úterý 22. října 2019

deník 16 - kolem ostrova Tunø

Nejdřív to vypadalo, že bude celou neděli pršet. Předpověď se ale změnila, tak jsme ráno zarezervovali trajekt. A vyrazili na Tunø.


Sice nepršelo, ale obloha byla dramaticky zatažená. Cestu trajektem jsme si moc užili. Hlavně teda tu zpáteční, jelikož jsme měli suché a teplé místo, kde být. Ale nebudu předbíhat.


Líbilo se mi, jak loď víří vodu a nechává za sebou bílou pěnu. Proplouvali jsme hejny medůz, které se vznášeli těsně pod hladinou. Matěj s přehledem i přes kývání plavidla vylézal schody nahoru a dolů. Myslím, že to byla jeho první cesta lodí.





Na ostrově Tunø nemohou jezdit auta. Místní používají k dopravě od trajektu traktory nebo jiná vozítka. Je to docela specifický pohled, který se naskytne, když člověk vystoupí z lodi.


S Vojtou jsme již na lodi vybrali mapu se zábavnou hrou, která nás měla provést kolem celého ostrova, tj. asi osm kilometrů. Hra slibovala, že všichni, kdo odpoví na osm otázek na osmi stanovištích, se mohou v obchodě s potravinami přihlásit o medaili.


Ze začátku vedla cesta příjemnou stezkou mezi keři s bobulemi kolem jemně se vlnícího moře. Šípkové keře, vřes a další barevné keříky, které bohužel nevím, jak se jmenují, mě opravdu oslovily. Přijdou mi nádherné.


Za půlkou cesty, když jsme obcházeli druhou stranu ostrova, začalo hodně fučet a pršet. Podstatně divočejší moře naráželo do útesů. Spěchali jsme, už jsme chtěli být ve vesnici, a přitom jsme narazili na tohle překrásné křoví.


Ve vsi jsme objevili krámek s potravinami a zároveň jsme zjistili, že je to náš jediný úkryt a do odjezdu trajektu zbývá něco přes dvě hodiny. Naštěstí se dalo pobýt ve skromném posezení vedle krámku. V obchodě taky prodávali suché ponožky, takže nám skoro nic nechybělo. Bavili jsme se o svých snech a plánech a bylo to docela fajn. Kdy jindy má člověk dvě hodiny jenom na povídání bez netu a telefonu?


Půl hodiny před odjezdem trajektu jsme se vydali do přístavu a zjistili jsme, že je tam otevřená hospoda. No nic. Ve stánku jsme nakoupili místní voňavou zeleninu a čekali v přístřešku na příjezd lodi. K zemi padaly provazy deště a kolem nás svištěli místní v golfových vozících a smykem zastavovali v přístavišti. Jedna paní dokonce při jízdě celou dobu držela pod paží menšího psa.


Zanedlouho k všeobecné radosti přijela loď. V trajektu vládla sounáležitá atmosféra. Jakoby deštivé počasí dočasně smylo bariéry a neznámí lidé si spolu povídali. Jedno děvče si hrálo s Matějem na schovávanou. Hladila jsem psa a pozorovala, jak se jeho majitelka ohání pletacími jehlicemi.

pondělí 21. října 2019

deník 15 - jak jsem plakala u doktora

Cítila jsem se bezmocně. Měla jsem Matěje v nosičce v čekárně u lékaře a už přes hodinu si nás nikdo nevšímal. Matěj měl horečku. Venku pršelo a mě v očích začaly pálit slzy.


Na začátku října dostal Matěj rýmu. Po několika dnech se k tomu přidal kašel. Postupně začalo bolet v krku mě i Vojtu. Myslím, že já jsem to vyběhala na famfrpálovém tréninku a Vojta pár dní po mě. Matěj taky už vypadal dobře. Jenže pak mu vystoupala teplota.


Nebyla to nijaká závratná teplota, trochu přes třicet osm, ale mě to stačilo, abych se o něj bála. Cokoliv Matějovi je, já to hodně prožívám a řeším. Je to dobrý v tom, že se pak vážně snažím dělat, co můžu, abych mu pomohla, což mu někdy může trochu pomoct. Potom je to taky jedna z těch opravdových, syrových situací, kdy se cvičím v tom nechat věci být. Jít do sebe a dostat se do kontaktu s důvěrou ve svět. To mi vždycky hodně pomůže, když si uvědomím, že všechny věci nejsou v mých rukou, že ať udělám cokoliv, nakonec to dopadne, jak má. Třeba ne úplně podle mých představ nebo přání (ať už jakkoliv upřímných a naléhavých).


