úterý 24. září 2019

deník 11 - Thy


Oceán se rozprostíral kam oko dohlédlo a třpytil se v paprscích slunce. Vlny byly krásně oblé a hladké s bílými čepičkami. Znovu jsem měla silný pocit jakoby moře bylo krásná žena, bohyně, která s námi tančí dechberoucí tanec. 

Nenechala jsem se dvakrát přemlouvat a tančila jsem a běhala také v tom větru na pobřeží. Vlna za vlnou se rozlévala po pláži jakoby se bohyně vlnila a rozprostírala svoje nádherné šaty s bílou kraječkou. Svalila jsem se na kámen vedle útesu a pozorovala to překrásné místo, moře a členitý útes porostlý trsy trávy. Smála jsem se. Nad útesem byl vidět dorůstající měsíc.



Došlo i na koupání a na pláži jsem si našla kámen, který si chci proměnit ve šperk. A tím, že to sem píšu, na to nezapomenu a co je psáno, to je dáno a snadnější udělat…

Potom, co jsme si prohlédli útesy Bulbjerg, jsme podstatnou část dne strávili v národním parku Thy. Procházeli jsme se po písečných dunách porostlých trávou, v lesíku se slunnými vřesovišti a dokonce jsme viděli potok, jak se vlévá do moře.


“Dánové říkají, že západní pobřeží, to je divočina,” informoval mě před naším výletem Martin na mezinárodním hřišti. “Ale víš co, divočina na Dánsko, to znamená, že tam roste speciální druh trávy...” uzavřel svoje doporučení významným pohledem. 

Já jsem ale byla nadšená a myslím, že Vojta taky - splnil si svůj cíl jet k oceánu a na útesy. Sice jsem byla v průběhu dne celkem unavená, vyráželi jsme totiž brzy ráno po noci, kdy jsem toho moc nenaspala, ale myslím, že opar únavy dodal mojí perspektivě kouzlo navíc.

pátek 20. září 2019

deník 10 - ženský kruh

Včera jsem byla na ženském kruhu. Bylo to trochu něco jiného než jsem zvyklá a moc se mi to líbilo. Vedoucí kruhu neměla nějaké převratné, vypointované povídání. Mluvila o ženství a ženské energii z pohledu tantry. Ale co říkala a jak to říkala bylo krásné. Líbilo se mi, jak držela prostor a jak jsme jej spolu s ní držely my ostatní. Cítila jsem energii sdílení a přijetí. Z kruhu si odnáším pocit, jak moc hodnotné je vědomé setkání žen samo o sobě.

Dělali jsme jedno cvičení, které mi přišlo fantastické a sem si ho ukládám. 

Dvě ženy sedí naproti sobě, obě dělají cvičení současně. Zadání je: představte si nejlepší možnou verzi ženy sedící naproti vám a zároveň vysílejte ze srdce energii dávání.

čtvrtek 19. září 2019

deník 9 - seberozvoj?

Včera jsem slyšela přednášku o tantrajóze od Advaity Stoiana. Během svého povídání mě několikrát ohromil. Hned ze začátku, když se nás ptal, co se nám vybaví, když se řekne tantra, jsem mu pověděla - seberozvoj. To mi mile odkýval. Potom to během přednášky totálně rozložil a ukázal, že je to blbost. Dost se mi to líbilo.


Pointa byla, že náš přirozený stav je štěstí. Lidské tělo je nadisajnované k tomu, aby bylo šťastné - ničí tělo netrpí z přemíry štěstí. Čím trpí naše orgány je, když je štěstí nedostatek, když jsme ve stresu, strachu nebo úzkosti. Pak se můžou dostavit různé disfunkce. Na tom je vidět, že náš přirozený stav je štěstí.

Náš přirozený stav je štěstí.

A jak se k němu dostat? Prostě jenom odložit ty vrstvy a nánosy, co jsme si za život na sebe naskládali. Oloupat se. Advaita vtipkoval: “Lidi říkají, musím se sebou něco udělat…” “Vážně? “Miliony let evoluce a ty se sebou musíš něco udělat? Naše tělo je už teď perfektní, jenom ho prostě nepoužíváme správně.” 


