pátek 14. května 2021

Fanfiction Harry Potter - Hermiona & Viktor Krum - Let nad jezerem (1)

Odehrává se v reáliích 4. a 5. knihy.

Byl to jeden z prvních opravdu teplých dní. Větve stromů se vlnily pod hřejivým dotykem slunečních paprsků a na břehu jezera se zelenala tráva. Z brány hradu vyšla dívka s hustými vlnitými hnědými vlasy, trochu nervózně se rozhlédla kolem sebe, a pospíšila si k vodě. Navzdory slunci na sobě měla zimní plášť a na nohou vysoké boty, jako kdyby po dlouhé zimě ztratila víru ve vlídné počasí. Jakmile rozeznala shrbenou postavu na břehu jezera, ještě přidala do kroku. Postava jí zamávala a ona si všimla, že vedle ní leží koště. Polkla a nesměle zamávala zpátky. Byla v ní malá dušička.

“Ahoj, Hermi-ou-no,” řekl vysoký černovlasý mladík s kulatými zády. “Dneska bude dobrá viditelnost, už se nemůžu dočkat až budeme nahoře.” Naklonil se blíž k dívce a políbil ji rychle na obě tváře na uvítanou. Narozdíl od Hermiony měl na sobě na pohled docela lehkou prošívanou vestu, kalhoty a rukavice.


“Ahoj, Viktore, páni to je Kulový blesk, to je asi opravdu dobré koště, co? Četla jsem o něm ve Famfrpálu v průběhu věků a taky samozřejmě Harry jeden má. Totiž pročítala jsem si Famfrpál v průběhu věků, když jsem se připravovala na dnešní let, snažila jsem se tam najít, jestli by mě něco mohlo pomoct se udržet ve vzduchu,” vypravila ze sebe Hermiona rychle. “Víš já na létání úplně nejsem,” přiznala nakonec.


Viktor se na okamžik zamračil, když uslyšel Harryho jméno, ale jak dál poslouchal Hermionu velice rychle se na jeho tváři objevil úsměv: “Zajímalo by mě, jestli existuje kniha, kterou jsi neměla v ruce,” zažertoval. “Na létání nic není. Stačí, když se mě budeš držet,” dodal, když viděl, jak se Hermiona tváří. 


Hermiona a Viktor nebyli jediní, kdo si užíval krásného teplého dne venku. Zatímco stáli na břehu jezera, kolem prošel hlouček studentů z Havraspáru a dva Nebelvírští studenti. Všichni na ně nepokrytě civěli. Hermiona, která nestála o řeči, se vyhýbala jejich pohledu a pomáhala Viktorovi připevnit brašny zespodu na koště. Nakonec nezbývalo nic než nasednout.


Viktor se zubil od ucha k uchu: “Počkej až uvidíš jezero shora,” řekl Hermioně. Ta se zatvářila pochybovačně, ale proti svému zvyku na to nic neřekla. Odrazili se od země.


“Už můžeš otevřít oči,” ozvalo se s přidušeným smíchem, když vystoupali nad vrcholky stromů. Letěli vodorovně nad jezerem a slunce měli v zádech. Hermiona se odlepila od zad svého společníka a opatrně pootevřela víčka. Pod ní se třpytila a tančila vodní hladina.


“To je úžasné! Vidíš, jak se mění ty barvy?” zavolala nadšeně a na chvíli zapomněla na svůj strach. Po tom, co ji Viktor vytáhl z jezera při plnění úkolu do Turnaje tří kouzelníků, si byla jistá, že má jezera dost na dlouho dobu. Z této perspektivy ale vypadalo úplně jinak a Hermiona začínala být docela ráda, že se nechala k letu přemluvit.

“Nádhera,” odpověděl a očima těkal po vodní hladině.


Klouzali blízko nad vodou. Kdyby chtěla, mohla by se natáhnout a namočit si nohu nebo dokonce ruku ve vodě. Ale to by se musela pustit vesty svého společníka a to, i když měla ruce od samého držení celé dřevěné, rozhodně nehodlala udělat. Hory, rámující jezero z východní strany, se pomalu přibližovaly. 


“Hermi-ou-no, cítíš se na malý dobrodružství?” zeptal se Viktor po chvíli.

“Jak to myslíš?”, odpověděla Hermiona, “A co je tohle?”

“Myslel jsem, že bysme se mohli podívat tam nahoru.” Oběma rukama pustil koště a ukazoval na masiv, který se před nimi zvedal.

“Ty ses zbláznil!” vrátila mu Hermiona okamžitě. Potom si ke svému překvapení uvědomila, že nad tím opravdu přemýšlí. Jedna její část se chtěla nahoru podívat. Trvalo ji jenom pár vteřin, během kterých si zdůvodňovala rozhodnutí, které bylo už dávno učiněné: “Není to tak špatné, když nemusím koště řídit. Nikdy jsem tam nebyla. Ty hory nejsou mimo školní pozemky, jsou na jejich hranici, takže technicky to není úplně proti školnímu řádu,” než prostě odpověděla: “Tak jo.”

“Drž se!” ozvalo se zepředu. 


Znovu pevně zavřela oči. Viktor se přitiskl k násadě a obrátil koště vzhůru. Vítr jim svištěl kolem uší. Hermioně připadalo, že klouže z násady dolů. Bylo ale už pozdě z toho vycouvat. Zaryla nehty do Viktorových boků a předklonila se. Připadala si, že je ke koštěti snad přimrzlá. Právě, když si v hlavě přehrávala chmurnou přehlídku různých způsobů odmrazování, ucítila, jak se znovu vyrovnali.

“Zkusíme to tady,” řekl Viktor a prstem ukázal na malé údolí vetknuté mezi skalnaté výběžky. Přistáli na zbytcích sněhu. Hermiona prkenně sesedla z koštěte. Viktor si protahoval zkřehlé prsty a oči mu svítily.


Nacházeli se asi v polovině výšky hory, za nimi se tyčilo ještě dobrých tisíc metrů kamene. Všude bylo dost morko. Ještě pár slunečných dní a bílé plochy zde stejně jako dole úplně zmizí.


Nechali koště opřené o stěnu a vyrazili na obchůzku kolem skalisek. Hermiona přeskakovala kaluže a nohama si vybírala ostrůvky žluté loňské trávy. V duchu si libovala, že její úvaha vzít si zimní oblečení byla správná.


Skály se leskly v mnoha odstínech. Hermiona byla překvapená, jak moc jí měnící se kámen fascinuje. Hodnou chvíli šli mlčky a pozorovali kameny a křoviska. Sem tam se mezi nimi objevil malý smrček. Na kraji údolí narazili na cestu vinoucí se vzhůru. Po chvíli se cesta změnila v pěšinu, která se obtáčela kolem skal.


Výstup byl čím dál namáhavější. Hermiona střídavě uvažovala o tom, jaké by to bylo potkat v horách obry a střídavě, jak dlouho budou ještě pokračovat nahoru. Už měla na jazyku otázku, když se přehouply přes skálu a otevřel se jim výhled na jezero. 


Zvrchu připomínalo vajíčko. Z jedné strany bylo zasazené v prstenci hor, tam se právě nacházeli, a na druhém konci se rýsovala silueta majestátného bradavického hradu. Ten z této výšky vypadal nezvykle křehce. Zelené jehličnany a holé listnáče Zapovězeného lesa se rozprostíraly vlevo od jezera. 


Zastavili a v tichu vstřebávali dojmy. Svítilo slunce a všechno všední jakoby zůstalo dole pod nimi. Tady nahoře nebyly žádné denní starosti. Širá krajina zpívala píseň jejich srdcím.


Viktor nabral do ruky trochu sněhu. “Díky, že jsi souhlasila se mnou letět. Já se k létání mimo famfrpál moc nedostanu. Když jsem byl mladší létal jsem pořád nad horami a řekami. Tohle mi chybí,” posteskl si a ukázal rukou do neurčita. Hermiona se dovtípila, že zřejmě myslí hory, krásu kolem a všechno dohromady. “Díky tomu jsem se naučil létat. Dřív než jsem věděl něco o Vronského fintě,” pokračoval a nechal vodu z polorostátého sněhu kapat mezi prsty. Potom se usmál na zbytek sněhu a hodil ho po Hermioně.


Hermiona se ke svému překvapení také zasmála a naoplátku zase mrštila sníh po svém společníkovi. Lehce se mu vyhnul, ale to Hermionu neodradilo od dalšího pokusu. Připadala si velice neskutečně. Na pozadí toho nejkrásnějšího výhledu, tisíc metrů nad zemí (kam se dostala na koštěti) se kouluje s Viktorem Krumem, který se jí právě svěřil o tom, jak se naučil létat. Najednou jí všechno přišlo velice absurdní a ještě víc se rozchechtala. Připadala si jako pírko. Ztratila koncentraci a koule ji zasáhla naplno do obličeje. Plivala sníh a vytírala si ho z očí. 


“Promiň Hermi-ou-no,” omlouval se hned a pomáhal Hermioně oklepat sníh z obličeje a vlasů. Došlo jí, že najednou stojí velice blízko sebe. Zčervenala jako pivoňka a dívala se upřeně do země. Lehkost byla ta tam. “Díky,” pípla a zvedla oči. Jejich pohledy setkaly a Hermiona naokamžik četla v očích svého společníka jako v otevřené knize. Obsah stránek ji docela vylekal a tak odvrátila pohled směrem k horám. “Myslíš, že tady žijí obři?” vypálila vzápětí otázku, nad kterou přemýšlela při výstupu.

“To nevím,” připustil Viktor, zamračil se a kousek ustoupil, “Jak tě to napadlo?”

“Říká se, že se ukrývají v horách, protože se drží daleko od lidí. Nikdy jsem žádného obra neviděla. A co ty?” zeptala se a stejně jako při cestě nahoru pomyslela na Hagrida a na článek, který nedávno vyšel v Denním věštci. Byl tady někdy? Třeba někde poblíž žije jeho rodina.

“Já taky ne.” řekl Viktor. Odmlčel se a po chvíli pokračoval: “U nás doma mluvil o obrech můj dědeček. Vždycky říkal, že žijou v jednom z údolí a ukazoval prstem dozadu do hor. Ale jestli to je pravda, tak museli být hodně daleko. Párkrát jsem letěl tím směrem a nikoho jsem neviděl.”

“Je tvůj dědeček pořád naživu?”

“Živ a zdráv.”

“A odkud vlastně přesně jsi?” zeptala se Hermiona s nepředstíraným zájmem. 

“Vážně to chceš slyšet?” 

Hermiona horlivě přikyvovala.

“Pocházím z jedné malé kouzelnické vesnice ležící v pohoří Pirin. Vesnice je možná velké slovo, bydlíme tam pohromadě tři rodiny. Moje rodina z tátovi strany tam žije už několik generací. Rodiče mají kozí farmu, ale to je spíš zástěrka pro mudly. Hlavní je, že chovají proměnlivé kozy. Ti jsou hrozně vzácní, je těžké je rozmnožit. Z jejich srsti se tkají neviditelné pláště.” vysvětloval.

“Páni to musí být úžasné. Čistě kouzelnická vesnice v horách,” nadchla se Hermiona. “A jaké jsou ty kozy?”

“Vypadají jako obyčejné kozy, když se na ně ale pozorně zadíváš, můžeš si všimnout, že jim srst mění barvu. Klidně i několikrát za hodinu. Taky pijí jenom diamantovou vodu. A jazýček mají možná ještě vybíravější než kozy.”

“Co to je diamantová voda?” vyptávala se dál Hermiona. 

“Co kdybysme to dopovídali cestou zpátky?” vrátil ji otázku Viktor, potěšen jejím zájmem. “Můžeme sletět dolů a dát si nějaké jídlo u jezera. Bude tam tepleji a možná větší sucho.”

“Jasně,” souhlasila Hermiona, vtiskla si do paměti nádhernou scenérii a vydala se zpátky za Viktorem. Zajímalo ji snad úplně všechno o Viktorově rodině i o famfrpálu. Viktor nezůstával s otázkami pozadu a tak jim cesta zpět ke koštěti uběhla velmi rychle.


Let dolů připadal Hermioně mnohem příjemnější. Možná to bylo tím, že to bylo podruhé za krátkou dobu, anebo tím, že věděla, že letí blíž k zemi, anebo prostě protože se mohla pohodlně opřít o Viktorovi záda. Jak kolem ní svištěl vítr, došlo jí, že se vůbec nechce vrátit zpět na hrad.