Když si dovolím tu kontrolu nad výsledkem takhle pustit, vždycky se mi dost uleví. A taky vždycky cítím, že nás všechny obklopuje láska. Prostě v tu chvíli cítím, že ten svět takhle funguje - láska všechno prostupuje a řídí. Cítím to jako klid a smíření.




Potom, co měl Matěj dvacet čtyři hodin v kuse teplotu přes třicet osm, jsme se mu rozhodli dát Nurofen v sirupu na snížení teploty a bolesti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale příště to v podobné situaci asi neudělám. Účinná látka v Nurofenu je ibuprofen, tj. to stejný jako Ibalgin, takže podle mě docela síla. Teplota mu klesla, Matěj přestal být letargický a začal lítat kolem, což uzdravení podle mě nenapomohlo. Myslím, že jeho tělo předtím dobře vědělo co dělá - celý den tak nějak pospával a polehával na mě u prsou. Potom, co přestal sirup v noci účinkovat, teplota zase vystoupala. K tomu Matěj zvracel - podle mě z toho sirupu. (Neříkám, že to někdy není dobrý, dát ibalgin nebo paralen, ale řekla bych, že minimálně je dobrý to pečlivě zvážit.) 


Ráno jsme se teda vydali k doktorovi a tam bohužel došlo k nedorozumění, které vyústilo v to, že jsme tam museli dlouho čekat a nevěděli jsme, jestli a kdy nás vůbec vezmou. Dospělí, kteří vypadali v pohodě a zdraví, chodili do ordinace, a malý miminko s teplotou muselo čekat. A na mě to bylo trochu moc. Ještě k tomu přičtu noc, kdy jsem toho moc nenaspala, a strachování, no zkrátka jsem začala plakat. 


“Plakat je v pořádku,” říkala jsem si a snažila se soustředit na tuhle myšlenku. I když si to doopravdy myslím, že pláč je dobrý a očistný proces, stejně jsem se tam mezi dalšími lidmi v čekárně cítila divně. Stalo se vám někdy něco podobného? No i kdyby pláč očistný nebyl, přinesl minimálně jeden hmatatelný bonus. Recepční začala celkem rychle řešit naši situaci a šli jsme téměř hned na řadu.


A jak to dopadlo? Doktorka shledala, že Matěj je ok, večer mu klesla teplota sama od sebe a od tý doby je v pohodě.



pátek 18. října 2019

deník 14 - podzim v kampusu

Na začátku října jsme se přestěhovali do univerzitního kampusu, do ubytování pro hosty, než si najdeme trvalý podnájem. Celý kampus mi připadá jako velký park. Hodně ráda se s Matějem procházím pod starými stromy, kolem rybníků a budov porostlých břečťanem.


Kampus má teď na podzim speciální kouzlo. Břečťan na budovách mění barvu ze zelené na oranžovou a červenou. Zemi pokrývají závěje křupavých žaludů. Chodíme s Matějem pozorovat racky, kachny a lysky, kterak se nechávají krmit od starších dětí a studentů. Všude je rušno. Měkká záře prosvěcuje kapky vody po dešti. Co chvíli se nějaký strom oklepe a na zem se snáší listí.


Cihlové schody muzea přírodní historie zdobí vydlabané dýně. Matěj miluje lezení po schodech nahoru a dolů kolem dýní. Nahoru a dolů. Vstupenky do muzea prodávají dámy ve velkých černých čarodějnických kloboucích. Děti i dospělí se na Matěje smějí. Najednou svět ztmavne a začne pršet. A na schodech, které nestačily pořádně uschnout, stojí další voda. Všechno se zahalí do jemné šedivé mlhy. Nic není vidět. Všude je klid.




Podzim je pro mě speciální čas. Přijde mi, že po nádherném létě příroda ještě přidá a vymáčkne ze sebe dechberoucí finále. A my dáváme pozor, protože víme, že je to jenom na kratičkou chvíli. Možná nám ta rychlá proměna připomíná, co někde hluboko v sobě všichni víme. Nic není stálé. Vše plyne. Dvakrát nevstoupíme do stejné řeky. Žádný okamžik našeho života se nebude opakovat.


A tak si s Matějem u kachen říkáme, že stojí za to si ty životní okamžíčky s gustem užít.

neděle 6. října 2019

deník 13 - díky mami - introspekce

Minulý týden byla u nás na návštěvě moje máma Eva. Hodně jsem se na ni těšila a myslím, že jsme si společný čas užili. Jsem ráda, že Matěj měl dalšího dospělýho člověka, který si s ním mohl hrát, že jsme spolu mohli výletovat po městě a u moře a že jsme spolu mohli prostě být.