Použil příměr, že to, jak běžně zacházíme s naším tělem - třeba máme tříapůlminutový sex jako zvířata, je jako kdybychom používali tablet na louskání ořechů. Pokračoval, že občas se někomu náhodou povede zmáčkout kombinaci tlačítek na tabletu a my všichni na něj pak koukáme a říkáme páni - to je teda něco. Tomu to ale myslí. Blbost, říkal Advaita, všichni se můžeme systematicky naučit takhle myslet, využívat intuici atp. A překvapivě tenhle systematický přístup a učení nabízí právě tantrajóga.


No asi si ta přednáška bude ještě sedat. Teď si vybavuju ještě další střípek, který mě dovedl k přemýšlení, a který si tu ukládám. Každý tu svoji bublinu nebo krabici, co máme kolem sebe vystavěnou, máme z nějakého důvodu. Máme ji a žijeme v ní, protože nám to funguje. Pokud z ní chceme vystoupit, měli bychom se nejdřív podívat na ten důvod. Když nebude důvod, krabice nebude potřeba. Jinak je to falešná svoboda.


Jo a samo sebou, že na konci mezi řečí vyplynulo, že si Advaita úplně uzdravil koleno, který měl nacimprcampr a doktoři mu říkali, že je bez šance na chození a taky svoje oči z 5, 5 dioptrií na nula. Zajímavý vidět někoho takovýho naživo. Jsem hodně zvědavá na ten kurz a těším se.

pondělí 16. září 2019

deník 8 - Mols Bjerge

V sobotu jsme vyrazili na výlet do národního parku Mols Bjerge. Sáhla jsem si na 5000 let starý kamenný kruh. Když sem se v kruhu chvíli zastavila a nacítila, přišlo mi, že to místo působí velmi staře. Podobný dojem mám z celé dánské krajiny. Jakoby zpoza záhybu cesty měla každou chvíli vyjít partička Vikingů.

Matěj v Poskaer Stenhus.
Procházeli jsme se přes trávou porostlé kopce se stromy a keři ověšenými zralým ovocem. Natrhali jsme si sladké hrušky, špendlíky a ostružiny. Sběr volně rostoucího ovoce je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Možná proto mám tak moc ráda září.


Opravdu úchvatné místo pro mě byly tři trávou porostlé mohyly z doby bronzové. Kopečky, ze kterých byly vidět louky a moře. Sluníčko pěkně hřálo a my si užívali piknik na mohyle s výhledem na moře. Tomu říkám perfektní den.


Než jsme vyrazili domů, jeli jsme se ještě podívat na nejjižnější cíp parku - místo, kde je maják a setkávají se tam dvě moře. Úplně neuvěřitelně tam fučelo a byla mi fakt zima. Měla jsem zimní čepici a mikinu zaplou až k bradě. A dánové si kolem mě hromadně v občerstvení dávali zmrzlinu. Přirozeně, vždyť je ještě léto!


neděle 15. září 2019

deník 7 - rituál k výročí našeho vztahu

12. září to byly čtyři roky od svatby s Vojtěchem. Naše svatba byla pro mě famózní. Krásný místo, silný rituál a přátelé a příbuzní, kteří nás podpořili tak moc, že jsme ještě několik dalších měsíců jeli na posvatební vlně. Trochu jako z jiného světa.

Svatební obřad na louce pod stromem.
Každopádně za ty čtyři roky se událo dost věcí, například jsme koupili pozemek a dům a narodil se Matěj. Měla jsem pocit, že je toho na nás poslední dobou trochu moc, že náš partnerský vztah úplně nevzkvétá. Došlo to až tak daleko, že pro mě bylo těžké se na náš vztah vůbec napojit. Takže jsem naše výročí viděla jako dobrou příležitost, jak nás podpořit. Nachystali jsme rituál pro posílení našeho vztahu.


Těsně před rituálem.

Myslím, že rituály se dneska ve společnosti moc nenosí. Podle mě je to škoda a jsem moc vděčná za to, že jsem je objevila a zařadila do svého života. Myslím si totiž, že rituály jsou ideální na to, když chce člověk něco ve svém životě podpořit. Třeba nějakou vizi. Nebo něco oslavit. 

