pondělí 16. března 2020

deník 24 - proč jsme se rozhodli prodat náš dům

Před čtyřmi lety jsme se s Vojtou vrátili ze zahraničí s myšlenkou, že si chceme najít místo, kde se usadíme. Všechno šlo neuvěřitelně rychle a za měsíc jsme kupovali krásný pozemek v Siré u lesa a za rok se stěhovali do našeho domu. Byli jsme tam nadšení a moc se nám tam líbilo.




Jasně, všechno nebylo perfektní a občas jsem cítila jakousi vnitřní nejistotu. Ta se zřejmě odrážela ve věcech, které jsem v souvislosti s pozemkem a domem řešila (třeba ze začátku bylo pro mě těžké přijmout, že tam je někdy trochu slyšet dálnice atp.). Ale kdo se nikdy vstříc novým životním výzvám necítil nejistě? Celkově to šlapalo dobře. Představovali jsme si, že tam už zůstaneme. Když ne napořád, tak alespoň nějakou podstatnou část života.




Byli jsme v tom naplno, domu i zahradě jsme věnovali velkou část naší energie. 

Po nějaké době se rozhodl Matěj, že se k nám přidá. Jeho porod měl krásný průběh. Matěj se narodil jako naprosto zdravé a šťastné miminko u nás doma v Siré v naší malé koupelně za asistence porodní asistentky. Byl to pro mě asi nejintenzivnější zážitek v životě. V jednu chvíli při porodu jsem myslela, že umřu (i když všechno bylo naprosto v pořádku a porod postupoval přirozeně). 




Zážitek z porodu, následovaný divokým šestinedělím, mi vstoupil do života a řekla bych, že nenechal kámen na kameni. Lavina se začala pomalu hýbat. 

Začalo pro mě být snadnější vidět, které věci jsou pro mě opravdu důležité, a které dělám jenom proto, že “by se to tak mělo”. Jako třeba mít dům (i ekodům :-)), hypotéku, někde se s dětma usadit a podobně.


Samozřejmě jsem měla v tu chvíli dostatečně naložíno s celou svojí situací, starání se o Matěje, zvykání si na to, že jsem máma, regeneraci po těhotenství a porodu a tak dále. A taky jsem neměla hned v hlavě všechno úplně jasně pojmenováno. 


Nicméně jsme s Vojtou začali více reflektovat, jak na tom jsme a co chceme. Lákalo nás víc času na sebe, na vlastní zájmy, na náš vztah, na cestování a poznávání. Rozhodli jsme teda, že se Vojta přihlásí o práci do zahraničí. Vyzkoušíme a uvidíme. Pozice v Aarhusu Vojtu hodně zaujala a mě se do tohodle dánského města chtělo. Přihlásil se v březnu, v červnu jsme věděli, že to vyšlo, a v září se stěhovali.




Bydlení v Aarhusu nám poskytlo odstup od bydlení v Siré. Najednou jsem měla čas a možnost si důkladněji srovnat, jak to s naším domem a pozemkem vlastně mám. Bylo to zvláštní, protože se ve mě míchal pocit toho, že to tam mám fakt ráda a že jsem tam nechala kus sebe, s tím, že tam pro nás budoucnost nevidím. I když jsem si myslela, že jo. No a pak už “jenom” stačilo nechat jít to lpění. Lpění na minulosti. Pocit, že musím něco držet. Že když “to” nebudu mít, nebudu to “já”. Tak jsem to pustila.


Vojta se přidal v prosinci a poslední den v roce, na našem pozemku v Siré, nahoře u lavičky, kde jsem se před čtyřmi lety rozhodovali, jestli půjdem do Sirý, jsme si řekli: “Jo, prodáme to.”

Děkujeme domečku a sade v Siré, naši velcí učitelé. Jsme vám za vše vděční.  S láskou a vděčností vás posíláme dál.

2 komentáře: