sobota 5. září 2020

7 výhod cestování v dodávce s batoletem

  1. Vzájemná blízkost

  2. Málo věcí

  3. Útulnost

  4. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám

  5. Nádherný místa, inspirace

  6. Izolace

  7. Cena


(tak a už to víte, kdo máte málo času, můžete to zavřít :-))


Před dvěma měsíci jsme pořídili dodávku. Za čtrnáct dní ji Vojta přestavěl do obytné podoby a od té doby s ní jezdíme na několikadenní výlety. Do budoucna plánujeme i nějaký podstatnější cestování, zatím se ale rozkoukáváme a vymýšlíme, co ještě vylepšíme (čeká nás další fáze přestavby :-)). Už z tohodle výletování jsem ale plná dojmů a fakt se mi to líbí. Sepsala jsem, co je na tom podle mě super.


  1. Vzájemná blízkost


Jako první mě napadá vzájemná blízkost (asi mám zrovna takový rozpoložení, kdybych to psala jindy, možná by byl jako první jiný bod). Něco na tom cestování a společném pobývání v malém prostoru je. Skoro všechno, co přes den zažíváme, zažíváme společně, anebo si o tom hned vyprávíme. Mám pocit, že nás to stmeluje, že jsme společně přítomný všem těm denním (a nočním) obyčejným i podivným situacím. A taky myslím, že Matějovi se moc líbí, když má svoje rodiče pořád kolem sebe nebo opodál. Samozřejmě, že tenhle bod se může rychle změnit ve velkou nevýhodu. Naštěstí je vždycky nablízku Vojtova práce, aby zasáhla. Nebo si taky někdy dáváme časy sami pro sebe.




  1. Málo věcí


Tenhle bod si obzvlášť užívám. Máme s sebou pouze základní věci na vaření, jídlo, oblečení, léky, nějaký ten tablet a počítač, nářadí a hračky pro Matěje. A co je na tom tak skvělýho? Rodičům už možná svítá, ano, přesně tak, když nemáme moc věcí, nemusím ani trávit moc času jejich uklízením. Věci se sice musí vracet na místo hned, protože jinak by nastal v malém prostoru chaos, ale díky jejich množství to nezabere moc času. 


Zároveň platí, že většinu času jsme venku a tam si Matěj nachází podle mě ty nejlepší hračky - kameny, písek, kusy naplavené dřeva, větvičky a tak dále. Může se dotýkat všech těch přírodních materiálů a být obklopen jejich živoucí energií a když si dohraje, můžeme je většinou nechat tam, kde mu vypadnou z ruky.


cestování dodávkou

  1. Útulnost


Ležet v dřevem obložený dodávce na dobrý matraci, zachumlaná v peřinách, tulit se s Matějem a Vojtou a koukat z okna do zelenýho nebo poslouchat, jak padají dešťový kapky na střechu, je moc příjemný. A ten výhled se nikdy neokouká.


cestování dodávkou

  1. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám


Tohle je hodně podstatný, asi největší lákadlo, proč jsme do toho šli. Když přebýváme v dodávce s batoletem, je jasný, že většinu času budeme venku. Uvnitř se dá dělat párty jenom opravdu omezeně. Trávit čas venku mi přináší nekonečný zdroj inspirace a je to prostě skvělý. Venku se pořád něco děje, buď jsou tam jiní lidé se svými zájmy a zajímavostmi, nebo další děti, který vymýšlí věci, na který bych nepřišla ani náhodou. Nebo tam je nějakej hezkej strom, kopec, jedlý bobule, spadaný jablka, fouká vítr, nebo ta cestička vede někam, kde jsme ještě nikdy nebyli. Prostě, co se stane, nevymyslíš. 


Na jedný naší zastávce jsme se šli podívat za troubením trubky. Nejdřív jsme mysleli, že se jedná o pohřeb nebo nějakou oslavu. Ukázalo se, že jde o chlápka, který hrál na trubku v ohradě kravám. To jsme si alespoň odvodili při pohledu na něj a krávy. Potom, co přestal hrát, jsme se ještě potkali a z vypadlo z něj, že vůbec nehrál skotu, ale jenom cvičil na pouliční koncert. Zároveň nám stačil říct, že Ježíš je náš spasitel a obdarovat nás příslušnou ilustrovanou brožurkou. Ještě jednou jsme ho potkali, když jsme kolem něj projížděli v městečku, kde koncertoval i s rodinou.
  1. Nádherný místa


Tohle je asi zřejmý, ale proto o nic méně úžasný. S dodávkou se dostaneme na krásný, dokonalý místa v přírodě. A nejenom to, hlavně na nich můžeme strávit docela dost času. Když se nám někde líbí, dáme si tam oběd, procházku, pracujeme tam nebo chytáme lelky. Případně, pokud to jde, zůstaneme i přes noc. Skvělý je, že třeba brzo ráno, nebo pozdě večer jsou ty nádherný místa, jinak plný lidí, docela opuštěný. Osobně mám moc ráda časy, kdy se den mění v noc nebo obráceně. Líbí se mi, jak se proměňuje světlo a barvy na obloze.


cestování dodávkou


  1. Izolace


Protože to píšu v srpnu 2020, dostává tenhle bod ještě další výhodný rozměr navíc. V dodávce se docela snadno vyhneme přílišnému kontaktu s dalšími lidmi. Anebo se ten kontakt odehrává venku (snad skoro vždycky kromě nakupování nebo nějaký speciální příležitosti). Myslím ale, že to má i jiný výhody než, že to je vhodný v současný situaci. Pro mě je jedna velká výhoda sebepoznání. Izolace (když nevidím rodinu, kamarády, sousedy atp.) na mě funguje tak, že jsem víc introspektivní. Mám čas a prostor jít víc dovnitř sebe a porozhlédnout se, co tam vlastně je.


  1. Cena


Sladká tečka nakonec. Náš způsob pobývání a cestování v dodávce nás vyjde dost levně. Peníze utratíme akorát za jídlo a naftu (a sem tam něco dalšího, ale to je asi vždycky všude, ne?). V dodávce si vaříme, takže nákup děláme v supermarketu dost podobný jako domů. Naše výlety vypadají tak, že dorazíme do nějaké oblasti a tam už se přesouváme minimálně. Poslední výlet na Samso nás teda kromě lístků na trajekt nestál skoro nic. A to jsme strávili tři dny v krásný přírodě.


Jasně, je potřeba docela podstatná počáteční investice, ale my cestujeme rádi, takže mám pocit, že se nám vrátí. Přesný čísla, kolik nás to zatím stálo, chci dát ještě dohromady.


Nasbíráno po ránu k snídani.
Nasbíráno po ránu k snídani.





pondělí 24. srpna 2020

dodávka 2 - potrava pro srdce

Sedím na nejkrásnějším místě na světě. Pode mnou tančí cestička a jako šňůrka se táhne přes zelený kopec až dolů k pláži. Slunce svítí ostrým letním světlem a vítr se dotýká celého mého těla. Poryvy větru jsou vlny a já se koupu na vzduchu.


Na obzoru se do půlkruhu rozprostírá moře. Mohla bych se na něj dívat celý den. Nejmírumilovnější modrá hladina se posouvá a vzdouvá ve směru větru. Občas z vody vyšumí bílá zpěněná perla. A věřte nebo ne právě teď na obzoru přede mnou pluje jedna bílá plachetnice.


Při tomhle pohledu cítím, jak mi moje srdce cosi šeptá. Naslouchám mu, ráda bych se dozvěděla víc. Nechala se jím vést, vypustila ho ze sevření malých smutků, které rychle blednou v porovnání s krásou kolem. Cítím moře vděčnosti, že ji teď můžu vidět. 


Děkuji místům v přírodě, která mluví jazykem mého srdce. Děkuji, že skrze vás můžu slyšet a vnímat lásku, která všechno prostupuje. 


S pokorou a vděčností ráda setrvávám na takových místech. Mám pocit, že jsem tak snadněji ve spojení sama se sebou.


P.S.: Nakonec jsme zůstali do druhého dne.



pondělí 17. srpna 2020

dodávka 1 - první výlet

Stála jsem nad propastí a po obličeji mi klouzaly teplé paprsky zapadajícího slunce. Přede mnou vyrůstaly kopce potažené zeleným sametem stromů koupajících se v posledních paprscích tohoto dne. Od mých prstů na nohou dolů zela obří díra prázdna naplněná chvějícím se barevným vzduchem. Zdola byl slyšet hukot divoké řeky.


Vždycky, když jsem pooteřvela oči, byl ze slunce vidět menší srpek. Za chvíli se obloha zbarvila do růžova a paprsky naposledy zatančily nad korunami stromů. Matěj pil mlíko v nosítku a já jsem se usmála na Vojtu. Dneska nás čekala první noc v naší malé dodávce.


Asi před rokem jsme začali s Vojtou trochu z legrace mluvit o tom, že bychom si mohli pořídit dodávku a cestovat, protože to je to, co jako rodina děláme společně nejradši. A šup o pár měsíců později jsme prodávali náš dům. A před měsícem jsme pořídili malou dodávku, Volkswagena Transportéra. Vojta na jeho základní přestavbě pracoval asi dva týdny v kuse. Všechno bylo připraveno na první zkušební výlet.


Rozhodli jsme se, že si zpestříme cestu z Chotíkova do Aarhusu a užijeme si krajinu. Vojta toužil vidět hory a tak našel na mapě národní park Harz. Byl víceméně po cestě a sliboval kopce. 


S očima navrch hlavy jsme sledovali obrysy hor na obzoru. Bylo po dešti a rovné pole vystřídala zvlněná krajina. Kopeček vpravo se lámal jako kdyby narazil na pobřeží. Jeli jsme na místo poblíž Hexentanzeplatz. “Tam budeme spát první noc, aspoň tě budou čarodějnice ochraňovat,” řekl mi Vojta ještě před cestou.


Na protějším kopci jsme měli nalezené parkoviště, kde se dá zadarmo spát s autem nebo obytňákem. V lesích nás přivítal vytoužený čerstvý vzduch. Hned jsme se vydali na procházku mezi ostré skaly. Matěj běhal sem a tam.



Nic jsme neplánovali a přesto jsme se ocitli ve správný čas na správném místě na západ slunce. Byl to pro mě moment, kdy do sebe všechno zapadalo, cítila jsem velké požehnání. Starosti s přestavbou, balení, cesta začaly ustupovat a v hlavě se mi roztahovalo prázdno a vděčnost.



Okny v autě jsem pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Otevřenými dveřmi dovnitř proudil vzduch a já jsem si připadala jako nejbohatší člověk na světě, že můžu spát takhle pohodlně pod hvězdnou oblohou.


Naše auto se proměnilo v pro mě útulnou noru. Postel má sto šedesát na šířku a je přesně v úrovni oken, na kterých je zatmavovací fólie. Je teda dobře vidět ven a dovnitř téměř ne. S sebou jsme měli dostatek čerstvě povlečených polštářů a naši oblíbenou peřinu. Spalo se mi moc dobře.



Ráno nás probudilo příjemné bubnování kapek na střechu. S Matějem jsme se oblékli, uvařili čaj a mezitím přestalo pršet. Vojta se vrátil z běhání. Dopoledne jsme chtěli strávit u divoké řeky, kterou jsme předchozího večera slyšeli. Sjeli jsme z kopce dolů, zaparkovali na velkém veřejném parkovišti a vydali se k rychle tekoucí řece. Společně jsme se vykoupali a Vojta se odebral zpátky do auta pracovat.


Voda se proplétala mezi balvany. S Matějem jsme si užívali lezení ve vodě po kamenech. Vybavilo se mi, že když jsem byla malá, úplně jsem milovala řeku s kameny. Mohla bych u ní s nadšením strávit celý den. Po druhé během krátké doby jsem se cítila jako šťastlivec, že můžu s Matějem být na takovém místě. 


Znovu jsme se koupali a pak doskákaly na obří valoun uprostřed řeky. Seděli jsme na kameni a já jsem nechávala řeku, aby odnesla pryč všechno, co nepotřebuji, a co mi neslouží.



Očištěni zvukem a přítomností vody jsme se vrátili do auta a ohřáli fazole. Na Matějův polední spánek jsme se vydali na další cestu. Příští zastávka byla v plánu u moře.


Bylo k večeru a já jsem koukala na navigaci několikrát do minuty. Cesta k moři byla delší, než mi bylo příjemné. Nakonec jsme se tím častým koukáním do displeje dostali až do Kielu. Našli jsme pěkné parkoviště v lese kousek od pláže. Hned jsme se sebrali se vykoupat. Moře bylo kafíčko. Možná trochu kafíčko se zmrzlinou. Matěj si hrál s lopatkou a kyblíčkem.



Ani jeden z nás se necítil na další cestu, rozhodli jsme se v Kielu zůstat a přespat do dalšího dne. Našli jsme parkoviště pro obytná auta v přístavu, které asi obvykle zdarma nebylo, ale my jsme měli štěstí (nedalo se nikomu zaplatit, na určeném místě nikdo nebyl).


Únava z cesty si vybrala svou daň a tak jsme si zašli na večeři na pizzu. Domluvili jsme se, že ráno vstaneme v pět patnáct, abychom zbývající vzdálenost do Aarhusu ujeli ještě než se Matěj vzbudí.


To se taky podařilo. Osvěženi lahodným spánkem (spalo se mi stejně skvěle jako noc první) jsme se ráno vydali na cestu. Opět jsme měli štěstí, tentokrát jsme mohli za jízdy pozorovat rozbřesk a východ slunce. V půl deváté jsme byli doma v Aarhusu.


Náš první zkušební výlet s přespáním v dodávce byl zároveň přesunem a stěhováním zpátky do Aarhusu. Na klasickém výletu bychom nekrájeli tolik kilometrů a ani nebrali tolik věcí, které jsme potřebovali přemístit z bodu a do bodu b, ale i přesto to bylo pro mě skvělý. Za mě je určitě cestovní plamínek zažehnut.


čtvrtek 4. června 2020

deník 28 - nový objev

Skoro každý den chodíme s Matějem kolem malé uličky, na jejímž konci je velký barevný plot. Nikdy jsme se nešli podívat blíž - až předminulý týden. Svítilo slunce a já jsem jakoby mimoděk stočila kočár do uličky. Proč ne? Měli jsme štěstí - cedule na brance naznačovala, že se nejedná o nic soukromého, jak jsem si předtím (nevím proč) myslela. Vzala jsem za kliku, ještě pořád jsem si nebyla úplně jistá, jestli tam můžeme, a uvnitř se nám otevřel ráj.

Uprostřed obří klec s andulkami, potom veliký výběh pro králíky, vlevo kozi. Králici i kozi mají všichni svoje jména, můžeš k nim dovnitř a můžeš je hladit (a králíky i krmit). Po pravé straně jedno dětské hřiště s pískovišti a hračkami na půjčení a s klasickou houpačkou pro batolata. Hurá houpačka! Za ní jsem fakt vděčná. Matěj miluje houpání a v Chotíkově měl svoji a tady se nám zatím tuhle klasickou houpačku nepodařilo objevit - až teď. 

Klouzačky i prolézačky pro menší děti. Všude keříčky a skrýše. Můžeš si tam půjčit malé kolečko nebo zahradní náčiní pro děti. Po pravé straně prolézačky pro větší děti, ohniště, stůl na ping-pong, malé hřiště na basket a na fotbal i s míči. Zároveň tam rostou byliny. Věci mají punc mírné opotřebovanosti, dřevo kam se podíváš, všechno je funkční. Zeptala jsem se babičky s malou vnučkou, zda je v pohodě tam být, a ta mi sdělila, že to je hřiště pro všechny.

Houpala jsem Matěje a usmívala jsem se. Kolik asi suprových věcí máme přímo pod nosem a nevíme o nich? Je krásný, že občas stačí jenom vzít za kliku.

středa 3. června 2020

deník 27 - zpátky v Aarhusu

V půlce května jsme se vrátili zpátky do Aarhusu. Přes hranice to šlo hladce a do Dánska nás pustili díky tomu, že máme v zemi rezidenství. Vypadalo to, že univerzita se v dohledné době otevře a Vojta tam zase bude moct chodit do práce. Těšili jsme se na soukromí, jaro v Dánsku a na moře.

Hned při příjezdu nás překvapila teplota. V Čechách jsme strávili dva a půl měsíce a já jsem si přivykla, že v posledních týdnech bylo kolem dvaceti stupňů (až na výjimky). V Dánsku bylo solidních čtrnáct, pršelo a opíral se do nás všudypřítomný vítr. Moje nadšení z cesty trochu opadlo.

Poslední přestávka na cestě.
V bytě se mi zdálo všechno zaprášené a takové nezabydlené, skoro neznámé. Hned druhý den jsem se pustila do úklidu, otřela jsem, co šlo, vysála, umyla koupelnu, vyházela shnilé jídlo, pořádně vyvětrala. To mi pomohlo. 

Odpoledne jsme ještě jeli na pláž. Vojta se mě ptal, za co jsem za poslední rok vděčná a co bych chtěla stihnout do třiceti (byl den mých narozenin). Slíbila jsem si, že následující rok chci víc naslouchat svému srdci. Stála jsem na břehu a z moře vyplaval bílý kamínek s dírkou. Moře vděčnosti vlnám, nosím ho na krku.

Trvalo mi pár dní, než do Aarhusu přicestovala celá moje bytost - nejen tělo, ale i pocity a myšlenky. Stalo se to jednou na dopolední procházce s Matějem v Risskovském lese. To je les asi kilometr od našeho domu. Hned vedle moře a plný starých stromů. Uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nebyla v přítomnosti tak letitých a nádherných stromů a moje srdce pookřálo. Cítila jsem, jak mě prostupuje radost a štěstí z toho, kde jsem. Naše dny s Matějem nastoupily starou krásnou rutinu.


Les ozdobený medvědím česnekem.

středa 22. dubna 2020

Jak se narodil Matěj, příběh našeho domácího porodu


Devátého listopadu v jednu dvacet v noci se nám do náruče narodil syn Matěj. Byl to můj první porod a hned v šestinedělí jsem si zapsala, jak to celé proběhlo. To bylo před rokem a půl. Až do teď jsem se neodvážila dokument otevřít. Narozením našeho prvního syna se pro mě hodně změnilo a mám pocit, že všechno ještě úplně nedoběhlo. Rozhodla jsem se ale teď sdílet náš porodní příběh.

Termín porodu jsem měla vypočítaný na dvanáctého listopadu. Všem, kdo se mě ptali na datum narození miminka, jsem říkala v půlce listopadu. V září jsem se ale na jedné procházce Vojtovi svěřila, že si myslím, že se Matěj narodí kolem sedmého listopadu. Sedmého listopadu jsem si všimla, že mi odtekla hlenová zátka. Zavolala jsem porodní asistentce a ta mi moje přesvědčení potvrdila.

Na Čertově skále u Zbiroha, šestého listopadu

Na porod jsem se poctivě připravovala, považuji ho za jednu z nejdůležitějších událostí v životě. S Vojtou jsme absolvovali dvoudenní Kurz Hypnoporodu od Jemného Zrození, ze kterého jsem pak celé těhotenství čerpala meditace a vizualizace, četla jsem knihy (velice doporučuji např. Orgasmický porod, Hypnoporod) a taky jsem jezdila na konzultace k porodní asistentce. 

Den pokračoval svým běžným rytmem. Při jedné meditaci jsem měla pocit, že vidím postavu ženy, jak sedí naproti mě na karimatce. Byla velikánská, měla velké ruce, břicho i prsa a celou mě objala. Myslím, že tahle matronka, pojmenovala jsem si ji Matka Země, zůstala až úplně do konce porodu.

Moje pozdější ztvárnění vize z meditace před porodem.

Pociťovala jsem zvýšenou únavu a odpoledne jsem prospala. V noci jsem začala cítit slabé vlny. (Víc se mi líbilo myslet slovo vlna než kontrakce. Děloha pracuje tak, že pomocí svalových úponů postupně otevírá děložní hrdlo, jakoby ho tahá nahoru, dělá takovou vlnu.) Vstala jsem, šla do obývacího pokoje a tam jsem opřená o míč vlny prodýchávala. Snažila jsem se zaujímat vertikální polohu, jak nám doporučovali v kurzu a při vlně jsem si představovala, jak k nebi stoupá nafukovací balónek. Ten v mojí vizualizaci pomáhal děloze s otevíráním děložního hrdla. Celý proces byl celkem jemný a nestupňoval se. Po nějaké době jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout a spala jsem až do rána.

Druhý den odpoledne jsem opět spala a pak se u nás zastavila porodní asistentka na cestě z Prahy. Prohlídla mě a oznámila mi, že branka děložního hrdla je téměř zpracovaná. Miminko už bylo nachystané v pánvi. “Brzo porodíte,” řekla. “Buď dneska v noci nebo zítra dopoledne,” dodala s úsměvem. Byla jsem hodně překvapená. Z mého pohledu se zatím zas tak moc nedělo. Porodní asistentka odjela domů nakrmit psa a převléknout se.

V pět odpoledne, hned po odjezdu porodní asistentky, jsme vyrazili s Vojtou na malou procházku do lesa, abychom porod podpořili. Při chůzi se začaly znovu pomalu rozjíždět vlny. Každou chvíli jsem zastavovala a prodýchávala novou vlnu. Byla jsem hodně nadšená, že se porod rozbíhá a těšila se na miminko.

Po návratu domů Vojta zatopil v kamnech a udělal mrkvový salát s medem. Vypadalo to, že tentokrát se vlny nezastaví. Rozložili jsme gauč v obýváků a lehli si vedle sebe. Vojta mi předčítal Harryho Pottera. (To mi několik dní předem slíbil - láskyplné gesto, narozdíl ode mě není vůbec fanoušek, zatím nečetl žádnou knihu.) Při vlně jsem se vždycky zvedla do kleku, představovala si balónek a prodýchávala ji. V sedm hodin zavolal Vojta porodní asistentce a domluvili se, že přijede. Porodní asistentka dorazila kolem osmé.

Hodně jsem se smála. Přišlo mi hrozně vtipné, jak Vojta komolí některá jména v knize. Cho Changová jako Cho místo Čo a podobně. Byla jsem docela v euforii. Se záchvatem smíchu vždycky přišla další, intenzivnější vlna. Asi kolem půl desáté jsem se zvedla, že půjdu na záchod a z koupelny už jsem se nevrátila.

V koupelně svítila malá lampička a mě bylo v přítmí dobře. Vlny se stupňovaly. Cítila jsem velkou bolest v křížové kosti. Vojta za mnou přišel a při každé vlně mi uvolňoval křížovou kost třesením. To dost pomáhalo, nevím, co bych bez toho dělala. Mezi vlnami jsem se občas ještě smála, ale bylo mi dost zle. Na chvíli jsem zaujala polohu pánví nahoru a vlny byly slabší. Porodní asistentka mě jemně upozornila, že pro postup porodu potřebujeme jinou polohu. Změnila jsem ji a vlny se zase rozjely. Postupně jsem se dokázala soustředit pouze na jednu věc - musím to nějak zvládnout. To byla moje mantra. V jednu chvíli jsem myslela, že umřu.

Každou vlnu jsem hodně křičela. Porodní asistentka mi radila, ať křik směřuji dolů do hloubky. To mi pomohlo. Cítila jsem, jak se Matěj v břiše odráží. Praskla mi voda a porodní asistentka ji zkontrolovala. Po celou dobu také sledovala srdeční ozvy Matěje pomocí doppleru. Pokud by se jí něco nezdálo, byli jsme připraveni na cestu do porodnice. Matěj byl ale v pohodě a všechno postupovalo dobře.

Začala jsem pociťovat nutkání tlačit. Nejdřív jsem si myslela, že to ještě nemůže být ono, že je příliš brzy. Kdoví proč jsem si myslela, že mi porodní asistentka řekne na kolik cm jsem otevřená a že už mám tlačit. Jako to je vždycky ve filmu. Když jsem se jí mezi vlnami zeptala, usmála se, a řekla mi, že jestli se mi chce tlačit, ať klidně tlačím. 

Záda mě ukrutně bolely. Uvelebila jsem se v poloze na všech čtyřech. Vojta mě podporoval u mojí hlavy, porodní asistentka kontrolovala spodek. Myslím, že Matějovi chvíli trochu bránil lem děložního hrdla. Porodní asistentka ho pomohla odstranit. Tlačila jsem ze všech sil, i když jsem tušila, že miminko může sestoupit krásně samo. Ale zvítězilo to, že jsem se o Matěje bála a chtěla jsem proto, aby už byl venku. Matěj se narodil během dvou vln. Porodní asistentka ho chytla a podala mi ho pod nohama.

Matěj byl na světě. Vojta si sednul do sprchového koutu a plakal. Já jsem se položila do polosedu na něj a v ruce jsem držela Matěje. Matěj byl zcela čistý, měl krásnou barvu kůže a díval se na nás úplně v klidu svýma nádhernýma očima.

Chvíli po porodu.

Bezprostředně po porodu jsem kromě úlevy necítila nic. V hlavě jsem měla prázdno. Do půl hodiny jsem ještě v té stejné poloze porodila placentu. Porodní asistentka ji zkontrolovala, byla v pořádku, neporušená. Vojta přestřihl dotepaný pupečník. 

Osprchovala jsem se a došla si na malou. Všichni jsme se přesunuli zpátky z koupelny do obývacího pokoje na rozložený gauč. Díky přílišnému tlačení jsem si natrhla sliznici poševního vchodu. Porodní asistentka s námi zůstala ještě pár hodin a ošetřila mi poranění. Také udělala první prohlídku Matěje a ukázala mi, jak ho mám přikládat k prsu.


Cítila jsem vděčnost za to, jak krásně porod proběhl a že je Matěj zdravý a šťastný. Ležela jsem na gauči a na sobě jsem měla naše malé miminko Matěje. Zároveň jsem cítila strach, bála jsem se o Matěje a pořád ho kontrolovala, jestli je v pořádku, jestli dýchá. Z hodiny na hodinu jsem přestala být zodpovědná jenom sama za sebe. Vedle gauče hořela svíčka.

Porodní asistentka přijela během dalších tří dní ještě několikrát zkontrolovat mě i Matěje. Druhý den nás také navštívila pediatra, která Matěje prohlídla, a převzala ho do péče. Pediatru jsme nijak speciálně nevybírali, u nás na vesnici byla dostupná pouze jedna. Byla moc milá a k porodu jsem se od ní dozvěděla pouze to, že jsem statečná :-).

První den po porodu.

Porod Matěje byl pro mě nejsilnější zážitek v životě. Od té doby cítím obdiv a úctu ke všem ženám, které porodily. Ať už to proběhlo jakkoliv. Věřím, že všechny porodní příběhy jsou v pořádku a je důležité je sdílet. Možná z nich můžeme načerpat sílu a možná nás přivedou zase o trochu blíž k sobě navzájem.


pondělí 13. dubna 2020

Svatojánská povídka

Chodím teď každý den s Matějem do lesa na Krkavec. Tahle pohádková povídka na mě vykoukla z pod větví. Je pro děti, ale možná se bude líbit i někomu jinému. Překoná Marie strach a odváží se v noci na Krkavec?

Bylo úplně jasno, slunce pálilo a nad loučkou se tetelil vzduch. Babička Marie v širokém klobouku a pevných botách a její vnučka Marie, taktéž v širokém klobouku, byly sehnuté nad zemí a sbíraly byliny. Od třezalky měly červené prsty, po zádech jim stékaly čůrky potu. Mladší Marie měla pod kloboukem rozpuštěné dlouhé hnědé vlasy, které se jí lepily k čelu, a bránily tak částečně potu, aby jí stékal do hnědých očí. Starší Marie měla vlasy sepnuté a co chvíli si utírala čelo, klenoucí se nad hustým obočím a šedýma očima. Velký košík položený na půli cesty mezi oběma ženami se postupně plnil. 


Babička Marie konečně zavolala na svou vnučku a společně se usadily ve stínu hlohu. Byl to malý keřík, seděly tedy blízko sebe a mladší Marie měla nohy na sluníčku. Babička vyndala z kapsy dvě letní jablíčka. Jedno podala Marii a řekla jí: “To by pro dnešek stačilo.“
Marie přikývla a kousla si do jablka. Babička si setřela čelo kapesníkem: “Ještěže mám teď, před svatým Janem, takovou šikovnou pomocnici. Nasbíraly jsme toho dost.”
Marie okusovala zelené jablko a nic na to neřekla. Rozhodně si o sobě nemyslela, že je šikovná.
“Babi, byla jsi někdy trhat byliny i o svatojánské noci?” zeptala se.
Babička zapila sousto vodou a připustila: “Ano. Byliny nasbírané o svatojánské noci mají velkou moc.” 
“A ty tomu věříš?”
Chvíli bylo ticho a Marie se trochu bála, jestli nezašla se svojí otázkou příliš daleko. Už se nadechovala, aby se babičce omluvila, ale než k tomu došlo, babička se na ni podívala a řekla: “Svatojánská noc je jedna z nejpozoruhodnějších nocí v roce. Když víš, kam se dívat a kde hledat, může ti hodně dát. Anebo taky sebrat. Chtěla bys jít letos o svatojánské noci trhat?”
“Nevím,” odpověděla Marie. Nijak netoužila být ve tmě venku na louce, ale svatojánská noc ji zajímala. Opravdu jsou bylinky mocnější?
Babička se už dál nevyptávala a po chvíli vyrazily zpátky k domovu. Maruška nesla celý koš a stejně šla babička hodně pomalu. U branky řekla: “Rozvěsíš dneska ty třezalky sama, Maruško? To sluníčko mě nějak zmohlo.”
Marie na babičku ustaraně pohlédla: “Jasně, babi.”


I v podvečer byla půda pěkně rozpálená. Marie vysypala třezalku na novinový papír a rozdělovala ji na malé hromádky. Z těch potom vytvořila svazečky a jeden po druhém je zavěšovala na šňůry, na kterých s babičkou sušily bylinky. Skoro všechny žluté kvítečky už visely hlavou dolů v řádce, když se Marie usadila na starou zaprášenou truhlu. Napila se vody a rozhlížela se kolem sebe. Na půdu pronikaly pruhy světla z venku a osvětlovaly prach usazený na letitém nábytku, hračkách, krabicích a knížkách. Truhel tam bylo několik, Marie věděla, že ta, na které sedí, je po prababičce. Domýšlela se, že když prababička umřela, o truhlu nikdo nestál, tak se odnesla na půdu, stejně jako knihy. Marie si staré knihy ráda prohlížela, i když moc nerozuměla, o čem se v nich píše. 


Jakoby mimoděk vstala, vzala herbář, jehož desky svítily v pruhu světla, a položila si ho na klín. Setřela prach, který se na herbáři stihl usadit, od té doby, co v něm naposledy listovala. Otevřela knihu na náhodné stránce a chvíli koukala na ilustraci bezového keře. Napadlo ji, že v herbáři bude možná napsáno o svatojánských bylinkách a překlopila stránky na rejstřík. Prstem hledala pod písmenem s a až skoro na konci našla odkaz na svatojánské byliny. Rychle nalistovala příslušnou stranu.


Stránku lemovaly obrázky bylin a nahoře bylo zdobeným písmem vyvedeno: “Svatojánské bejlí.” Pod tím následovalo: 


“Je známo, že veškeré bejlí sebrané o svatojánské noci, má účinek mnohonásobný. Nadto je bylinám sebraným za svitu měsíce o půlnoci připisována kouzelná moc. Jedná se zejména o heřmánek, třezalku, devětsil, mateřídoušku, mátu, diviznu, bazalku, jitrocel, řebříček, černobýl, libeček a další. Byliny prý dokáží uzdravit z jakéhokoliv neduhu. Chce-li dívka vědět, za koho se provdá, stačí, když natrhá devět svatojánských bylin, uvije z nich věnec a vloží si ho pod polštář. Mládenec se jí zjeví ve snu.” 


Marie si všimla, že k textu bylo něco rukou připsáno. “Musí to být na přesně na letní slunovrat, nejkratší noc v roce,” hlásilo úhledné písmo. Marie už na něj byla zvyklá, kniha byla plná poznámek její prababičky. Na stránce byl ještě obrázek kapradí s květem: 


“Nejvzácnější poklad svatojánské noci je zlaté kapradí. Přesně o půlnoci rozkvétá zářivým zlatým květem. Zlaté kapradí může přinést tomu, kdo jej utrhne, nezměrné bohatství a nesmrtelnost. Ale pozor v tuto noc jsou lesy a louky plné skřetů, skřítků, víl a elfů, kteří stráží její poklady. Ne všichni jsou lidem nakloněni.” 


Marie zamyšleně koukala na stránku. Potom zavřela herbář, položila ho na truhlu a šla pověsit zbylou třezalku, než jí rodiče zavolají k večeři.


Druhý den ráno se probudila brzy. Za okny svítilo slunce a venku to vypadalo na další jasný a teplý den. Pořád trochu myslela na herbář, ale v raním světle se kouzelné bylinky svatojánské noci zdály méně skutečné. Vydala se do kuchyně na snídani. Za stolem našla sedět svého mladšího bratra Josífka. Lžící se rýpal ve snídaňové kaši.
“Dobré ráno,” pozdravila ho Marie a začala si připravovat vlastní kaši.
“Dobré ráno, babička je nemocná,” hlásil Josífek.
Marie se zarazila a položila misku: “Jak to víš? Babička nebývá nikdy nemocná…” odpověděla svému bratrovi. “Třeba to nějak popletl,” udržovala si Marie plamínek naděje.
“Dneska ráno nemohla vstát z postele a má horečku,” řekl Josífek, “maminka už jí přichystala čaj, ale babička leží.”
Plamínek pohasl. Marie nahlas řekla: “To ne, tak to mi je líto.” Najednou bylo Marii smutno. Nejenom, že byla babička nemocná. Uvědomila si, že počítala s tím, že by mohla babičku požádat, jestli by s ní šla dnes v noci na byliny.
“Půjdeš se za ní podívat?” vytrhl Josífek Marii z přemýšlení. “Chtěl jsem za ní jít, ale maminka mi řekla, že ji nemám rušit. Ale kdybysme šli spolu…” 
Marie se na Josífka usmála. Dělal si o babičku starosti. “To víš, že jo, ale ještě počkáme, stavíme se tam než půjdeme do školy,” odpověděla mu. Potom šla do skříně, aby si podala rozinky a med, a pohledem zavadila o kalendář pověšený na zdi. Hlásil, že je dneska letní slunovrat. Sypala rozinky do kaše a v hlavě se jí honily myšlenky jako bouřkové mraky. Po chvíli se rozhodla, že nemá smysl předstírat, že tam ta myšlenka není. Byliny natrhané o svatojánské noci by mohly babičce pomoct. V herbáři se psalo, že dokáží uzdravit z jakéhokoliv neduhu. Marie polkla. Věděla, že by to znamenalo vydat se sama v noci ven na louku pod Krkavec.


Marie a Josífek zamávali mamince a zaklepali u babičky na dveře. Babička byla vzhůru a ležela v posteli. “Maruško, Josífku, to jste hodní, že jste se na mě přišli podívat,” řekla. Marie si všimla, jak jindy zdravá babička vypadá slabě a křehce. Přišla k babiččině posteli, Josífek za ní. Chtěla babičku chytit za ruku, ale místo toho řekla: “Babi, můžeme pro tebe něco udělat?”
“Ba ne Maruško, děkuju, to musím vyležet. A všechno tady mám, ráno tady byla vaše maminka,” řekla babička a podívala se na svoje vnoučata. “Nebojte, to bude dobrý,” dodala ještě, když viděla, jak ji pozorují. Potom zavřela oči: “Jenom si trochu zdřímnu.” Marie s Josífkem se rychle rozloučili a vydali se na cestu do školy.


Marie s Bětkou a blonďatou Aničkou stály o velké přestávce na chodbě u okna. Marie svým spolužačkám vyprávěla o svatojánské noci. Anička koukala ven a Bětka si natáčela pramen tmavých vlasů na prst.
“Taky tam bylo napsáno, že když dívka nasbírá devět bylin a dá si je pod polštář, ve snu se jí zjeví, koho si vezme,” dokončila Marie. 
“To bych chtěla vyzkoušet. A ty tomu věříš?” řekla Anička. Holky tušily, že se Aničce líbí Matěj o rok výš.
“Nevím,” řekla Marie popravdě. “Ale babička bylinkám věří. A teď by se jí hodila pomoc.”
“Jak se dostaneš v noci z domu?” zeptala se Bětka Marie.
“Ale já ještě nevím, jestli půjdu,” brzdila Marie nadšení svých kamarádek. 
Zazvolnilo. Při hodině Marie nevnímala nic z výkladu o Přemyslovcích. Pořád přemýšlela, jestli má jít v noci na sběr a jestli do toho namočit i holky. “Chtěla bych se nebát, jako Anička s Bětkou, to by bylo všechno jednodušší”, uvažovala Marie posmutněle. Když se po obědě loučily, Marie slíbila, že se doma znovu podívá do herbáře a ještě se rozmyslí.


