čtvrtek 12. září 2019

deník 5 - virtuální kamenný kruh


Moesgaard Museum mě nadchlo.

Tamní expozice ukazovala dějiny člověka a přibližovala je návštěvníkům pomocí příběhů. Díky náladové hudbě, projekcím, obrazovkám a modelům lidí v životní velikosti jsem se cítila úplně vevnitř, jako bych prožívala životní osudy s těmi postavami. Několikrát jsem se musela jít vydýchat ven, do místnosti na pauzu, několikrát jsem taky plakala. Příběhy byli dost surové a intenzivní. Kurátoři se při tvorbě výstavy rozhodně nedrželi zpátky. Všemi expozicemi se táhla těžká linka boje o přežití, rození a umírání, rituálů, obětin a shánění obživy. 

Asi nejvíc mě zaujala virtuální realita, ve které jsem se dostala na rituální místo do kamenného kruhu. V jednu chvíli jsem seděla vevnitř v hrobce, a když jsem se podívala na svoje tělo, měla jsem ruce, nohy a prsa někoho jiného, ženy, která byla v té hrobce uctít zemřelé nebo si jen odpočinout. Když jsem si pak brýle sundala, chvíli jsem moc nevěděla, kde jsem. Skoro jako když s Havrany děláme hermeneutický rituál v kamenném kruhu.



Další věc, kterou si budu asi dlouho pamatovat, je smyslová stezka, ve které jsem se ocitla uvnitř kotlíku z Gundestrupu. Na hlavě jsem měla helmu a pouze pomocí rukou a instrukcí do sluchátek jsem si ohmatávala reliéfy, které jsou na kotlíku vyobrazeny. Myslím, že se mi díky tomu vryly do paměti. Gryfové, hadi, zvláštní slonové, býk, bůh podsvětí, který hází mrtvého vojáka do kotlíku, Taranis se slunečním kolem (jehož tvar mě v poslední době často doprovází na dětských mrkvovových křupkách), bůh lesa Cernunnos v thráckém oblečení - mám to teď v rukou.

Matěj na všechno pozorně koukal. Měli jsme strach, aby z té atmosféry neměl špatné sny, ale snad to přežil bez úhony. Škoda jen, že v muzeu nebylo žádné hřiště nebo dětský koutek pro malinké děti. Matěj si to ale vynahradil na všech (obřích) schodech, které jsme potkali.

S Vojtou milujeme muzea. Zvlášť dějiny člověka. Na Moesgaard jsme si vyhradili čtyři hodiny a odcházeli jsme vyšťaveni po čtyřech a čtvrt a to jsme neprošli ani jedno celé patro.

Žádné komentáře:

Okomentovat