pondělí 4. listopadu 2019

deník 18 - co jsem našla na pláži

Nacházeli jsme se uprostřed nádherných pastvin pro dobytek plných kulatých kopečků a starých stromů. Jemně mrholilo. Krok po kroku jsme sbírali vodu do bot až jsme je měli úplně promočené. Vyhnuli jsme se stádu krav a přes měkké kravince doklouzali ven z ohrady.




Vojtu a mě od výletování odradí máloco. Vyrazili jsme do Mols Bjerge, i když už několikátý den v řadě pršelo, tentokrát na útesy Fuglso.


Šinuli jsme po kamenité pláži, foukal vítr a padal déšť. Vojta navrhl, že se půjdeme podívat za ten výběžek vepředu a pak to otočíme. Souhlasila jsem. A víte co bylo za výběžkem?




Připadalo mi to jako ztělesnění myšlenky, na kterou jsem nedávno narazila, když jsem poslouchala skvělý rozhovor s Veronikou Hurdovou (Krkavčí matkou). Veronika říkala (parafrázuji): 

“Jak si představujete, že bude vypadat den, kdy umřete?" 

"Možná nad tím nepřemýšlíte. Možná máte v podvědomí obrázek, že v životě bude všechno lepší a lepší až nakonec zazní famfáry a svět se dramaticky zastaví. Ale možná bude ten den úplně stejně obyčejný jako dnešek.” 


Kdo ví. Každopádně za tím výběžkem byla úplně stejná pláž po jaké jsme doposud šli. Prostoupil mnou zvláštní klid. Jako kdybych dostala povolení si užívat, co je tady a teď. Nic dalšího totiž už není. Dnešek je obyčejně neobyčený. Mokré kameny vytvářely královskou hrbolatou mozaiku.


Na tantře nás učí, že pokud chceme být v přítomnosti, máme se držet našich smyslů. Smysly jsou vždycky tady a teď, stačí se s nimi spojit. A cítit ten vítr a déšť může být někdy dokonce potěšení. Být naživu je potěšení.

Žádné komentáře:

Okomentovat