pátek 27. března 2020

deník 26 - s Matějem praktikujem lesní očistu

Před několika dny jsem pocítila jaro do morku kostí. Co se týče počasí byl to určitě pro mě jeden z nejteplejších a nejkrásnějších dní letošního roku. Usadili jsme se s Matějem v lese na malém kouzelném místě mezi mech. Sluneční paprsky hřály a osvětlovaly suché klacíky, šišky a listí. Matěj se držel u mě na klíně a kojil se. Sundala jsem si boty a párkrát se prošla sem a tam. Nikde nikdo nebyl a les působil tak mírumilovně.


Momentálně chodíme do lesa s Matějem každý den. Zjistila jsem, že na mě v současné situaci les působí nebývale hojivě. Mám pocit, že je tam všechno jako obvykle a to mě uklidňuje. Pomáhá mi to vidět, že jsou i jiný věci než epidemie koronaviru. Les se připravuje na jaro.


Zůstáváme u Vojtových rodičů v Chotíkově. Jsem neskonale vděčná za jejich pohostinnost. Samozřejmě sledují zprávy, takže leccos zaslechnu. Občas si i něco přečtu nebo se doptám, abych nebyla úplně mimo (Vojta má přehled :-)). Ale když cítím, že toho je moc, sbalím Matěje a jdeme. 

Myslím, že kdybych vývoj epidemie víc sledovala, musela bych na to pořád myslet. A pak by mi nezbyla energie pro rodinu a na věci ve svým okolí, který ovlivnit můžu. Samozřejmě ji tím nechci ani v nejmenším zlehčovat. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Dokud můžeme jít vypustit páru do lesa a ještě nejsme zarostlý mechem, je nám s Matějem hej.

Matěj se prochází po nerovném lesním povrchu. Dojímá mě, když bere do ruky větvičky a šišky a s úžasem je zkoumá.

pondělí 23. března 2020

deník 25 - mě a moji peněženku dělí šest set kilometrů

“Asi bych se měla po tý peněžence opravdu podívat,” řekla jsem si po dvou dnech v Čechách při uspávání Matěje. “Nějak dlouho jsem ji neviděla, nejspíš bude v autě nebo v kabátě,” myslela jsem si. Matěj usnul, já prohledala všechny naše věci a peněženka nikde. 


Bylo půl deváté večer, sedla jsem si do pokoje a vzpomínala, kdy jsem ji naposledy viděla. Během chvilky mi došlo, že na na benzínové pumpě, naší první zastávce při cestě do Čech. Někde kousek za Hannoverem. Potom už jsem si drobáky na záchod půjčovala od Vojty.


“Co tady děláš?” ptal se Vojta a já mu vyložila celou situaci. “A nechceš na tu benzínku zavolat?” zachoval klid.
Souhlasila jsem a Vojta na mapě lokalizoval příslušnou pumpu a našel číslo.
Vytočila jsem telefon, někdo ho zvedl. Zeptala jsem se na svoji peněženku. 
“Jste Lenka?” zaznělo mi v odpověď. “Jo, to jsem já, Lenka Kašová,” přitakávala jsem horlivě.
“Máte ji tady, psal jsem vám na facebook, ale nikdo mi neodpověděl.”


Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Před patnácti minutami jsem ještě nevěděla, že jsem peněženku ztratila a na první dobrou trefím člověka, který ji opatruje šest set kilometrů ode mě. Dojatě jsem dotyčnému poděkovala a domluvili jsme se, že mu na facebook pošlu adresu a on mně naoplátku peněženku.

A tak to bylo. Peněženka dorazila včera a já jsem vděčná za dobrodince z benzínky i za Vojtu, kterému se, mám pocit, čím dál tím víc daří zachovávat v podobných situacích pohodu.


pondělí 16. března 2020

deník 24 - proč jsme se rozhodli prodat náš dům

Před čtyřmi lety jsme se s Vojtou vrátili ze zahraničí s myšlenkou, že si chceme najít místo, kde se usadíme. Všechno šlo neuvěřitelně rychle a za měsíc jsme kupovali krásný pozemek v Siré u lesa a za rok se stěhovali do našeho domu. Byli jsme tam nadšení a moc se nám tam líbilo.




Jasně, všechno nebylo perfektní a občas jsem cítila jakousi vnitřní nejistotu. Ta se zřejmě odrážela ve věcech, které jsem v souvislosti s pozemkem a domem řešila (třeba ze začátku bylo pro mě těžké přijmout, že tam je někdy trochu slyšet dálnice atp.). Ale kdo se nikdy vstříc novým životním výzvám necítil nejistě? Celkově to šlapalo dobře. Představovali jsme si, že tam už zůstaneme. Když ne napořád, tak alespoň nějakou podstatnou část života.




Byli jsme v tom naplno, domu i zahradě jsme věnovali velkou část naší energie. 

Po nějaké době se rozhodl Matěj, že se k nám přidá. Jeho porod měl krásný průběh. Matěj se narodil jako naprosto zdravé a šťastné miminko u nás doma v Siré v naší malé koupelně za asistence porodní asistentky. Byl to pro mě asi nejintenzivnější zážitek v životě. V jednu chvíli při porodu jsem myslela, že umřu (i když všechno bylo naprosto v pořádku a porod postupoval přirozeně). 




Zážitek z porodu, následovaný divokým šestinedělím, mi vstoupil do života a řekla bych, že nenechal kámen na kameni. Lavina se začala pomalu hýbat. 

Začalo pro mě být snadnější vidět, které věci jsou pro mě opravdu důležité, a které dělám jenom proto, že “by se to tak mělo”. Jako třeba mít dům (i ekodům :-)), hypotéku, někde se s dětma usadit a podobně.


Samozřejmě jsem měla v tu chvíli dostatečně naložíno s celou svojí situací, starání se o Matěje, zvykání si na to, že jsem máma, regeneraci po těhotenství a porodu a tak dále. A taky jsem neměla hned v hlavě všechno úplně jasně pojmenováno. 


Nicméně jsme s Vojtou začali více reflektovat, jak na tom jsme a co chceme. Lákalo nás víc času na sebe, na vlastní zájmy, na náš vztah, na cestování a poznávání. Rozhodli jsme teda, že se Vojta přihlásí o práci do zahraničí. Vyzkoušíme a uvidíme. Pozice v Aarhusu Vojtu hodně zaujala a mě se do tohodle dánského města chtělo. Přihlásil se v březnu, v červnu jsme věděli, že to vyšlo, a v září se stěhovali.




Bydlení v Aarhusu nám poskytlo odstup od bydlení v Siré. Najednou jsem měla čas a možnost si důkladněji srovnat, jak to s naším domem a pozemkem vlastně mám. Bylo to zvláštní, protože se ve mě míchal pocit toho, že to tam mám fakt ráda a že jsem tam nechala kus sebe, s tím, že tam pro nás budoucnost nevidím. I když jsem si myslela, že jo. No a pak už “jenom” stačilo nechat jít to lpění. Lpění na minulosti. Pocit, že musím něco držet. Že když “to” nebudu mít, nebudu to “já”. Tak jsem to pustila.


Vojta se přidal v prosinci a poslední den v roce, na našem pozemku v Siré, nahoře u lavičky, kde jsem se před čtyřmi lety rozhodovali, jestli půjdem do Sirý, jsme si řekli: “Jo, prodáme to.”

Děkujeme domečku a sade v Siré, naši velcí učitelé. Jsme vám za vše vděční.  S láskou a vděčností vás posíláme dál.