neděle 8. září 2019

deník 3 - když to není podle plánu

Včera jsme vyrazili na rodinný výlet za srnkami do ohrady a k moři. Nakonec to vůbec nebylo tak, jak jsem plánovala. Z mojí iniciativy jsme v sobotu před výletem ještě doma uklízeli. Byla jsem dost nervózní, protože obloha byla modrá, slunce svítilo a ve vzduchu byl příslib společného dne v přírodě. Aby už jsme byli rychle u moře, nekoupili jsme si svačinu a brzo nás dostihl hlad. 

Ohrada se srnkami je od nás kousek – třeba tři kilometry pěšky, cestou jsme se ale ještě stavěli na pláži a taky jsme byli obhlédnout Den Uedelige Bro, což je molo ve tvaru kruhu, které sahá kus od břehu nad mořskou hladinu. Čas už teda docela pokročil, když jsme stáli v ohradě, a kolem nás se krmili mrkvemi srnky, jeleni a daňci, a my neměli co do pusy. K nejbližšímu obchodu to bylo půl hodiny cesty pryč od moře. Matěj těsně před vchodem do ohrady usnul. Začalo pršet. Moje vize společného pikniku mezi zvířaty a Matěje batolícího se kolem odšuměla pryč. Bylo mi smutno. V dešti jsme se vydali do obchodu pryč z lesa do zástavby.

Den Uendelige Bro.

Smutek trval tak dlouho, dokud jsem se v hlavě držela původního plánu a toho jak to mohlo být. Nedávno jsem měla při meditaci vizi, jak se moje tělo každým výdechem rozpadá a každým nádechem se skládá nové. Byla to hodně živá představa a s tou jsem si uvědomila, že naše staré já, to které tu bylo před vteřinou, už tu není, prostě umře, odejde a my máme zase nové já. A že spousta mojí bolesti a smutku, je tu jenom proto, že to staré já nenechám odejít, nenechám ho odplout. Tahle představa mi pomohla i na výletě, prostě jsem pustila ten svůj plán a začala se dívat kolem. Venku se nic nezměnilo, déšť stále padal, kolem nás přibývaly domečky, ale mě se ulevilo.



Nakoupili jsme si v obchodě, udělali si piknik v parku, tentokrát bez srnek, ale s nádherným výhledem na moře, mraky i déšť byly pryč a Matěj se batolil na pláži a objevoval mušličky. Napadlo mě, kolik našeho smutku malého nebo velkého, si způsobuje tím, že se držíme své představy, jak věci mají být. Od narození Matěje se mi děje mnohem víc, že věci nejsou, tak jak si je naplánuju a tak se cvičím se v tom prostě je pouštět. Být flexibilní to je moje výzva a mantra pro moje mateřství.

Dívala jsem se potom na moře a napadla mě ještě jedna úvaha - jak se mi moc líbí, že nemá jasnou hranici. Nevíme, kde končí a kde začíná souš. Je pořád v pohybu a pořád se mění. A ta proměna je krásná, voda vytváří nádherné vlnky a bílou šumivou pěnu. Vyplavuje písek a mušličky a znova si je bere zpátky. Pořád dokola ale nikdy ne stejně. Je nepředvídatelné. Napadlo mě, že moře, to je krásný příklad posvátného ženství. A těsně před odchodem nás spláchla přílivová vlna.


Žádné komentáře:

Okomentovat