čtvrtek 4. června 2020

deník 28 - nový objev

Skoro každý den chodíme s Matějem kolem malé uličky, na jejímž konci je velký barevný plot. Nikdy jsme se nešli podívat blíž - až předminulý týden. Svítilo slunce a já jsem jakoby mimoděk stočila kočár do uličky. Proč ne? Měli jsme štěstí - cedule na brance naznačovala, že se nejedná o nic soukromého, jak jsem si předtím (nevím proč) myslela. Vzala jsem za kliku, ještě pořád jsem si nebyla úplně jistá, jestli tam můžeme, a uvnitř se nám otevřel ráj.

Uprostřed obří klec s andulkami, potom veliký výběh pro králíky, vlevo kozi. Králici i kozi mají všichni svoje jména, můžeš k nim dovnitř a můžeš je hladit (a králíky i krmit). Po pravé straně jedno dětské hřiště s pískovišti a hračkami na půjčení a s klasickou houpačkou pro batolata. Hurá houpačka! Za ní jsem fakt vděčná. Matěj miluje houpání a v Chotíkově měl svoji a tady se nám zatím tuhle klasickou houpačku nepodařilo objevit - až teď. 

Klouzačky i prolézačky pro menší děti. Všude keříčky a skrýše. Můžeš si tam půjčit malé kolečko nebo zahradní náčiní pro děti. Po pravé straně prolézačky pro větší děti, ohniště, stůl na ping-pong, malé hřiště na basket a na fotbal i s míči. Zároveň tam rostou byliny. Věci mají punc mírné opotřebovanosti, dřevo kam se podíváš, všechno je funkční. Zeptala jsem se babičky s malou vnučkou, zda je v pohodě tam být, a ta mi sdělila, že to je hřiště pro všechny.

Houpala jsem Matěje a usmívala jsem se. Kolik asi suprových věcí máme přímo pod nosem a nevíme o nich? Je krásný, že občas stačí jenom vzít za kliku.

středa 3. června 2020

deník 27 - zpátky v Aarhusu

V půlce května jsme se vrátili zpátky do Aarhusu. Přes hranice to šlo hladce a do Dánska nás pustili díky tomu, že máme v zemi rezidenství. Vypadalo to, že univerzita se v dohledné době otevře a Vojta tam zase bude moct chodit do práce. Těšili jsme se na soukromí, jaro v Dánsku a na moře.

Hned při příjezdu nás překvapila teplota. V Čechách jsme strávili dva a půl měsíce a já jsem si přivykla, že v posledních týdnech bylo kolem dvaceti stupňů (až na výjimky). V Dánsku bylo solidních čtrnáct, pršelo a opíral se do nás všudypřítomný vítr. Moje nadšení z cesty trochu opadlo.

Poslední přestávka na cestě.
V bytě se mi zdálo všechno zaprášené a takové nezabydlené, skoro neznámé. Hned druhý den jsem se pustila do úklidu, otřela jsem, co šlo, vysála, umyla koupelnu, vyházela shnilé jídlo, pořádně vyvětrala. To mi pomohlo. 

Odpoledne jsme ještě jeli na pláž. Vojta se mě ptal, za co jsem za poslední rok vděčná a co bych chtěla stihnout do třiceti (byl den mých narozenin). Slíbila jsem si, že následující rok chci víc naslouchat svému srdci. Stála jsem na břehu a z moře vyplaval bílý kamínek s dírkou. Moře vděčnosti vlnám, nosím ho na krku.

Trvalo mi pár dní, než do Aarhusu přicestovala celá moje bytost - nejen tělo, ale i pocity a myšlenky. Stalo se to jednou na dopolední procházce s Matějem v Risskovském lese. To je les asi kilometr od našeho domu. Hned vedle moře a plný starých stromů. Uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nebyla v přítomnosti tak letitých a nádherných stromů a moje srdce pookřálo. Cítila jsem, jak mě prostupuje radost a štěstí z toho, kde jsem. Naše dny s Matějem nastoupily starou krásnou rutinu.


Les ozdobený medvědím česnekem.