Jde o to, že si najde čas, kdy věnuje svůj záměr tomu, čeho chce dosáhnout, nebo co chce oslavit. A přitom podle mě může dělat cokoliv, co uzná za vhodné - zapálit svíčku, obětovat květiny, nebo jenom v tichosti sedět. Já mám ráda rituály v přírodě, na ten náš jsme se teda vydali k moři a vymyslela jsem ho takhle.

Nejdřív se v tichosti naladíme na záměr rituálu - posílení našeho vztahu. Potom promluvíme k duchům místa a pozveme všechny naše spřízněné z různých světů. Pak následovala část, kdy se zamyslíme nad tím, co už nám neslouží v našem vztahu. To jsme napsali na papír. 

Tady jsem vymyslela inovaci - obvykle bych takový papír spálila nebo někam propustila. V tomhle rituálu jsme ale zkusili všechny věci přijmout, nadýchat do sebe a úplně rozpustit. Plně si je zažít a přijmout. U mě to vypadalo tak, že jsem se naladila do toho pocitu a pak jsem si ho nadýchala až do té míry než se rozpustil. 

Potom následovala část, kdy jsme si napsali naopak, co bychom chtěli na našem vztahu posílit. Tyhle lístečky jsme si měli vzít pak s sebou domů a dát doma na ledničku, abychom je měli na očích. Potom mělo následovat zopakování svatebních slibů, společný zpívání písně, kterou pro mě Vojta složil na svatbu, hostina - piknik, poděkování všem zúčastněným a ukončení rituálu.

Ve skutečnosti to pak proběhlo trochu jinak, protože jsme se docela dlouho zasekli u tý přijímací části. Ale všechno nakonec bylo vykonáno a myslím, že rituál už teď účinkuje dobře.

pátek 13. září 2019

deník 6 - mezinárodní hřiště


Dneska bylo další setkání mezinárodních mám. Zajímavý pro mě bylo mluvit s tátou, který je na rodičovské doma se sedmiměsíčním synem. Ještě jsem žádného tátu na rodičáku naživo nepotkala. Bylo to pro něj teda teprve čtrnáct dní, protože se se ženou vystřídali, ale mám pocit, že jeho zkušenost je dost podobná mojí zkušenosti. Vyprávěl, že být v práci je pro něj větší relax, než být s dítětem doma, že měl v práci mnohem víc času na sebe. Říkala jsem mu, že to chápu, že si pamatuju, že jsem na mateřské prošla fází adaptace a přijetí, že to nebylo automatický, že bych se v tom hned cítila skvěle.

Když se narodil Matěj, byla to pro mě velká změna. Vnímám ji ale rozhodně jako změnu k lepšímu. Možná to zní jako klišé, ale Matěj je pro mě největší učitel jakého v dospělosti mám. Učím se nelpět na plánu nebo na věcech a být flexibilní. Dále si myslím, že jsem méně pohodlná. Když je něco potřeba doma udělat, prostě to udělám. Také bych řekla, že je pro mě snazší se do někoho vžít a soucítit s lidmi celkově - víc chápat, že každý máme nějaká svoje omezení (jako třeba já v těhotenství). Myslím si, že mi všechny ty změny přináší do života celkově víc radosti.


Takže jsem si dneska uvědomila, že to setkání se vlastně jmenuje mezinárodní hřiště nikoli mezinárodní mámy - jak jsem si to v hlavě automaticky uložila. 

Na konci jsem si taky moc hezky popovídala s francouzskýma rodičema, který měli holčičku starou okolo roku a byli to vegani. Sympaťáci, říkám si, že by klidně mohli být naši kamarádi s Vojtou. Tak uvidíme.

čtvrtek 12. září 2019

deník 5 - virtuální kamenný kruh


Moesgaard Museum mě nadchlo.