Přistáli na malé pláži ozářené sluncem, které se pomalu klonilo k západu. Břeh jezera lemovala krátká čerstvá tráva a v písku leželo pár balvanů. Hermiona slezla z koštěte a plná neznámé radosti se na jeden z balvanů posadila. Pozorovala jezero a nasávala přítomnou chvíli plnými doušky. Voda se jiskřila v medových barvách. Viktor mezitím vybalil obsah brašen. Měli s sebou obložené chleby, spoustu pochoutek z Medového ráje, dýňový džus a dokonce i dvě lahve máslového ležáku, které pořídil při minulé návštěvě Prasinek. Hermiona ale vypadala, že ji jídlo nezajímá ani přinejmenším. Dál fascinovaně zírala na vodní hladinu.


Po chvíli Viktor vstal, vzal dva máslové ležáky, a přisedl si k Hermioně na kámen. Seděli velice blízko sebe. Viktorovi připadalo, že vzduch kolem nich jiskří stejně jako voda v jezeře. Hermionino rozpoložení bylo nakažlivé. Viktor se nemusel ani příliš naklánět, když jí zašeptal do ucha slova, která mu vytanula na mysli dříve tohoto dne, když letěli nad jezerem: 


“Duše lidská, podobá se vodě, přichází z nebe, k nebi se vznáší a čas ji zas posílá k zemi ve změnách stálých. To je Goethe.”


Hermiony se ta slova velice dotkla. Naoplátku nahmatala Viktorovu ruku a stiskla ji. Viktor se znovu předklonil. Tentokrát ji zlehka políbil na ústa. Hermiona cítila, jak jiskření vody prostupuje celé její tělo. Zadívala se Viktorovi do očí a znovu v nich četla. Tentokrát se ale nepolekala. Naklonila se blíž a dál si povídali bezeslov.


Když na nebi vyšly první hvězdy, ležely dvě prázdné lahve od máslového ležáku u objímající se dvojice.

“Měli bychom se vrátit na hrad.”

“To už říkáš potřetí.”

“Teď ale doopravdy.”

“Achjo, tak jo.”

“Jestli mi to dovolí naši, ráda bych o prázdninách přijela,” řekla ještě Hermiona a odpověděla tak na Viktorovo pozvání. Vysoký černovlasý mladík s kulatými zády se na Hermionu zářivě usmál a ve slabém světle hvězd se vydal pro koště, které leželo zapomenuté na kraji pláže.

Picture by Lozter. I honestly hope you don't mind I borrowed it. Thanks.


úterý 23. února 2021

deník 29 - dánská školka?

Bydlíme v zemi s úplně neuvěřitelně parádním systémem školek. Vlastně asi celkově systémem vzdělávání - od jeslí až po univerzitu. V Aarhusu jsou jesle (0-3 let) a školky (3-6 let) na každém kroku. My jich máme v dochozí vzdálenosti do deseti minut víc než pět.

Většina Dánů posílá svoje děti do jeslí mezi jedním a druhým rokem. Jesličkové děti chodí často ven, vozí se ve velkých kočárech pro čtyři nebo ve vozíku elektrokola, školkové děti zase vyráží na hřiště, s Matějem je tak často vídáme. Není vůbec neobvyklé, že jejich učitelé vypadají jako velký pohodáři. Zrovna včera jsme viděli školkovýho učitele, kterýmu se houpala v uchu náušnice kančího zubu. Nebo jindy zase paní s dlouhýma rozpuštěnýma šedýma vlasama a jiskrou v oku. Oba vypadali, že si svoji práci vážně užívají.


Od kamarádek taky vím, jak to v jeslích a školkách funguje. V jeslích je dvanáct dětí na čtyři dospělé - dva pedagogy a dva asistenty. Těch dvanáct dětí mají dospěláci rozdělené na čtyři skupiny po třech. Mladší děti kolem roku mají někdy jiný program než starší, někdy jsou společně. 


Co mě přijde neuvěřitelné je to, že všechny jesle mají stejný nebo hodně podobný denní režim a přístup k dětem. Existují směrnice nastavené státem o oni se jich prostě drží. To může znít trochu děsivě, ale většina Dánů má ve stát a společnost velkou důvěru. Třeba je tady běžné, že se nechávají kočárky s malýma dětma venku před obchodem. Ta důvěra asi taky pomáhá k tomu, že Dánové ve velkém posílají děti do institucí už od malička.


Matěj s kamarádama.


Přístup k dětem na mě dělá velký dojem. Dělají tu hodně na dítě orientovaný přístup - na jeho potřeby a možnosti, ale zároveň podporují svobodný rozvoj. Například v jeslích podporují, aby děti už od nejmenších jedly samy - nejdřív rukou a pak příborem. Taky mně přijde, že se hodně orientují na to pozitivní. Od kamarádky vím, že když malý dětičky v jeslích padají (což je fakt často), dospělí kouknou na dítě, co spadlo, a podpoří ho tím, že říkají “up igen”, “znova nahoru”, a moc se nerýpají v tom, že spadlo atp.


Ve školkách nechávají dětem hodně volnost, nemají moc řízených činností a tráví hodně času venku. A tím nemyslím, že jdou na vycházku, když je hezky. Děti jsou tady zvyklý být venku za každého počasí - déšť, sníh, vítr, sluníčko. Většina institucí, co jsem si o nich četla, klade důraz na pobyt venku v přírodě - děti jsou většinu času venku na hřišti nebo v parku nebo v lese nebo u moře… K tomu ještě přičtu ty charismatický učitele, fakt pěkný, vymakaný hřiště a promyšlený hračky odpovídající věku, a je to skoro ráj na zemi :-)


V lese byla legrace :-)

Taky mě to nalákalo. Matějovi jsou teď dva a čtvrt roku, tak jsem si začala říkat, jestli by se mu přece jen už v takových skvělých jeslích mezi dětmi nelíbilo. Mají tady i úplně parádní proces adaptace, prostě chodíš do jeslí s dítětem tak dlouho (klidně pár týdnů), dokud se tam necítí bezpečně zůstat s učitelema. Nojo, ale tady to začalo trochu skřípat. Představa, že bych ho, kluka mýho maličkýho, nechávala s jinýma lidma, který mluví jazykem, kterýmu nerozumí, mě úplně nelákala. I když s tím jazykem to je prý otázka týdnů, jak tu slyším od všech známých. Když jdou tady děti do školky, naučí se jazyk klidně během dvou měsíců (vůbec ne výjimečně, ale velice často).


Několik dní jsem se potila rozhodováním a nespala jsem. Pak jsem se naladila do svého srdce a začala jsem tušit odpověď. Moc mi pomohlo, že jsem to taky konzultovala s různýma lidma. Celý proces pak završil rozhovor s mojí kamarádkou Zuzkou, která mě vyslechla a řekla pár věcí, který byly vlastně velice neutrální a pozitivní vůči zdejšímu školství. 


K rozsvícení mi pomohlo mimo jiné zpracování těhle dvou věcí. Zvažovala jsem to taky hodně proto, že Matěj říká, že do školky chce. A dozvěděla jsem se od Zuzky, že její syn stejného věku taky vážně říká, že chce do školky nebo na tancování se svojí sestrou. Takže mi došlo, že Matěj není sám a asi je to normální, že děti to takhle říkají (to z toho odvozuji), i když si nejsou vědomy důsledků.


Další silná motivace byla mezinárodní zkušenost - abychom to tady využili. Ale uvědomila jsem si - ruku na srdce, to je spíš moje motivace, než Matějovo. V současné situaci těch možností na vyžití ve zdejší kultuře není tolik jako obyvkle, takže jsem hledala různý možnosti. Moje ego, takže ani ne moje skutečné potřeby...


O pár hodin později jsem už věděla, že chci s Matějem zůstat dál doma. 

 

Je to trochu divný, ale cítím, jakoby mi spadl ze zad velký balvan. Cítím se klidně a šťastně. 


Jako rozdíl, když děláš věc, protože se to tak dělá a nemáš to úplně usazený a tím, když něco děláš, protože to tak prostě cejtíš vevnitř, máš to tam usazený. Teď mám pocit, že si to naše spolubytí doma, i když jsme v zemi s úžasným školstvím, ještě víc sedlo. Dává mi to smysl a teď si to můžu s tím vědomím - vědomě - ještě víc užívat.


Jo a jasně, že to je naše cesta a nevím, co je správně obecně (jestli vůbec něco takovýho jde). :-) 


Přichází jaro a léto a já se těším, jak si ho spolu užijeme. Budeme jezdit do lesa a k moři, potkávat se s dětmi našich kamarádů a mít pohodu stejně jako teď. Vstávat, kdy chceme, jet kam chceme a cestovat, kdy chceme. V klidu počkáme než se Matěj dopeče a doroste školkovýho věku a uvidíme, co skvělýho ho bude čekat.