úterý 24. září 2019

deník 11 - Thy


Oceán se rozprostíral kam oko dohlédlo a třpytil se v paprscích slunce. Vlny byly krásně oblé a hladké s bílými čepičkami. Znovu jsem měla silný pocit jakoby moře bylo krásná žena, bohyně, která s námi tančí dechberoucí tanec. 

Nenechala jsem se dvakrát přemlouvat a tančila jsem a běhala také v tom větru na pobřeží. Vlna za vlnou se rozlévala po pláži jakoby se bohyně vlnila a rozprostírala svoje nádherné šaty s bílou kraječkou. Svalila jsem se na kámen vedle útesu a pozorovala to překrásné místo, moře a členitý útes porostlý trsy trávy. Smála jsem se. Nad útesem byl vidět dorůstající měsíc.



Došlo i na koupání a na pláži jsem si našla kámen, který si chci proměnit ve šperk. A tím, že to sem píšu, na to nezapomenu a co je psáno, to je dáno a snadnější udělat…

Potom, co jsme si prohlédli útesy Bulbjerg, jsme podstatnou část dne strávili v národním parku Thy. Procházeli jsme se po písečných dunách porostlých trávou, v lesíku se slunnými vřesovišti a dokonce jsme viděli potok, jak se vlévá do moře.


“Dánové říkají, že západní pobřeží, to je divočina,” informoval mě před naším výletem Martin na mezinárodním hřišti. “Ale víš co, divočina na Dánsko, to znamená, že tam roste speciální druh trávy...” uzavřel svoje doporučení významným pohledem. 

Já jsem ale byla nadšená a myslím, že Vojta taky - splnil si svůj cíl jet k oceánu a na útesy. Sice jsem byla v průběhu dne celkem unavená, vyráželi jsme totiž brzy ráno po noci, kdy jsem toho moc nenaspala, ale myslím, že opar únavy dodal mojí perspektivě kouzlo navíc.

Žádné komentáře:

Okomentovat