Tamní expozice ukazovala dějiny člověka a přibližovala je návštěvníkům pomocí příběhů. Díky náladové hudbě, projekcím, obrazovkám a modelům lidí v životní velikosti jsem se cítila úplně vevnitř, jako bych prožívala životní osudy s těmi postavami. Několikrát jsem se musela jít vydýchat ven, do místnosti na pauzu, několikrát jsem taky plakala. Příběhy byli dost surové a intenzivní. Kurátoři se při tvorbě výstavy rozhodně nedrželi zpátky. Všemi expozicemi se táhla těžká linka boje o přežití, rození a umírání, rituálů, obětin a shánění obživy. 

Asi nejvíc mě zaujala virtuální realita, ve které jsem se dostala na rituální místo do kamenného kruhu. V jednu chvíli jsem seděla vevnitř v hrobce, a když jsem se podívala na svoje tělo, měla jsem ruce, nohy a prsa někoho jiného, ženy, která byla v té hrobce uctít zemřelé nebo si jen odpočinout. Když jsem si pak brýle sundala, chvíli jsem moc nevěděla, kde jsem. Skoro jako když s Havrany děláme hermeneutický rituál v kamenném kruhu.



Další věc, kterou si budu asi dlouho pamatovat, je smyslová stezka, ve které jsem se ocitla uvnitř kotlíku z Gundestrupu. Na hlavě jsem měla helmu a pouze pomocí rukou a instrukcí do sluchátek jsem si ohmatávala reliéfy, které jsou na kotlíku vyobrazeny. Myslím, že se mi díky tomu vryly do paměti. Gryfové, hadi, zvláštní slonové, býk, bůh podsvětí, který hází mrtvého vojáka do kotlíku, Taranis se slunečním kolem (jehož tvar mě v poslední době často doprovází na dětských mrkvovových křupkách), bůh lesa Cernunnos v thráckém oblečení - mám to teď v rukou.

Matěj na všechno pozorně koukal. Měli jsme strach, aby z té atmosféry neměl špatné sny, ale snad to přežil bez úhony. Škoda jen, že v muzeu nebylo žádné hřiště nebo dětský koutek pro malinké děti. Matěj si to ale vynahradil na všech (obřích) schodech, které jsme potkali.

S Vojtou milujeme muzea. Zvlášť dějiny člověka. Na Moesgaard jsme si vyhradili čtyři hodiny a odcházeli jsme vyšťaveni po čtyřech a čtvrt a to jsme neprošli ani jedno celé patro.

středa 11. září 2019

deník 4 - tři čarodějky - glosa


Máme s holkama společný stránky na ženský kruhy. Myslím, že už to byl odvážný počin pro tři čarodějnice, ale možná v tom hrálo roli naše mládí. Jak stárneme, pro jistotu jsme se odstěhovali, co nejdál od sebe. Když některá z nás něco napíše nebo vytvoří na stránky, jsou tu ty druhé dvě, aby poskytly laskavou zpětnou vazbu. U autorky započne proces integrace, který je vždy hladký a bezbolestný. Zpětná vazba nás totiž obohacuje. A o rozvoj, o ten nám jde přece především.

Včera to zajiskřilo mezi první a druhou čarodějkou. Já, ta třetí, jsem se k řešení otázky dostala pozdě. Jako ostatně vždy. A když se k řešení náhodou pozdě nedostanu, je to stejně jedno, protože moje pozice je neutrální. Jsem prostě “ta třetí”. Údolí mezi dvěma kopci. Paní jedna strana mince a druhá strana mince.

No nebylo to poprvé ani naposledy. My čarodějnice kolem sebe prostě potřebujeme místo, jak na bydlení, tak v názorech. Ale když se sejdeme, vytváří to moji milovanou krajinu.



neděle 8. září 2019

deník 3 - když to není podle plánu

Včera jsme vyrazili na rodinný výlet za srnkami do ohrady a k moři. Nakonec to vůbec nebylo tak, jak jsem plánovala. Z mojí iniciativy jsme v sobotu před výletem ještě doma uklízeli. Byla jsem dost nervózní, protože obloha byla modrá, slunce svítilo a ve vzduchu byl příslib společného dne v přírodě. Aby už jsme byli rychle u moře, nekoupili jsme si svačinu a brzo nás dostihl hlad. 

Ohrada se srnkami je od nás kousek – třeba tři kilometry pěšky, cestou jsme se ale ještě stavěli na pláži a taky jsme byli obhlédnout Den Uedelige Bro, což je molo ve tvaru kruhu, které sahá kus od břehu nad mořskou hladinu. Čas už teda docela pokročil, když jsme stáli v ohradě, a kolem nás se krmili mrkvemi srnky, jeleni a daňci, a my neměli co do pusy. K nejbližšímu obchodu to bylo půl hodiny cesty pryč od moře. Matěj těsně před vchodem do ohrady usnul. Začalo pršet. Moje vize společného pikniku mezi zvířaty a Matěje batolícího se kolem odšuměla pryč. Bylo mi smutno. V dešti jsme se vydali do obchodu pryč z lesa do zástavby.

Den Uendelige Bro.

Smutek trval tak dlouho, dokud jsem se v hlavě držela původního plánu a toho jak to mohlo být. Nedávno jsem měla při meditaci vizi, jak se moje tělo každým výdechem rozpadá a každým nádechem se skládá nové. Byla to hodně živá představa a s tou jsem si uvědomila, že naše staré já, to které tu bylo před vteřinou, už tu není, prostě umře, odejde a my máme zase nové já. A že spousta mojí bolesti a smutku, je tu jenom proto, že to staré já nenechám odejít, nenechám ho odplout. Tahle představa mi pomohla i na výletě, prostě jsem pustila ten svůj plán a začala se dívat kolem. Venku se nic nezměnilo, déšť stále padal, kolem nás přibývaly domečky, ale mě se ulevilo.



Nakoupili jsme si v obchodě, udělali si piknik v parku, tentokrát bez srnek, ale s nádherným výhledem na moře, mraky i déšť byly pryč a Matěj se batolil na pláži a objevoval mušličky. Napadlo mě, kolik našeho smutku malého nebo velkého, si způsobuje tím, že se držíme své představy, jak věci mají být. Od narození Matěje se mi děje mnohem víc, že věci nejsou, tak jak si je naplánuju a tak se cvičím se v tom prostě je pouštět. Být flexibilní to je moje výzva a mantra pro moje mateřství.

Dívala jsem se potom na moře a napadla mě ještě jedna úvaha - jak se mi moc líbí, že nemá jasnou hranici. Nevíme, kde končí a kde začíná souš. Je pořád v pohybu a pořád se mění. A ta proměna je krásná, voda vytváří nádherné vlnky a bílou šumivou pěnu. Vyplavuje písek a mušličky a znova si je bere zpátky. Pořád dokola ale nikdy ne stejně. Je nepředvídatelné. Napadlo mě, že moře, to je krásný příklad posvátného ženství. A těsně před odchodem nás spláchla přílivová vlna.


pátek 6. září 2019

deník 2 - mezinárodní mámy v Aarhusu

Zrovna jsem se vrátila z herničky pro mezinárodní mámy v Aarhusu. Cítím se osvěžená a plná nových informací. Je to pro mě dobrý pocit, moct si popovídat s někým osobně a nechat si odpovědět na otázky o životě tady. A hlavně je pro mě hřejivé se jenom tak sdílet a vidět, že v tom nejsem sama. Že nejsem jediná máma s malinkým dítětem v cizí zemi a městě, která neumí místní jazyk. Sem si píšu praktické body, které jsem se dozvěděla:
  •           na plavání s dítětem můžu do Spanien public baths
  •           veřejná doprava, jelikož bydlíme v centru, hodí se mi nabít si kartičku a platit za každou jízdu
  •           přidat se do FB skupin mezinárodních matek a podobně
  •           FOF – kurzy Dánštiny zdarma
Herničku koordinovala Ester, maďarka, jejíž manžel taky pracuje na universitě. Byla mi sympatická, řekla bych, že je přesně ten člověk, kterého jsem dneska chtěla a potřebovala potkat. Nápomocná ale ne přechytralá holka. Dokázala se dobře vžít do mojí situace a bylo vidět, že chápe, co asi prožívám a co potřebuji a že si tím taky prošla. Ale nebyla vlezlá, což hodně oceňuji. Víc takových Ester! 

Další máma, se kterou jsem si povídala, byla Kristýna z Estonska, která ale je v Dánsku už deset let – ta byla taky fajn. Potom tam byli ještě holky, jedna z Austrálie a další z Ameriky, ale ty se s náma moc bavit nechtěli. Možná funguje rozdělení na Evropanky (nebo východní Evropanky) a Američanky i mezi mámama. Kamarád Vojta, co byl na Erasmu v Chroninchenu, to pojmenoval jako jinej smysl pro humor. Anebo možná přeháním, no uvidíme…
Hodně se řešila péče o děti, jesle a školky, jak to tady v Dánsku funguje. Je tady běžné, že děti se začnou dávat do jeslí, když jim je jeden rok a mámy jdou do práce. Jesle tady mají všechny podobný režim a člověk si musí zaplatit minimálně třicet hodin týdně (a maximálně padesát). Samozřejmě tam pak to dítě nemusí být třicet hodin, může být i míň, ale mě to stejně přijde jako moc hodin pryč od mámy pro takhle malé děti. No ale i tady to má každá máma jinak – a taky každý dítě je jiný, některým se tam možná může líbit i takhle malým (třeba ve dvou letech…). Nevím, ještě to proberu s kamarádkou Zuzkou, která má v malíku vývojovou psychologii. Koneckonců Dánové jsou jeden z nejšťastnějších národů na světě, tak možná třeba to není zas tak hrozný, jak si myslím.
Naše setkání mezinárodních maminek se konalo v Dokku1 a zase znova oceňuji skvělé prostory pro děti. Příští týden jdu zas.




čtvrtek 5. září 2019

deník 1 - první krůčky v Aarhusu


Před pár dny jsme se přestěhovali do Dánska do města Aarhus. Překvapilo mě, jak se mi tu líbí, příroda i město samotné. Jsou zde malebné cihlové domy s dřevěnými dveřmi a kovovými klikami. Na ulicích keramické květináče s růžemi a trávě se tu daří. Je svěže zelená. Aarhus leží u moře, hned od první chvíle se mi vzduch zdál jiný, takový svěží a vlhký. Změnu jsem poznala na pleti, když si sáhnu na obličej, je takový měkký a víc hydratovaný.


Rozhodli jsme se s Vojtou, že se budeme každý den do konce září koupat v moři. Zatím máme za sebou tři dny a kromě prvního se nám to oba další vůbec nehodilo. Byli jsme unavení a včera navíc dost pršelo a foukal vítr. K moři jsme se ale vždycky dovlekli. První dva dny byla voda studená a klidná a na pláži nás osvětlovali večerní paprsky zářijového dánského slunce. Včera foukalo a moře se vlnilo a šumělo. Koupel samotná byla vždycky famózní, s ponořením do studené vody jsem cítila bláznivou radost a lehkost.

Druhou pro mě významnou událostí je, že jsme včera na procházce narazili na kulturní centrum Dokk1. Vevnitř jsme objevili skutečný poklad - několik dětských hřišť a mnoho prostoru k vyžití i pro úplně malé děti. Matějovi se tam hned zalíbilo a s ostatními lezícími dětmi si navzájem strkali prsty do obličeje anebo utíkali po čtyřech jeden za druhým. Moc roztomilé, z toho jsem měla fakt radost.


Hodně nadšená jsem byla taky z prolézačky s malou skluzavkou, kam dokázal vylézt i Matěj. Do centra, které zároveň slouží jako knihovna, místo pro setkání i práci, je vstup volný, a dá se tam jít kdykoliv. Venku na terasách jsem viděla několik dalších prolézaček - bambusový les s pandou, obrovského dřevěného medvěda, který nese kládu - skluzavku, čínského draka... Pro mámu s malinkým dítětem, kterým se blíží podzim a zima, skutečná rajská zahrada.

Teď bych se tady chtěla s někým seznámit a víc se tady zapojit, začínají mi chybět živí lidé na povídání. Tak to vnímám jako svůj další úkol, dneska se asi půjdu zeptat do mezinárodního centra, aby mi poradili, kam chodit, a zítra je v Dokk1 mezinárodní hřiště pro mámy s dětmi, tak tam s Matějem zajdu a uvidíme.