deník 20 - nový byt

Přestěhovali jsme se do nového bytu! Mám z toho vážně radost, protože to vypadá, že je to naše poslední stěhování v Aarhusu. Tady už zůstaneme až do konce našeho pobytu v Dánsku.

Asi nejvíc mě těší, že je to byt na skvělém místě a že se mi v něm líbí. Dýchá dobrou atmosférou. Je velký, slunný, má dřevěné podlahy a zároveň nepraktické uspořádání místností, maličkou kuchyni a nevětratelnou koupelnu.

Dokonce má i svoje tajemství. Z kuchyně vedou dveře na malé točité dřevěné schodiště, které ústí ve sklepě a dá se jím projít na zahrádku! Viděli jste někdy něco tak skvělýho v bytě?

Není tady myčka ani tu nebyl žádný nábytek a vybavení. Dům je starý, přespříští rok se bude rekonstruovat. Ale je tu teplo, teplá voda a není tu plíseň.

Všude si dojdu pěšky. K moři, do centra i do Dokku. To je tak skvělý! I Vojta může pěšky do práce - univerzitní kampus máme přes ulici.

Říká se, že sehnat podnájem v Aarhusu je těžké. My jsme prošli procesem, popírání, přijetí, prázdnoty a nalezení. Nejdřív jsme si odmítali připustit, že bychom měli platit tolik za nájem a za zálohu a věřili, že to půjde vyřešit jinak. 

Doba v dočasném ubytování se krátila. Začala jsem doopravdy hledat nový podnájem. Nikdo nám neodpovídal. Thór byl jediný, kdo nás pozval na prohlídku a nakonec nám taky řekl, že by nás vzal. 

Děkujeme Thóre i ostatní, jsme moc rádi, že tady můžeme být.

deník 19 - platíme nejvyšší nájem v našem životě a nábytek máme z ulice

“Bereme skříňku a koberec,” instruuji Vojtu.

“Je to těžký. Počkáš tady s Matějem a já jdu pro auto?” řekne Vojta a zmizí do tmy nedělního večera.

Koberec nám sedí doma pod stolečkem. (Ano, stoleček je taky z ulice.)

Od rána jsme s kočárkem křižovali ulice Aarhusu a hledali vybavení do našeho nového bytu. Cítila jsem se při tom trochu nepatřičně a zároveň mě to hodně bavilo. Venku byla příjemná zima, svítilo sluníčko a za každým rohem mohl čekat nový kus nábytku.

Líbí se mi, že místní dávají nábytek, hračky a někdy i oblečení v pytlích na ulici. Déšť, nedéšť, doma se to dá vždycky usušit. Pokud chcete vybavit byt, stačí se párkrát projít po městě.

My jsme tentokrát neměli štěstí, šli jsme se tedy alespoň zahřát do obchoďáku.

“Hlavně nenápadně,” vtipkoval Vojta, mistr v oboru. A rovnou zavzpomínal, že když sbíral naši bílou šatní skříň, raději se třikrát rozhlédl kolem a vůbec se celkově choval adekvátně situaci.

Vojtův úlovek.

Uvědomila jsem si, že zatímco tady popelím nábytek, zároveň platím nejdražší podnájem ve svým životě (pro nás zvědavé 10 000 DKK měsíčně). Smála jsem se a navzdory všemu ve mě převládal pocit, jako bych měla s kočárkem každou chvíli zajet na šroťák. Ještěže tam seděl Matěj.

deník 18 - co jsem našla na pláži

Nacházeli jsme se uprostřed nádherných pastvin pro dobytek plných kulatých kopečků a starých stromů. Jemně mrholilo. Krok po kroku jsme sbírali vodu do bot až jsme je měli úplně promočené. Vyhnuli jsme se stádu krav a přes měkké kravince doklouzali ven z ohrady.

Vojtu a mě od výletování odradí máloco. Vyrazili jsme do Mols Bjerge, i když už několikátý den v řadě pršelo, tentokrát na útesy Fuglso.

Šinuli jsme po kamenité pláži, foukal vítr a padal déšť. Vojta navrhl, že se půjdeme podívat za ten výběžek vepředu a pak to otočíme. Souhlasila jsem. A víte co bylo za výběžkem?

Připadalo mi to jako ztělesnění myšlenky, na kterou jsem nedávno narazila, když jsem poslouchala skvělý rozhovor s Veronikou Hurdovou (Krkavčí matkou). Veronika říkala (parafrázuji): 

“Jak si představujete, že bude vypadat den, kdy umřete?" 

"Možná nad tím nepřemýšlíte. Možná máte v podvědomí obrázek, že v životě bude všechno lepší a lepší až nakonec zazní famfáry a svět se dramaticky zastaví. Ale možná bude ten den úplně stejně obyčejný jako dnešek.” 

Kdo ví. Každopádně za tím výběžkem byla úplně stejná pláž po jaké jsme doposud šli. Prostoupil mnou zvláštní klid. Jako kdybych dostala povolení si užívat, co je tady a teď. Nic dalšího totiž už není. Dnešek je obyčejně neobyčený. Mokré kameny vytvářely královskou hrbolatou mozaiku.

Na tantře nás učí, že pokud chceme být v přítomnosti, máme se držet našich smyslů. Smysly jsou vždycky tady a teď, stačí se s nimi spojit. A cítit ten vítr a déšť může být někdy dokonce potěšení. Být naživu je potěšení.

deník 17 - bydlení, bydlení

“Takže bydlíme v domě dvacet minut od Aarhusu. Chtěla bych bydlet blíž, ale to si nemůžeme dovolit. Máme dvě auta, protože jsem se doma cítila izolovaná. Ráda bych vozila děti na kole, nebo pěšky, ale do školky je to daleko, jezdíme autem. V bytě bych bydlet asi nechtěla, líbí se mi mít zahradu,” vyprávěla dneska máma z Portugalska na mezinárodním hřišti. 

Teda je to spíš výtah z našeho rozhovoru, nemluvila takhle v kuse. A mezitím jsme taky střídavě lovily děti. Každopádně to odráží úvahy o bydlení, které se mi honí hlavou. 

Stěhujeme se do domu, abychom měli blíž k přírodě. Potom se cítíme sami a trávíme spoustu času v autě. Stěhujeme se do domu, dál od města, protože je to levnější. Potom platíme naším časem a penězi (za druhé auto, benzín atp.) za dojíždění. Omezujeme naše aktivity, protože všechno nejde skloubit dohromady s dojížděním.

Na druhou stranu bydlíme v bytě ve městě a sníme o tom, že bychom měli větší prostor pro rodinu a vlastní zahradu. Potom bychom mohli s dětmi trávit víc času venku a být blíž přírodě.

V Čechách máme dům docela daleko od města s půl hektarem ovocného sadu. Teď bydlíme v bytě v centru města. Za sebe nemám jednoduchou odpověď, co je lepší. Obojí si nese výhody i nevýhody. Ale přijde mi fajn vědět, že v tom nejsem sama, že to na nějaké úrovni řeší spousta z nás.