úterý 23. února 2021

deník 29 - dánská školka?

Bydlíme v zemi s úplně neuvěřitelně parádním systémem školek. Vlastně asi celkově systémem vzdělávání - od jeslí až po univerzitu. V Aarhusu jsou jesle (0-3 let) a školky (3-6 let) na každém kroku. My jich máme v dochozí vzdálenosti do deseti minut víc než pět.

Většina Dánů posílá svoje děti do jeslí mezi jedním a druhým rokem. Jesličkové děti chodí často ven, vozí se ve velkých kočárech pro čtyři nebo ve vozíku elektrokola, školkové děti zase vyráží na hřiště, s Matějem je tak často vídáme. Není vůbec neobvyklé, že jejich učitelé vypadají jako velký pohodáři. Zrovna včera jsme viděli školkovýho učitele, kterýmu se houpala v uchu náušnice kančího zubu. Nebo jindy zase paní s dlouhýma rozpuštěnýma šedýma vlasama a jiskrou v oku. Oba vypadali, že si svoji práci vážně užívají.


Od kamarádek taky vím, jak to v jeslích a školkách funguje. V jeslích je dvanáct dětí na čtyři dospělé - dva pedagogy a dva asistenty. Těch dvanáct dětí mají dospěláci rozdělené na čtyři skupiny po třech. Mladší děti kolem roku mají někdy jiný program než starší, někdy jsou společně. 


Co mě přijde neuvěřitelné je to, že všechny jesle mají stejný nebo hodně podobný denní režim a přístup k dětem. Existují směrnice nastavené státem o oni se jich prostě drží. To může znít trochu děsivě, ale většina Dánů má ve stát a společnost velkou důvěru. Třeba je tady běžné, že se nechávají kočárky s malýma dětma venku před obchodem. Ta důvěra asi taky pomáhá k tomu, že Dánové ve velkém posílají děti do institucí už od malička.


Matěj s kamarádama.


Přístup k dětem na mě dělá velký dojem. Dělají tu hodně na dítě orientovaný přístup - na jeho potřeby a možnosti, ale zároveň podporují svobodný rozvoj. Například v jeslích podporují, aby děti už od nejmenších jedly samy - nejdřív rukou a pak příborem. Taky mně přijde, že se hodně orientují na to pozitivní. Od kamarádky vím, že když malý dětičky v jeslích padají (což je fakt často), dospělí kouknou na dítě, co spadlo, a podpoří ho tím, že říkají “up igen”, “znova nahoru”, a moc se nerýpají v tom, že spadlo atp.


Ve školkách nechávají dětem hodně volnost, nemají moc řízených činností a tráví hodně času venku. A tím nemyslím, že jdou na vycházku, když je hezky. Děti jsou tady zvyklý být venku za každého počasí - déšť, sníh, vítr, sluníčko. Většina institucí, co jsem si o nich četla, klade důraz na pobyt venku v přírodě - děti jsou většinu času venku na hřišti nebo v parku nebo v lese nebo u moře… K tomu ještě přičtu ty charismatický učitele, fakt pěkný, vymakaný hřiště a promyšlený hračky odpovídající věku, a je to skoro ráj na zemi :-)


V lese byla legrace :-)

Taky mě to nalákalo. Matějovi jsou teď dva a čtvrt roku, tak jsem si začala říkat, jestli by se mu přece jen už v takových skvělých jeslích mezi dětmi nelíbilo. Mají tady i úplně parádní proces adaptace, prostě chodíš do jeslí s dítětem tak dlouho (klidně pár týdnů), dokud se tam necítí bezpečně zůstat s učitelema. Nojo, ale tady to začalo trochu skřípat. Představa, že bych ho, kluka mýho maličkýho, nechávala s jinýma lidma, který mluví jazykem, kterýmu nerozumí, mě úplně nelákala. I když s tím jazykem to je prý otázka týdnů, jak tu slyším od všech známých. Když jdou tady děti do školky, naučí se jazyk klidně během dvou měsíců (vůbec ne výjimečně, ale velice často).


Několik dní jsem se potila rozhodováním a nespala jsem. Pak jsem se naladila do svého srdce a začala jsem tušit odpověď. Moc mi pomohlo, že jsem to taky konzultovala s různýma lidma. Celý proces pak završil rozhovor s mojí kamarádkou Zuzkou, která mě vyslechla a řekla pár věcí, který byly vlastně velice neutrální a pozitivní vůči zdejšímu školství. 


K rozsvícení mi pomohlo mimo jiné zpracování těhle dvou věcí. Zvažovala jsem to taky hodně proto, že Matěj říká, že do školky chce. A dozvěděla jsem se od Zuzky, že její syn stejného věku taky vážně říká, že chce do školky nebo na tancování se svojí sestrou. Takže mi došlo, že Matěj není sám a asi je to normální, že děti to takhle říkají (to z toho odvozuji), i když si nejsou vědomy důsledků.


Další silná motivace byla mezinárodní zkušenost - abychom to tady využili. Ale uvědomila jsem si - ruku na srdce, to je spíš moje motivace, než Matějovo. V současné situaci těch možností na vyžití ve zdejší kultuře není tolik jako obyvkle, takže jsem hledala různý možnosti. Moje ego, takže ani ne moje skutečné potřeby...


O pár hodin později jsem už věděla, že chci s Matějem zůstat dál doma. 

 

Je to trochu divný, ale cítím, jakoby mi spadl ze zad velký balvan. Cítím se klidně a šťastně. 


Jako rozdíl, když děláš věc, protože se to tak dělá a nemáš to úplně usazený a tím, když něco děláš, protože to tak prostě cejtíš vevnitř, máš to tam usazený. Teď mám pocit, že si to naše spolubytí doma, i když jsme v zemi s úžasným školstvím, ještě víc sedlo. Dává mi to smysl a teď si to můžu s tím vědomím - vědomě - ještě víc užívat.


Jo a jasně, že to je naše cesta a nevím, co je správně obecně (jestli vůbec něco takovýho jde). :-) 


Přichází jaro a léto a já se těším, jak si ho spolu užijeme. Budeme jezdit do lesa a k moři, potkávat se s dětmi našich kamarádů a mít pohodu stejně jako teď. Vstávat, kdy chceme, jet kam chceme a cestovat, kdy chceme. V klidu počkáme než se Matěj dopeče a doroste školkovýho věku a uvidíme, co skvělýho ho bude čekat.




Žádné komentáře:

Okomentovat