Doma si Marie všimla, že maminka pro babičku chystá nějaké prášky: “Jak je babičce?” zeptala se mámy.
“Pořád stejně,” sdělila jí maminka a usmála se, “nedělej si starosti.”
Marie ale věděla, že babička práškům nevěří a že si nikdy žádné nebere. Pokud jí teda maminka prášky přeci jen chystá, musí na tom být babička špatně. 
“Musí hodně odpočívat, tak za ní dneska nechoďte,” řekla ještě maminka a tím potvrdila Mariiny obavy.


Marie se vydala na půdu a znovu listovala herbářem, ale žádné nové informace se z něj nedozvěděla. Chvíli zamyšleně koukala na schnoucí třezalku. Uvědomila, že je docela rozčilená, že se nemůže na nic soustředit a neví, co je správně. Už se tím nechtěla dál zabývat, tak si řekla: “Je to celé nesmysl. Babička by určitě nechtěla, abych šla v noci ven. Nikam nepůjdu.”  


Když se takhle přesvědčila, šla se podívat za Josífkem na zahradu. Josífek se tam pokoušel vylézt na starý ořech. Strom měl na Josífka větve moc daleko od sebe, takže se mu ještě nikdy nepovedlo dostat se vysoko. Marie ho pozorovala: “Když se nohou opřeš o tuhle suchou větev a tady se přitáhneš za šlahoun…”
A najednou byl Josífek na horní větvi. Marie i Josífek měli velkou radost.
“Hurá,” smála se Marie a tleskala Josíkovi. Josífek se taky smál, mával Marii z výšky a volal: “Hurá!”


Stalo se to asi tehdy, když Marie pozorovala štěstí v obličeji svého bratra. Najednou se rozhodla, že na byliny v noci půjde. Strach měla sice pořád, ale zjistí, jak to s těmi svatojánskými bylinami je. Babičce to může pomoct. S novým rozhodnutím zamávala Josífkovi a šla domů zavolat Aničce a Bětce.


Marie ležela na posteli, vlasy měla rozprostřené na polštáři, a koukala do tmy nad sebe. Byla úplně vzhůru. Moc ji potěšilo, že obě děvčata slíbila, že se pokusí přijít v jedenáct ke kostelu. V duchu opakovala svůj plán: “Jednu čelovku vezme Anička, já mám dvě. Plus tři látkové tašky…” 


Hodiny ukazovaly půl jedenácté. I když bylo ještě brzy, Marie už nevydržela ležet. Vstala, převlékla se z pyžama do kalhot a trika. Chvíli posedávala na posteli. Cítila, jak má stažený žaludek. Ve třičtvrtě na jedenáct otevřela okno a potichu se protáhla ven na zahradu.


Všechna okna v domě byla zhasnutá. Marie si oddechla, Josífek, babička i rodiče už zřejmě spali. Po paměti přešla zahradu až se dostala na ulici. Jakmile byla ze zahrady pryč, trochu se jí ulevilo. Na nebi svítil měsíc a Marie si pospíšila ke kostelu. Tam už na ni čekala Bětka. 
“Vyrazila jsem radši dřív, nevěděla jsem, jak mi bude dlouho trvat dostat se kolem oken našich,” řekla jí kamarádka na uvítanou. Oči jí svítily a vypadala spokojená sama se sebou.
Marie se na Bětku usmála a podala ji čelovku. K Mariině radosti se k nim po chvíli připojila i Anička. 


Marie, Anička a Bětka vyrazily směrem ke Krkavci právě když hodiny odbíjely jedenáct. Přes vesnici šly mlčky. Právě když se chystaly rozsvítit si světlo, zaslechly, jak se k nim někdo blíží.
“Honem sem,” řekla Anička a ukázala na planou třešeň obklopenou křovím. Marie ani Bětka nezaváhaly a mrskly s sebou do křoví. Kroky se přibližovaly. V křoví bylo těsno, větvičky je píchaly, ale děvčata se neodvážila ani pohnout. Snažila se dýchat potichu. Když postava procházela kolem křoví, Marie v ní poznala Bětčina souseda. Asi byl něco zkontrolovat na statku. Kroky pomalu odezněly a všude bylo ticho. Děvčata se vymotaly z křoví. Vzájemně si vybíraly větvičky z vlasů.
“To bylo o fous,” řekla Bětka, která souseda také poznala. “Kdyby nás tu potkal, určitě by nás poslal zpátky a řekl to našim.”
“To, jo, díky Aničko,” řekla Marie. Děvčata si rozsvítila čelovky a vydala se kolem statku po prašné cestě směrem na kopec.


“V herbáři se píše o devíti svatojánských bylinkách,” vyprávěla tichým hlasem Marie. Nevěděla přesně proč šeptá, tady za vesnicí je těžko někdo mohl slyšet, ale cítila to jako správné. “Jitrocel, řebříček, třezalku a mateřídoušku bychom měly v pohodě nasbírat tady dole. Sbíraly jsme je tu nedávno s babičkou,” pokračovala Marie. “A nahoře pod lesem roste divizna. Zbytek musíme najít. Přinejhorším můžeme natrhat mátu, libeček a bazalku u nás na zahradě,” představila Marie děvčatům svůj plán.


Marie poznala hlohový keř, pod kterým s babičkou včera seděly, a pokynula děvčatům, aby zastavily. Společně vstoupily na louku.
“Tady by měla být třezalka,” vybrala si Marie pro začátek to nejjednodušší. Věděla, že ji nebude těžké najít.
“Nojo, ale já vůbec nevím, jak třezalka vypadá ve dne natož teď v noci,” ozvala se Anička.
“Já taky nevím,” přiznala Bětka a obě se zadívaly na Marii.
“Dobře, budeme se držet u sebe a já vám ji budu ukazovat,” řekla Marie a doufala, že se to nebude počítat jako podvádění, a že rostliny budou mít stejné účinky, jako kdyby je děvčata sama našla.
První rostlinky třezalky našla hned, stačilo se jenom rozhlédnout kolem místa, kde stála. Anička už se chystala třezalku utrhnout, když Marii něco napadlo.
“Když jsem byla malá, babička mi říkala, že když sbíráme byliny, vždycky se jich ptáme o dovolení. Každé rostlinky. A já to od té doby dělám,” řekla a doufala, že si o ní holky nebudou myslet, že je praštěná. “Nevím, jestli to dává nějaký smysl…” dodala ještě.
Možná to bylo proto, že byla tmavá noc a děvčata byla sama venku uprostřed louky, ale obě přijala Mariinu radu bez výhrad.
“Dobře, tak já se jich zeptám,” řekla Anička.
“Můžeš v duchu,” dodala ještě Marie, kterou potěšilo, že to tak hladce prošlo.
Anička byla ráda, že nemusí na rostliny mluvit nahlas. Chvilku počkala a utrhla první rostlinku třezalky, kterou ji předtím Marie ukázala.
Hned vedle třezalky objevila Marie ve světle čelovky trs jitrocele. Děvčata si z něj chtěla natrhat, ale Marie trvala na tom, že najde ještě další, aby mohly v trsu nějaké lístečky ponechat. “Tak to dělá babička,” dodala Marie prostě. Sama si nasbírala jitrocele víc, protože doufala, že právě on by mohl babičce hodně pomoct. 
Děvčata se přesunula kousek nad hlohový keř, kde Marie objevila koberec mateřídoušky.
“Všimli jste si, jak to tady dneska všude krásně voní?” zeptala se Bětka Aničky a Marie, když trhala mateřídoušku. “Je to taková krásná, sladká vůně,” pokračovala Bětka.
Teď, když to Bětka vyslovila, uvědomily si Marie s Aničkou, že má pravdu. Začaly víc vnímat sladkou až opojnou vůni ve vzduchu.
“Pojďme zpátky na cestu,” řekla Marie po chvíli, kdy se jí nepodařilo najít žádnou další rostlinku z devítky. “Půjdeme pomalu nahoru pro diviznu a budeme se koukat kolem.”


Z příkopu u cesty na Marii mávaly bílé hlavičky řebříčku. Usmála se na řebříček, květy řebříčku jí přišli nádherné. “Babička říká, že řebříček je mocná svatební květina,” uvažovala dál Marie. Ještě se nerozhodla, jestli si taky z květin uvije věneček a dá si ho pod polštář.


“Aničko, tobě se fakt líbí Matěj?” osmělila se Marie, když stoupaly nahoru na kopec.
Anička se na ní otočila a Marii na chvíli oslnilo světlo z Aničiny čelovky. Bětka se koukala do země.
“Nojo,” přiznala jejich kamarádka. “Ale nikdy bych mu to neřekla, ani vy mu to prosím neříkejte,” dodala honem. 
Marie a Bětka byly překvapené z toho, co slyšely od svojí jindy nebojácné kamarádky.
“Neřeknem, neboj,” uklidňovala Aničku spěšně obě děvčata.
“Ale kdybys chtěla, můžem třeba zjistit, jestli už s někým chodí nebo tak…” pustila se Bětka na nejistou půdu.
“Tak to v žádném případě,” zarazila ji Anička. “Vůbec se to nesmí dozvědět. A myslím, že by mě stejně nechtěl, jsem o rok níž a vůbec,” prozradila jim kamarádka svoje obavy.
“Tak to by bylo jeho mínus,” povzbuzovala Marie Aničku. 
Bětka přikyvovala: “A co když se ti dneska zjeví ve snu? To bys mu to řekla, když si ho stejně pak vemeš?”
“No to bych asi mohla, že jo,” usmála se Anička.


Děvčata se přiblížila k prvním borovicím. Sešla z cesty postupovala v řadě podél lesa za Marií. “Ještě tady kousek by měly být ty divizny,” povzbuzovala je Marie. Po nerovném terénu se nešlo nejlíp a děvčata často zakopávala.
“Moment,” řekla najednou Marie. V lese zahoukala sova. Všechny se lekly až nadskočily.
“Co je?” zeptala se Anička.
“Nic. Tady to je myslím pelyněk,” posvítila Marie děvčatům na fialovou rostlinku. “Ten taky patří mezi svatojánské rostliny podle herbáře. Předtím jsem o něm nemluvila, protože jsem si nemyslela, že bysme ho tady mohly najít.”
“Tak to je dobrý, to už nám zbývají jenom tři,” řekla Bětka a rozhlídla se kolem. Najednou už by měla radši všechny byliny nasbírané a byla na cestě zpátky.
Děvčata natrhala pelyněk, ale divizny pořád nikde.
“Tady už někde musí být, je to taková velká rostlina, tu přece nemůžeme jen tak přehlídnout,” ujišťovala Marie děvčata a sebe. “Je vysoká jako my, má velké žluté květy a celá je opravdu vidět na dálku.” 
Marie s Aničkou a Bětkou se rozprostřely podél kraje lesa a každá hledala vysokou bylinu.


Jak se děvčata trochu vzdálila, nebylo Marii nejlehčeji. Po svojí pravici měla temný les a snažila se nemyslet na to, že dnešní noc má být noc plná kdovíjakých kouzelných bytostí. Už to chtěla vzdát a zavolat na děvčata, že se vrátí a natrhají si zbývající rostliny na zahradě. Pak z nich babičce připraví čaj...


Z myšlenek na babičku ji vytrhlo ostré zakrákání. Ztuhla. Zbývající děvčata zřejmě krákání neslyšela.
“Krá krá krá,” ozvalo se znovu. Marii se třásly ruce, ale vypla čelovku a mhouřila oči mezi větve. Sice teď viděla méně kolem sebe, za to lépe na dálku. I když se bála, rozhodla se, že chce radši vědět, co vydává to hlasité krákání.
Zakrákání se ozvalo potřetí a zároveň s tím se stalo něco divného. Jakoby se spolu s krákáním ozval Marii v hlavě hlas: “Jestli chceš pomoct svojí babičce, krá, krá, utrhni jí bezový květ z bezového keře roustoucího na vrcholu kráKrkavce.”


Marie tam stála jako opařená. Potom se z větve nad ní vznesl pták, zaletěl hloub do lesa a bylo ticho. Chtělo se jí na krkavce zavolat, ale pak jenom otevřela pusu a zase ji zavřela.
Nevěděla, co se právě stalo, ale najednou si byla jistá, že musí pro babičku utrhnout bezový květ z keře roustoucího na vrcholu Krkavce. I když si nevzpomínala, že by tam někdy nějaký bezový keř viděla. Marie se ani neohlédla na své kamarádky a jako zmámená vyrazila do lesa. “Musím utrhnou ten květ,” říkala si pro sebe. 


Marie stoupala po široké lesní cestě nahoru na kopec a zhluboka oddechovala. Probrala se z počátečního zápalu a začala pochybovat, jestli to byl tak dobrý nápad vyrazit do lesa a Aničce s Bětkou nic neříct. “Zabere to jenom chvilku,” řekla si pro sebe a snažila se uklidnit ruce, které se třásly jako osika. “Na vrchol to není daleko.”


Znovu čelovku nezapínala, něco jí říkalo, že není dobrý nápad na sebe příliš upozorňovat. Její oči si přivykly na tmu a Marie zjistila, že když svítí měsíc, je i v lese na cestě docela dobře vidět. “Dokonce až moc dobře,” pomyslela si právě, když se po její pravé ruce otevřela mýtina plná pařezů a větví. 


Mýtina byla celá zalitá světlem, které vycházelo z malého březového hájku na jejím protějším kraji. Mladým břízkám v tom světle zářila kůra a větve jakoby byly ze stříbra. Listy ševelily ve větru. Jejich zvuk se nesl mýtinou a zněl jako krásná melodie.


Marie rázem zapomněla, že spěchá na vrchol a vydala se do březového hájku. Zamrkala a protřela si oči. Viděla teď jasně, že světlo pochází z několika bytostí, které poletovaly mezi břízami. Jedno světélko se přiblížilo k Marii a vznášelo se před ní. Když se nehýbalo, mohla v něm skoro vidět obrys drobné postavy. “Víly,” pojmenovala si je Marie v duchu.


Světlo se pohnulo a Marie rozeznala, že k ní víla natahuje ruku. Zvedla také ruku a udělala krok směrem k víle. Světla - víly se pomalu prolínaly a vytvářely líbivou symfonii. Po chvíli si Marie všimla, že vlastně tančí do kruhu, v jehož středu se cosi třpytilo. Tanec se zrychloval a světlo z víl zářilo jasněji a jasněji. Marie poznala zlatou rostlinku, která se třpytila ve středu kruhu. Bylo to zlaté kapradí.


Víly tančily a celá mýtina byla zalitá světlem jako ve dne. Pařezy i větve najednou vypadaly plné života. Marii se z toho točila hlava, nevěděla, kam se dřív podívat. Obdivovala zlaté kapradí i svítící bytosti. Jedna z víl se snesla ke kapradí a opět natahovala ruku k Marii. Marie přistoupila blíž ke kapradí. Víla ukazovala na kapradí a na Marii a Marie pochopila, že chce, aby si kapradí utrhla. Natáhla ruku a zarazila se. Chtěla se zeptat rostlinky na svolení.


Chvilka zaváhání Marii stačila, aby si vzpomněla na babičku, a proč do lesa vlastně přišla. Nepotřebuje zlaté kapradí, potřebuje bezový květ roustoucí na bezovém keři na vrcholu kopce. Marie odtáhla ruku. Víla ukazovala na Marii a na kapradí stále rychleji.


Marie zakroutila hlavou. Ukázala víle, že už půjde a chtěla se otočit. Nohy ale jakoby měla přilepené k trávě a oči se pořád vracely ke zlatému kapradí. Marie je s vypětím sil zavřela a nakonec se jí podařilo odlepit nohu a udělat krok od kapradí. V tu chvíli uslyšela zakrákání krkavce: 


“Krá, krá, Maruško, pospěs si na vrchol, brzy bude půlnoc, čeká tě tam bezový květ pro babičku,” krákal z plných sil.


Marie klopýtala se zavřenýma očima za zvukem krákání, až se ocitla zpátky na široké lesní cestě. Nerozhlížela se nalevo ani napravo a pospíšila si po cestě nahoru. 


Cesta byla čím dál prudší a Marie nahlas oddychovala. Konečně stanula na plochém vrcholu kopce. Na zemi byl písek a borovice propouštěly měsíční světlo. Marie se vydýchala a rozhlédla se kolem. Netušila, kde by měla bezový keř hledat. Rozhodla se pokračovat až k místu, kde se její cesta potkávala s dalšími cestami na vrchol. Zvedla oči a všimla si, že na křižovatce někdo stojí. Marie zaváhala. Předtím tam nikoho neviděla, nebo se plete?
Ticho přerušil hlas: “Maruško, přišla sis pro bezový květ?”
Marie polkla a hlesla: “Ano.”
“To ráda slyším,” řekla postava, narovnala se a otočila se na Marii. Marie si všimla, že za ní stojí velký kotel plný čiré tekutiny. 
“Výborně, Maruško. Jsem tak ráda, že tě můžu vidět naživo. A ještě za takovéhle skvělé noci,” řekla překrásná žena se zlatými vlasy oblečená v dlouhých bílých šatech a přistoupila blíž k Marii. Ta z ní nemohla spustit oči. Ve tváři ženy byla radost a Marie si všimla, že má velmi pronikavé zelené oči.


“Jsi překrásná dívka Maruško. Tvoje kuráž tě dostala až sem,” řekla po chvíli. “Jsi tu právě včas. Jestli chceš utrhnout bezový květ pro svoji babičku, máš k tomu teď příležitost,” pokračovala. Žena ukázala za sebe na místo, kde se prolínaly dvě cesty. Marie uviděla keř stojící vedle křižovatky.
“Jen se neostýchej. Možná taky nějaký ten květ ocení tvoje kamarádky, které na tebe čekají pod lesem. A vem si taky pro sebe, “ povzbuzovala ji žena.


Marie poděkovala a natrhala si květů, jak jí žena poradila. Mezitím, co trhala, přiletěl krkavec, usadil se na okraj kotle a napil se z něj. Žena ho pohladila po peří a potom řekla Marii: “Už musíš jít. Ráda jsem tě poznala, Maruško.”
“Krá, krá,” ozval se krkavec.
“Děkuji vám, taky jsem vás ráda poznala,” odpověděla Marie.


Chtěla si zapamatovat ten výjev, krásnou ženu s krkavcem a kotlem, jehož hladina světélkovala měsíčním světlem. Tohle jí nikdo neuvěří. Naposledy se podívala a potom se otočila na patě a utíkala z kopce dolů.
“Ještěže mám pro holky ten bezový květ. Snad tam ještě budou a nešli říct rodičům, že jsem se ztratila,” uvažovala cestou a ještě zrychlila.
Za chvilku byla z lesa venku. Jen co prošla kolem posledního stromu, zaslechla, jak Anička volá: “Maruško, Maruško, je tohle divizna?”
“Marie se vydala se po hlase za Aničkou.
“Proč máš vyplou čelovku?” přivítala ji Anička, která s Bětkou stála u dvoumetrové divizny.
“Neuvěříte, co se mi právě stalo,” řekla Marie.


Děvčata si nasbírala květy divizny a vydala se na cestu zpátky. Marie vyprávěla Aničce a Bětce, co zažila v lese. Sama si teď skoro nebyla jistá, jestli se jí to jenom nezdálo.
“Ale to není možné, tak dlouho jsme přece nebyly od sebe, to bysme si všimly,” řekla Anička. 
Bětka k tomu přidala: “Měla jsem pocit, že tě vidím běžet do lesa, ale pak jsem si řekla, že to je pitomost.”
“No já tam fakt byla,” řekla Marie a vyndala ze svojí tašky bezové květy. “To je pro vás,” řekla. “Teď máme každá devět svatojánských bylin a nemusíme k nám na zahradu.” Bětka s Aničkou na ni ohromeně koukaly. Obě v tu chvíli věděly, že si svůj věneček chtějí uplést stůj co stůj. 


Bětka ukázala Aničce a Marii u kostela postup zaplétání. Doma si vložila věneček pod polštář a dychtivě zavřela oči. Těšila se na všechno, co jí sny přinesou. O pár domů vedle vsunula Anička věneček pod povlečení polštáře. Chtěla mít jistotu, že bude spát celou noc opravdu na něm. Zlehka položila hlavu na polštář, zavřela oči a vybavila si obličej milovaného Matěje. Doufala, že se jí o něm bude zdát.


Marie se proplížila zpátky zahradou k otevřenému oknu a vlezla k sobě do pokoje. Byla unavená, ale přeci jen si také upletla věneček a dala si ho pod polštář. Spala tvrdě a zdálo se jí spousta snů. Ráno se vzbudila a stejně jako děvčata si z žádného snu nepamatovala víc, než jen příjemný pocit.


Marie vstala a ještě v pyžamu se vydala za babičkou. Zaklepala a babička ji pozvala dál. Ležela v posteli a vlasy i čelo měla zpocené. Vypadala moc unaveně, přesto se na Marii usmála. Marie se nemohla dočkat až babičce předá byliny a všechno jí poví. Honem se pustila do vyprávění a babička pozorně poslouchala. “Nevím, možná to je hloupost, ale myslím, že jsem na mýtině viděla víly,” líčila Marie svoje zážitky z noci. Babička na to nic neřekla, ale Marie viděla, jak se jí do tváří postupně vrací barva. Když skončila, promluvila babička dojatě: “Děkuji, Maruško, prokázala jsi mi velkou službu. Žena na kopci ví, že ještě není můj čas. Já tomu také věřím a jsem ráda, že jsi mi to připomněla.” 


Marie se na babičku usmála. V tuhle chvíli byla moc ráda, že se postavila svému strachu. Viděla bylinky, Krkavec i všechno ostatní v novém světle. Za chvíli bude zážitek z lesa pouhou vzdálenou vzpomínkou a pocit vybledne. Teď ale uvnitř cítila novou jistotu. Přichystala babičce velkou konvici čaje z devíti bylin natrhaných o svatojánské noci. Babička vypila čaj a do večera ji přešla teplota. Ráno vstala z postele úplně zdravá.