pondělí 23. března 2020

deník 25 - mě a moji peněženku dělí šest set kilometrů

“Asi bych se měla po tý peněžence opravdu podívat,” řekla jsem si po dvou dnech v Čechách při uspávání Matěje. “Nějak dlouho jsem ji neviděla, nejspíš bude v autě nebo v kabátě,” myslela jsem si. Matěj usnul, já prohledala všechny naše věci a peněženka nikde. 


Bylo půl deváté večer, sedla jsem si do pokoje a vzpomínala, kdy jsem ji naposledy viděla. Během chvilky mi došlo, že na na benzínové pumpě, naší první zastávce při cestě do Čech. Někde kousek za Hannoverem. Potom už jsem si drobáky na záchod půjčovala od Vojty.


“Co tady děláš?” ptal se Vojta a já mu vyložila celou situaci. “A nechceš na tu benzínku zavolat?” zachoval klid.
Souhlasila jsem a Vojta na mapě lokalizoval příslušnou pumpu a našel číslo.
Vytočila jsem telefon, někdo ho zvedl. Zeptala jsem se na svoji peněženku. 
“Jste Lenka?” zaznělo mi v odpověď. “Jo, to jsem já, Lenka Kašová,” přitakávala jsem horlivě.
“Máte ji tady, psal jsem vám na facebook, ale nikdo mi neodpověděl.”


Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Před patnácti minutami jsem ještě nevěděla, že jsem peněženku ztratila a na první dobrou trefím člověka, který ji opatruje šest set kilometrů ode mě. Dojatě jsem dotyčnému poděkovala a domluvili jsme se, že mu na facebook pošlu adresu a on mně naoplátku peněženku.

A tak to bylo. Peněženka dorazila včera a já jsem vděčná za dobrodince z benzínky i za Vojtu, kterému se, mám pocit, čím dál tím víc daří zachovávat v podobných situacích pohodu.


Žádné komentáře:

Okomentovat