V půlce návštěvy Evy jsme se stěhovali - což bylo v plánu, mysleli jsme, že ve třech to zvládneme lépe. Taky jsme všichni postupně dostali rýmu a kašel, takže jsme druhou půlku týdne zůstávali doma. A v tomhle běžném provozu to mezi náma zaskřípalo a já se v tom snažila najít nějaký smysl. Nakonec jsem našla a jsem za to zpětně moc ráda. Mám pocit, že vnímám moji mámu víc jaká doopravdy je, než jaká si představuju, že je. Mám pocit, že jsem jí díky tomu blíž.

Eva ukazuje Matějovi jak na selfíčko (nebo naopak?).


Jaká si myslím, že jsem vs. jaká jsem


Téma vnímání rozdílu mezi tím jaká si myslím, že jsem a tím jaká jsem doopravdy mě poslední dobou provází. Mám pocit, že vidím a připouštím si moje stránky, které nejsou tak skvělé. Je to pro mě velice osvobozující pocit. Jakoby mi to, že ty svoje nepopulární vlastnosti nezametám pod koberec nebo je neodháním, přinášelo vnitřní klid. Mám pocit, že víc vnímám celý obraz sebe, který je podle mě blíž pravdě, a to mi přináší mír.

V posledních týdnech jsem tohle celistvější vnímání začala aplikovat nejen sama na sebe ale i na věci kolem mě. A teď díky mojí mámě i na druhé lidi. Je to, jakobych najednou viděla celé šťavnaté jablko něčí osobnosti a nejenom naleštěnou slupku. A musím říct, že zatím se mi ten svět a ty lidi, co vidím, moc líbí. Cítím radost a vděk, že tady na zemi můžu se všema žít.


pátek 4. října 2019

deník 12 - můj první famfrpálový trénink


Na konci famfrpálového tréninku:

"Jdeš s náma na poradu týmu?"
"Bohužel. Jdu domů kojit."
"!??"

Zrudlý kouč rychle sbalil obruče a košťata a byl ten tam. A já mám za sebou svůj první famfrpálový trénink a velkou radost. Famfrpál je jedna z věcí, kterou jsem chtěla v životě vyzkoušet a ono to dopadlo.

Ještě teď mě všechno bolí. Na sportovním tréninku čehokoliv jsem nebyla už hodně dlouho. A famfrpál s Aarhuskýma Sovama bylo poctivý cvičení.

Trénink začal rozběháním a rozházením. Při rozhazování jsme se navzájem oslovali jmény, a tak jsem měla možnost se seznámit. Samozřejmě je v týmu kluk, který se jmenuje Tór. Když jsem mu nesměle hodila míč a zavolala Tór, podíval se na mě a řekl: “Jo, Tór jako ten bůh.” No očividně to jméno umí nosit.

Potom se hrálo tři na tři, na malém prostoru jsme měli udělat co nejvíc přihrávek. Moje tělo si vzpomnělo na školní léta hraní basketu a se spoluhráči nám to šlo jako po másle. Nechala jsem se pochvalovat a dotazovat “zda už jsem to někdy hrála”. Moje trojice se zdála silná, jelikož mě jako nováčka přiřadili ke dvoum hvězdám - Lucasovi a Mikkelovi. Mikkel mi pověděl, že byl právě čtrnáct dní v Praze trénovat pražský famfrpálový tým. Super začátek, no a pak trénink postoupil.

Mám pocit, že dál jsem byla dost mimo. Asi nejsem v učení se nového sportu úplně nejbystřejší. Třeba když se srovnám s mým bráchou, mám pocit, že bratr je úplný sportovní génius. Cokoliv vezme do ruky, vypadá u toho za chvíli jako profík. Já jsem na tomhle tréninku byla jakžtakž schopná pochopit, co se dělá na pozici střelce. 

Chudák Mikkel, který mě pak vyfasoval do dvojice jako druhého odrážeče. Říkal mi, že rád vyhrává. Se mnou neměl šanci. Prohráli jsme na celé čáře a ani zpětně vůbec nechápu, co jsem na tom hřišti měla jako odrážeč vlastně dělat.

Bylo to vzrůšo. Moc se mi líbilo, že celkově převládala pozitivní atmosféra, všichni se pořád povzbuzovali a chválili. Těším se na další trénink, jak se budu učit hrát a přicházet hře na kloub. Mám pocit, že když se učím něco nového a ještě něco tak prima "neproduktivního" a bláznivého jako je famfrpál = být stále mlád.

P.S.: Fotky bohužel nemám, protože jsem se styděla fotit. Tak snad sem časem nějaký dodám.