pondělí 17. srpna 2020

dodávka 1 - první výlet

Stála jsem nad propastí a po obličeji mi klouzaly teplé paprsky zapadajícího slunce. Přede mnou vyrůstaly kopce potažené zeleným sametem stromů koupajících se v posledních paprscích tohoto dne. Od mých prstů na nohou dolů zela obří díra prázdna naplněná chvějícím se barevným vzduchem. Zdola byl slyšet hukot divoké řeky.


Vždycky, když jsem pooteřvela oči, byl ze slunce vidět menší srpek. Za chvíli se obloha zbarvila do růžova a paprsky naposledy zatančily nad korunami stromů. Matěj pil mlíko v nosítku a já jsem se usmála na Vojtu. Dneska nás čekala první noc v naší malé dodávce.


Asi před rokem jsme začali s Vojtou trochu z legrace mluvit o tom, že bychom si mohli pořídit dodávku a cestovat, protože to je to, co jako rodina děláme společně nejradši. A šup o pár měsíců později jsme prodávali náš dům. A před měsícem jsme pořídili malou dodávku, Volkswagena Transportéra. Vojta na jeho základní přestavbě pracoval asi dva týdny v kuse. Všechno bylo připraveno na první zkušební výlet.


Rozhodli jsme se, že si zpestříme cestu z Chotíkova do Aarhusu a užijeme si krajinu. Vojta toužil vidět hory a tak našel na mapě národní park Harz. Byl víceméně po cestě a sliboval kopce. 


S očima navrch hlavy jsme sledovali obrysy hor na obzoru. Bylo po dešti a rovné pole vystřídala zvlněná krajina. Kopeček vpravo se lámal jako kdyby narazil na pobřeží. Jeli jsme na místo poblíž Hexentanzeplatz. “Tam budeme spát první noc, aspoň tě budou čarodějnice ochraňovat,” řekl mi Vojta ještě před cestou.


Na protějším kopci jsme měli nalezené parkoviště, kde se dá zadarmo spát s autem nebo obytňákem. V lesích nás přivítal vytoužený čerstvý vzduch. Hned jsme se vydali na procházku mezi ostré skaly. Matěj běhal sem a tam.



Nic jsme neplánovali a přesto jsme se ocitli ve správný čas na správném místě na západ slunce. Byl to pro mě moment, kdy do sebe všechno zapadalo, cítila jsem velké požehnání. Starosti s přestavbou, balení, cesta začaly ustupovat a v hlavě se mi roztahovalo prázdno a vděčnost.



Okny v autě jsem pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Otevřenými dveřmi dovnitř proudil vzduch a já jsem si připadala jako nejbohatší člověk na světě, že můžu spát takhle pohodlně pod hvězdnou oblohou.


Naše auto se proměnilo v pro mě útulnou noru. Postel má sto šedesát na šířku a je přesně v úrovni oken, na kterých je zatmavovací fólie. Je teda dobře vidět ven a dovnitř téměř ne. S sebou jsme měli dostatek čerstvě povlečených polštářů a naši oblíbenou peřinu. Spalo se mi moc dobře.



Ráno nás probudilo příjemné bubnování kapek na střechu. S Matějem jsme se oblékli, uvařili čaj a mezitím přestalo pršet. Vojta se vrátil z běhání. Dopoledne jsme chtěli strávit u divoké řeky, kterou jsme předchozího večera slyšeli. Sjeli jsme z kopce dolů, zaparkovali na velkém veřejném parkovišti a vydali se k rychle tekoucí řece. Společně jsme se vykoupali a Vojta se odebral zpátky do auta pracovat.


Voda se proplétala mezi balvany. S Matějem jsme si užívali lezení ve vodě po kamenech. Vybavilo se mi, že když jsem byla malá, úplně jsem milovala řeku s kameny. Mohla bych u ní s nadšením strávit celý den. Po druhé během krátké doby jsem se cítila jako šťastlivec, že můžu s Matějem být na takovém místě. 


Znovu jsme se koupali a pak doskákaly na obří valoun uprostřed řeky. Seděli jsme na kameni a já jsem nechávala řeku, aby odnesla pryč všechno, co nepotřebuji, a co mi neslouží.



Očištěni zvukem a přítomností vody jsme se vrátili do auta a ohřáli fazole. Na Matějův polední spánek jsme se vydali na další cestu. Příští zastávka byla v plánu u moře.


Bylo k večeru a já jsem koukala na navigaci několikrát do minuty. Cesta k moři byla delší, než mi bylo příjemné. Nakonec jsme se tím častým koukáním do displeje dostali až do Kielu. Našli jsme pěkné parkoviště v lese kousek od pláže. Hned jsme se sebrali se vykoupat. Moře bylo kafíčko. Možná trochu kafíčko se zmrzlinou. Matěj si hrál s lopatkou a kyblíčkem.



Ani jeden z nás se necítil na další cestu, rozhodli jsme se v Kielu zůstat a přespat do dalšího dne. Našli jsme parkoviště pro obytná auta v přístavu, které asi obvykle zdarma nebylo, ale my jsme měli štěstí (nedalo se nikomu zaplatit, na určeném místě nikdo nebyl).


Únava z cesty si vybrala svou daň a tak jsme si zašli na večeři na pizzu. Domluvili jsme se, že ráno vstaneme v pět patnáct, abychom zbývající vzdálenost do Aarhusu ujeli ještě než se Matěj vzbudí.


To se taky podařilo. Osvěženi lahodným spánkem (spalo se mi stejně skvěle jako noc první) jsme se ráno vydali na cestu. Opět jsme měli štěstí, tentokrát jsme mohli za jízdy pozorovat rozbřesk a východ slunce. V půl deváté jsme byli doma v Aarhusu.


Náš první zkušební výlet s přespáním v dodávce byl zároveň přesunem a stěhováním zpátky do Aarhusu. Na klasickém výletu bychom nekrájeli tolik kilometrů a ani nebrali tolik věcí, které jsme potřebovali přemístit z bodu a do bodu b, ale i přesto to bylo pro mě skvělý. Za mě je určitě cestovní plamínek zažehnut.


Žádné komentáře:

Okomentovat