, “A co je tohle?”

“Myslel jsem, že bysme se mohli podívat tam nahoru.” Oběma rukama pustil koště a ukazoval na masiv, který se před nimi zvedal.

“Ty ses zbláznil!” vrátila mu Hermiona okamžitě. Potom si ke svému překvapení uvědomila, že nad tím opravdu přemýšlí. Jedna její část se chtěla nahoru podívat. Trvalo ji jenom pár vteřin, během kterých si zdůvodňovala rozhodnutí, které bylo už dávno učiněné: “Není to tak špatné, když nemusím koště řídit. Nikdy jsem tam nebyla. Ty hory nejsou mimo školní pozemky, jsou na jejich hranici, takže technicky to není úplně proti školnímu řádu,” než prostě odpověděla: “Tak jo.”

“Drž se!” ozvalo se zepředu. 


Znovu pevně zavřela oči. Viktor se přitiskl k násadě a obrátil koště vzhůru. Vítr jim svištěl kolem uší. Hermioně připadalo, že klouže z násady dolů. Bylo ale už pozdě z toho vycouvat. Zaryla nehty do Viktorových boků a předklonila se. Připadala si, že je ke koštěti snad přimrzlá. Právě, když si v hlavě přehrávala chmurnou přehlídku různých způsobů odmrazování, ucítila, jak se znovu vyrovnali.

“Zkusíme to tady,” řekl Viktor a prstem ukázal na malé údolí vetknuté mezi skalnaté výběžky. Přistáli na zbytcích sněhu. Hermiona prkenně sesedla z koštěte. Viktor si protahoval zkřehlé prsty a oči mu svítily.


Nacházeli se asi v polovině výšky hory, za nimi se tyčilo ještě dobrých tisíc metrů kamene. Všude bylo dost morko. Ještě pár slunečných dní a bílé plochy zde stejně jako dole úplně zmizí.


Nechali koště opřené o stěnu a vyrazili na obchůzku kolem skalisek. Hermiona přeskakovala kaluže a nohama si vybírala ostrůvky žluté loňské trávy. V duchu si libovala, že její úvaha vzít si zimní oblečení byla správná.


Skály se leskly v mnoha odstínech. Hermiona byla překvapená, jak moc jí měnící se kámen fascinuje. Hodnou chvíli šli mlčky a pozorovali kameny a křoviska. Sem tam se mezi nimi objevil malý smrček. Na kraji údolí narazili na cestu vinoucí se vzhůru. Po chvíli se cesta změnila v pěšinu, která se obtáčela kolem skal.


Výstup byl čím dál namáhavější. Hermiona střídavě uvažovala o tom, jaké by to bylo potkat v horách obry a střídavě, jak dlouho budou ještě pokračovat nahoru. Už měla na jazyku otázku, když se přehouply přes skálu a otevřel se jim výhled na jezero. 


Zvrchu připomínalo vajíčko. Z jedné strany bylo zasazené v prstenci hor, tam se právě nacházeli, a na druhém konci se rýsovala silueta majestátného bradavického hradu. Ten z této výšky vypadal nezvykle křehce. Zelené jehličnany a holé listnáče Zapovězeného lesa se rozprostíraly vlevo od jezera. 


Zastavili a v tichu vstřebávali dojmy. Svítilo slunce a všechno všední jakoby zůstalo dole pod nimi. Tady nahoře nebyly žádné denní starosti. Širá krajina zpívala píseň jejich srdcím.


Viktor nabral do ruky trochu sněhu. “Díky, že jsi souhlasila se mnou letět. Já se k létání mimo famfrpál moc nedostanu. Když jsem byl mladší létal jsem pořád nad horami a řekami. Tohle mi chybí,” posteskl si a ukázal rukou do neurčita. Hermiona se dovtípila, že zřejmě myslí hory, krásu kolem a všechno dohromady. “Díky tomu jsem se naučil létat. Dřív než jsem věděl něco o Vronského fintě,” pokračoval a nechal vodu z polorostátého sněhu kapat mezi prsty. Potom se usmál na zbytek sněhu a hodil ho po Hermioně.


Hermiona se ke svému překvapení také zasmála a naoplátku zase mrštila sníh po svém společníkovi. Lehce se mu vyhnul, ale to Hermionu neodradilo od dalšího pokusu. Připadala si velice neskutečně. Na pozadí toho nejkrásnějšího výhledu, tisíc metrů nad zemí (kam se dostala na koštěti) se kouluje s Viktorem Krumem, který se jí právě svěřil o tom, jak se naučil létat. Najednou jí všechno přišlo velice absurdní a ještě víc se rozchechtala. Připadala si jako pírko. Ztratila koncentraci a koule ji zasáhla naplno do obličeje. Plivala sníh a vytírala si ho z očí. 


“Promiň Hermi-ou-no,” omlouval se hned a pomáhal Hermioně oklepat sníh z obličeje a vlasů. Došlo jí, že najednou stojí velice blízko sebe. Zčervenala jako pivoňka a dívala se upřeně do země. Lehkost byla ta tam. “Díky,” pípla a zvedla oči. Jejich pohledy setkaly a Hermiona naokamžik četla v očích svého společníka jako v otevřené knize. Obsah stránek ji docela vylekal a tak odvrátila pohled směrem k horám. “Myslíš, že tady žijí obři?” vypálila vzápětí otázku, nad kterou přemýšlela při výstupu.

“To nevím,” připustil Viktor, zamračil se a kousek ustoupil, “Jak tě to napadlo?”

“Říká se, že se ukrývají v horách, protože se drží daleko od lidí. Nikdy jsem žádného obra neviděla. A co ty?” zeptala se a stejně jako při cestě nahoru pomyslela na Hagrida a na článek, který nedávno vyšel v Denním věštci. Byl tady někdy? Třeba někde poblíž žije jeho rodina.

“Já taky ne.” řekl Viktor. Odmlčel se a po chvíli pokračoval: “U nás doma mluvil o obrech můj dědeček. Vždycky říkal, že žijou v jednom z údolí a ukazoval prstem dozadu do hor. Ale jestli to je pravda, tak museli být hodně daleko. Párkrát jsem letěl tím směrem a nikoho jsem neviděl.”

“Je tvůj dědeček pořád naživu?”

“Živ a zdráv.”

“A odkud vlastně přesně jsi?” zeptala se Hermiona s nepředstíraným zájmem. 

“Vážně to chceš slyšet?” 

Hermiona horlivě přikyvovala.

“Pocházím z jedné malé kouzelnické vesnice ležící v pohoří Pirin. Vesnice je možná velké slovo, bydlíme tam pohromadě tři rodiny. Moje rodina z tátovi strany tam žije už několik generací. Rodiče mají kozí farmu, ale to je spíš zástěrka pro mudly. Hlavní je, že chovají proměnlivé kozy. Ti jsou hrozně vzácní, je těžké je rozmnožit. Z jejich srsti se tkají neviditelné pláště.” vysvětloval.

“Páni to musí být úžasné. Čistě kouzelnická vesnice v horách,” nadchla se Hermiona. “A jaké jsou ty kozy?”

“Vypadají jako obyčejné kozy, když se na ně ale pozorně zadíváš, můžeš si všimnout, že jim srst mění barvu. Klidně i několikrát za hodinu. Taky pijí jenom diamantovou vodu. A jazýček mají možná ještě vybíravější než kozy.”

“Co to je diamantová voda?” vyptávala se dál Hermiona. 

“Co kdybysme to dopovídali cestou zpátky?” vrátil ji otázku Viktor, potěšen jejím zájmem. “Můžeme sletět dolů a dát si nějaké jídlo u jezera. Bude tam tepleji a možná větší sucho.”

“Jasně,” souhlasila Hermiona, vtiskla si do paměti nádhernou scenérii a vydala se zpátky za Viktorem. Zajímalo ji snad úplně všechno o Viktorově rodině i o famfrpálu. Viktor nezůstával s otázkami pozadu a tak jim cesta zpět ke koštěti uběhla velmi rychle.


Let dolů připadal Hermioně mnohem příjemnější. Možná to bylo tím, že to bylo podruhé za krátkou dobu, anebo tím, že věděla, že letí blíž k zemi, anebo prostě protože se mohla pohodlně opřít o Viktorovi záda. Jak kolem ní svištěl vítr, došlo jí, že se vůbec nechce vrátit zpět na hrad.


Přistáli na malé pláži ozářené sluncem, které se pomalu klonilo k západu. Břeh jezera lemovala krátká čerstvá tráva a v písku leželo pár balvanů. Hermiona slezla z koštěte a plná neznámé radosti se na jeden z balvanů posadila. Pozorovala jezero a nasávala přítomnou chvíli plnými doušky. Voda se jiskřila v medových barvách. Viktor mezitím vybalil obsah brašen. Měli s sebou obložené chleby, spoustu pochoutek z Medového ráje, dýňový džus a dokonce i dvě lahve máslového ležáku, které pořídil při minulé návštěvě Prasinek. Hermiona ale vypadala, že ji jídlo nezajímá ani přinejmenším. Dál fascinovaně zírala na vodní hladinu.


Po chvíli Viktor vstal, vzal dva máslové ležáky, a přisedl si k Hermioně na kámen. Seděli velice blízko sebe. Viktorovi připadalo, že vzduch kolem nich jiskří stejně jako voda v jezeře. Hermionino rozpoložení bylo nakažlivé. Viktor se nemusel ani příliš naklánět, když jí zašeptal do ucha slova, která mu vytanula na mysli dříve tohoto dne, když letěli nad jezerem: 


“Duše lidská, podobá se vodě, přichází z nebe, k nebi se vznáší a čas ji zas posílá k zemi ve změnách stálých. To je Goethe.”


Hermiony se ta slova velice dotkla. Naoplátku nahmatala Viktorovu ruku a stiskla ji. Viktor se znovu předklonil. Tentokrát ji zlehka políbil na ústa. Hermiona cítila, jak jiskření vody prostupuje celé její tělo. Zadívala se Viktorovi do očí a znovu v nich četla. Tentokrát se ale nepolekala. Naklonila se blíž a dál si povídali bezeslov.


Když na nebi vyšly první hvězdy, ležely dvě prázdné lahve od máslového ležáku u objímající se dvojice.

“Měli bychom se vrátit na hrad.”

“To už říkáš potřetí.”

“Teď ale doopravdy.”

“Achjo, tak jo.”

“Jestli mi to dovolí naši, ráda bych o prázdninách přijela,” řekla ještě Hermiona a odpověděla tak na Viktorovo pozvání. Vysoký černovlasý mladík s kulatými zády se na Hermionu zářivě usmál a ve slabém světle hvězd se vydal pro koště, které leželo zapomenuté na kraji pláže.

Picture by Lozter. I honestly hope you don't mind I borrowed it. Thanks.