pondělí 21. října 2019

deník 15 - jak jsem plakala u doktora

Cítila jsem se bezmocně. Měla jsem Matěje v nosičce v čekárně u lékaře a už přes hodinu si nás nikdo nevšímal. Matěj měl horečku. Venku pršelo a mě v očích začaly pálit slzy.


Na začátku října dostal Matěj rýmu. Po několika dnech se k tomu přidal kašel. Postupně začalo bolet v krku mě i Vojtu. Myslím, že já jsem to vyběhala na famfrpálovém tréninku a Vojta pár dní po mě. Matěj taky už vypadal dobře. Jenže pak mu vystoupala teplota.


Nebyla to nijaká závratná teplota, trochu přes třicet osm, ale mě to stačilo, abych se o něj bála. Cokoliv Matějovi je, já to hodně prožívám a řeším. Je to dobrý v tom, že se pak vážně snažím dělat, co můžu, abych mu pomohla, což mu někdy může trochu pomoct. Potom je to taky jedna z těch opravdových, syrových situací, kdy se cvičím v tom nechat věci být. Jít do sebe a dostat se do kontaktu s důvěrou ve svět. To mi vždycky hodně pomůže, když si uvědomím, že všechny věci nejsou v mých rukou, že ať udělám cokoliv, nakonec to dopadne, jak má. Třeba ne úplně podle mých představ nebo přání (ať už jakkoliv upřímných a naléhavých).


Když si dovolím tu kontrolu nad výsledkem takhle pustit, vždycky se mi dost uleví. A taky vždycky cítím, že nás všechny obklopuje láska. Prostě v tu chvíli cítím, že ten svět takhle funguje - láska všechno prostupuje a řídí. Cítím to jako klid a smíření.




Potom, co měl Matěj dvacet čtyři hodin v kuse teplotu přes třicet osm, jsme se mu rozhodli dát Nurofen v sirupu na snížení teploty a bolesti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale příště to v podobné situaci asi neudělám. Účinná látka v Nurofenu je ibuprofen, tj. to stejný jako Ibalgin, takže podle mě docela síla. Teplota mu klesla, Matěj přestal být letargický a začal lítat kolem, což uzdravení podle mě nenapomohlo. Myslím, že jeho tělo předtím dobře vědělo co dělá - celý den tak nějak pospával a polehával na mě u prsou. Potom, co přestal sirup v noci účinkovat, teplota zase vystoupala. K tomu Matěj zvracel - podle mě z toho sirupu. (Neříkám, že to někdy není dobrý, dát ibalgin nebo paralen, ale řekla bych, že minimálně je dobrý to pečlivě zvážit.) 


Ráno jsme se teda vydali k doktorovi a tam bohužel došlo k nedorozumění, které vyústilo v to, že jsme tam museli dlouho čekat a nevěděli jsme, jestli a kdy nás vůbec vezmou. Dospělí, kteří vypadali v pohodě a zdraví, chodili do ordinace, a malý miminko s teplotou muselo čekat. A na mě to bylo trochu moc. Ještě k tomu přičtu noc, kdy jsem toho moc nenaspala, a strachování, no zkrátka jsem začala plakat. 


“Plakat je v pořádku,” říkala jsem si a snažila se soustředit na tuhle myšlenku. I když si to doopravdy myslím, že pláč je dobrý a očistný proces, stejně jsem se tam mezi dalšími lidmi v čekárně cítila divně. Stalo se vám někdy něco podobného? No i kdyby pláč očistný nebyl, přinesl minimálně jeden hmatatelný bonus. Recepční začala celkem rychle řešit naši situaci a šli jsme téměř hned na řadu.


A jak to dopadlo? Doktorka shledala, že Matěj je ok, večer mu klesla teplota sama od sebe a od tý doby je v pohodě.



1 komentář: