úterý 10. prosince 2019

deník 21 - rejnočí dotyk

Rejnok vypadá při plavání jako nejelegantnější pták při letu. Ploutvemi mává nahoru a dolů a celé tělo se mu vlní. Strčila jsem ruku do vody a přestala dávat pozor. Říkala jsem si, že bude potřeba parybu hodně přemlouvat než na sebe nechá sáhnout. A ono naopak! Jen co jsem se otočila od bazénu, ruku nechanou ve vodě, už se o mě zlehýnka otírala vlhká rejnočí ploutev.


Zachovala jsem klid, vykřikla a uskočila dva metry od akvária Vojtovi do náruče. Doufám, že si parybák svoji legrácku užil.


Rejnoci na mě udělali velký dojem v mořském akváriu v Greně, kam jsme se vydali na nedělní výlet. Fantastická zvířata. Uvědomila jsem si díky nim, jak na mě ryby působí vzdáleně jakoby ani nebyly z tohodle světa. Nadpozemsky krásné ale za sklem. Ten dotyk, kdy ke mě rejnok dobrovolně připlaval, byl pro mě zlomový moment. Najednou jsem se cítila se všema těma ryba a řasama mnohem blíž. Měla jsem intenzivní pocit, že jsou v našem světě a stejně živý jako my.


K rejnokům jsem se v průběhu naší návštěvy vrátila ještě několikrát. Kůže na vrchu jejich těla mi přišla hrubá a ze spodní strany jemňoučká jako hedvábí. Někdy připlavali, někdy ne.


Celá expozice i program v mořském akváriu byl pro mě famózní. Vnímala jsem, že nad každým koutem komplexu někdo přemýšlel. Všechna akvária nabízela dechberoucí podívanou, každé trochu jiným způsobem. Na cedulích byly skutečně zajímavé a smysluplně uspořádané informace o moři, rybách, plastech, ochraně přírody. Akvárium nabízelo taky spoustu her a interaktivních prvků, což mě už tolik nepřekvapilo, rychle jsem si zvykla na vysoký standard místních muzeí. 


Užila jsem si i krmení žraloků a tuleňů. Než jsme se rozhodli jet, zjistili jsme si, že akvárium je zároveň záchranná a přírodovědecká stanice a umístění všech zvířat má i jiný smysl než jenom pro turisty. Díky Vojti, žes vymyslel tak bezva výlet.

středa 27. listopadu 2019

deník 20 - nový byt

Přestěhovali jsme se do nového bytu! Mám z toho vážně radost, protože to vypadá, že je to naše poslední stěhování v Aarhusu. Tady už zůstaneme až do konce našeho pobytu v Dánsku.

Asi nejvíc mě těší, že je to byt na skvělém místě a že se mi v něm líbí. Dýchá dobrou atmosférou. Je velký, slunný, má dřevěné podlahy a zároveň nepraktické uspořádání místností, maličkou kuchyni a nevětratelnou koupelnu.



Dokonce má i svoje tajemství. Z kuchyně vedou dveře na malé točité dřevěné schodiště, které ústí ve sklepě a dá se jím projít na zahrádku! Viděli jste někdy něco tak skvělýho v bytě?

Není tady myčka ani tu nebyl žádný nábytek a vybavení. Dům je starý, přespříští rok se bude rekonstruovat. Ale je tu teplo, teplá voda a není tu plíseň.



Všude si dojdu pěšky. K moři, do centra i do Dokku. To je tak skvělý! I Vojta může pěšky do práce - univerzitní kampus máme přes ulici.

Říká se, že sehnat podnájem v Aarhusu je těžké. My jsme prošli procesem, popírání, přijetí, prázdnoty a nalezení. Nejdřív jsme si odmítali připustit, že bychom měli platit tolik za nájem a za zálohu a věřili, že to půjde vyřešit jinak. 

Doba v dočasném ubytování se krátila. Začala jsem doopravdy hledat nový podnájem. Nikdo nám neodpovídal. Thór byl jediný, kdo nás pozval na prohlídku a nakonec nám taky řekl, že by nás vzal. 



Děkujeme Thóre i ostatní, jsme moc rádi, že tady můžeme být.

středa 20. listopadu 2019

deník 19 - platíme nejvyšší nájem v našem životě a nábytek máme z ulice

“Bereme skříňku a koberec,” instruuji Vojtu.
“Je to těžký. Počkáš tady s Matějem a já jdu pro auto?” řekne Vojta a zmizí do tmy nedělního večera.
Koberec nám sedí doma pod stolečkem. (Ano, stoleček je taky z ulice.)

Od rána jsme s kočárkem křižovali ulice Aarhusu a hledali vybavení do našeho nového bytu. Cítila jsem se při tom trochu nepatřičně a zároveň mě to hodně bavilo. Venku byla příjemná zima, svítilo sluníčko a za každým rohem mohl čekat nový kus nábytku.
Líbí se mi, že místní dávají nábytek, hračky a někdy i oblečení v pytlích na ulici. Déšť, nedéšť, doma se to dá vždycky usušit. Pokud chcete vybavit byt, stačí se párkrát projít po městě.

My jsme tentokrát neměli štěstí, šli jsme se tedy alespoň zahřát do obchoďáku.

“Hlavně nenápadně,” vtipkoval Vojta, mistr v oboru. A rovnou zavzpomínal, že když sbíral naši bílou šatní skříň, raději se třikrát rozhlédl kolem a vůbec se celkově choval adekvátně situaci.

Vojtův úlovek.

Uvědomila jsem si, že zatímco tady popelím nábytek, zároveň platím nejdražší podnájem ve svým životě (pro nás zvědavé 10 000 DKK měsíčně). Smála jsem se a navzdory všemu ve mě převládal pocit, jako bych měla s kočárkem každou chvíli zajet na šroťák. Ještěže tam seděl Matěj.

pondělí 4. listopadu 2019

deník 18 - co jsem našla na pláži

Nacházeli jsme se uprostřed nádherných pastvin pro dobytek plných kulatých kopečků a starých stromů. Jemně mrholilo. Krok po kroku jsme sbírali vodu do bot až jsme je měli úplně promočené. Vyhnuli jsme se stádu krav a přes měkké kravince doklouzali ven z ohrady.




Vojtu a mě od výletování odradí máloco. Vyrazili jsme do Mols Bjerge, i když už několikátý den v řadě pršelo, tentokrát na útesy Fuglso.


Šinuli jsme po kamenité pláži, foukal vítr a padal déšť. Vojta navrhl, že se půjdeme podívat za ten výběžek vepředu a pak to otočíme. Souhlasila jsem. A víte co bylo za výběžkem?




Připadalo mi to jako ztělesnění myšlenky, na kterou jsem nedávno narazila, když jsem poslouchala skvělý rozhovor s Veronikou Hurdovou (Krkavčí matkou). Veronika říkala (parafrázuji): 

“Jak si představujete, že bude vypadat den, kdy umřete?" 

"Možná nad tím nepřemýšlíte. Možná máte v podvědomí obrázek, že v životě bude všechno lepší a lepší až nakonec zazní famfáry a svět se dramaticky zastaví. Ale možná bude ten den úplně stejně obyčejný jako dnešek.” 


Kdo ví. Každopádně za tím výběžkem byla úplně stejná pláž po jaké jsme doposud šli. Prostoupil mnou zvláštní klid. Jako kdybych dostala povolení si užívat, co je tady a teď. Nic dalšího totiž už není. Dnešek je obyčejně neobyčený. Mokré kameny vytvářely královskou hrbolatou mozaiku.


Na tantře nás učí, že pokud chceme být v přítomnosti, máme se držet našich smyslů. Smysly jsou vždycky tady a teď, stačí se s nimi spojit. A cítit ten vítr a déšť může být někdy dokonce potěšení. Být naživu je potěšení.

pátek 1. listopadu 2019

deník 17 - bydlení, bydlení

“Takže bydlíme v domě dvacet minut od Aarhusu. Chtěla bych bydlet blíž, ale to si nemůžeme dovolit. Máme dvě auta, protože jsem se doma cítila izolovaná. Ráda bych vozila děti na kole, nebo pěšky, ale do školky je to daleko, jezdíme autem. V bytě bych bydlet asi nechtěla, líbí se mi mít zahradu,” vyprávěla dneska máma z Portugalska na mezinárodním hřišti. 


Teda je to spíš výtah z našeho rozhovoru, nemluvila takhle v kuse. A mezitím jsme taky střídavě lovily děti. Každopádně to odráží úvahy o bydlení, které se mi honí hlavou. 


Stěhujeme se do domu, abychom měli blíž k přírodě. Potom se cítíme sami a trávíme spoustu času v autě. Stěhujeme se do domu, dál od města, protože je to levnější. Potom platíme naším časem a penězi (za druhé auto, benzín atp.) za dojíždění. Omezujeme naše aktivity, protože všechno nejde skloubit dohromady s dojížděním.


Na druhou stranu bydlíme v bytě ve městě a sníme o tom, že bychom měli větší prostor pro rodinu a vlastní zahradu. Potom bychom mohli s dětmi trávit víc času venku a být blíž přírodě.


V Čechách máme dům docela daleko od města s půl hektarem ovocného sadu. Teď bydlíme v bytě v centru města. Za sebe nemám jednoduchou odpověď, co je lepší. Obojí si nese výhody i nevýhody. Ale přijde mi fajn vědět, že v tom nejsem sama, že to na nějaké úrovni řeší spousta z nás.

úterý 22. října 2019

deník 16 - kolem ostrova Tunø

Nejdřív to vypadalo, že bude celou neděli pršet. Předpověď se ale změnila, tak jsme ráno zarezervovali trajekt. A vyrazili na Tunø.


Sice nepršelo, ale obloha byla dramaticky zatažená. Cestu trajektem jsme si moc užili. Hlavně teda tu zpáteční, jelikož jsme měli suché a teplé místo, kde být. Ale nebudu předbíhat.


Líbilo se mi, jak loď víří vodu a nechává za sebou bílou pěnu. Proplouvali jsme hejny medůz, které se vznášeli těsně pod hladinou. Matěj s přehledem i přes kývání plavidla vylézal schody nahoru a dolů. Myslím, že to byla jeho první cesta lodí.





Na ostrově Tunø nemohou jezdit auta. Místní používají k dopravě od trajektu traktory nebo jiná vozítka. Je to docela specifický pohled, který se naskytne, když člověk vystoupí z lodi.


S Vojtou jsme již na lodi vybrali mapu se zábavnou hrou, která nás měla provést kolem celého ostrova, tj. asi osm kilometrů. Hra slibovala, že všichni, kdo odpoví na osm otázek na osmi stanovištích, se mohou v obchodě s potravinami přihlásit o medaili.


Ze začátku vedla cesta příjemnou stezkou mezi keři s bobulemi kolem jemně se vlnícího moře. Šípkové keře, vřes a další barevné keříky, které bohužel nevím, jak se jmenují, mě opravdu oslovily. Přijdou mi nádherné.


Za půlkou cesty, když jsme obcházeli druhou stranu ostrova, začalo hodně fučet a pršet. Podstatně divočejší moře naráželo do útesů. Spěchali jsme, už jsme chtěli být ve vesnici, a přitom jsme narazili na tohle překrásné křoví.


Ve vsi jsme objevili krámek s potravinami a zároveň jsme zjistili, že je to náš jediný úkryt a do odjezdu trajektu zbývá něco přes dvě hodiny. Naštěstí se dalo pobýt ve skromném posezení vedle krámku. V obchodě taky prodávali suché ponožky, takže nám skoro nic nechybělo. Bavili jsme se o svých snech a plánech a bylo to docela fajn. Kdy jindy má člověk dvě hodiny jenom na povídání bez netu a telefonu?


Půl hodiny před odjezdem trajektu jsme se vydali do přístavu a zjistili jsme, že je tam otevřená hospoda. No nic. Ve stánku jsme nakoupili místní voňavou zeleninu a čekali v přístřešku na příjezd lodi. K zemi padaly provazy deště a kolem nás svištěli místní v golfových vozících a smykem zastavovali v přístavišti. Jedna paní dokonce při jízdě celou dobu držela pod paží menšího psa.


Zanedlouho k všeobecné radosti přijela loď. V trajektu vládla sounáležitá atmosféra. Jakoby deštivé počasí dočasně smylo bariéry a neznámí lidé si spolu povídali. Jedno děvče si hrálo s Matějem na schovávanou. Hladila jsem psa a pozorovala, jak se jeho majitelka ohání pletacími jehlicemi.

pondělí 21. října 2019

deník 15 - jak jsem plakala u doktora

Cítila jsem se bezmocně. Měla jsem Matěje v nosičce v čekárně u lékaře a už přes hodinu si nás nikdo nevšímal. Matěj měl horečku. Venku pršelo a mě v očích začaly pálit slzy.


Na začátku října dostal Matěj rýmu. Po několika dnech se k tomu přidal kašel. Postupně začalo bolet v krku mě i Vojtu. Myslím, že já jsem to vyběhala na famfrpálovém tréninku a Vojta pár dní po mě. Matěj taky už vypadal dobře. Jenže pak mu vystoupala teplota.


Nebyla to nijaká závratná teplota, trochu přes třicet osm, ale mě to stačilo, abych se o něj bála. Cokoliv Matějovi je, já to hodně prožívám a řeším. Je to dobrý v tom, že se pak vážně snažím dělat, co můžu, abych mu pomohla, což mu někdy může trochu pomoct. Potom je to taky jedna z těch opravdových, syrových situací, kdy se cvičím v tom nechat věci být. Jít do sebe a dostat se do kontaktu s důvěrou ve svět. To mi vždycky hodně pomůže, když si uvědomím, že všechny věci nejsou v mých rukou, že ať udělám cokoliv, nakonec to dopadne, jak má. Třeba ne úplně podle mých představ nebo přání (ať už jakkoliv upřímných a naléhavých).


Když si dovolím tu kontrolu nad výsledkem takhle pustit, vždycky se mi dost uleví. A taky vždycky cítím, že nás všechny obklopuje láska. Prostě v tu chvíli cítím, že ten svět takhle funguje - láska všechno prostupuje a řídí. Cítím to jako klid a smíření.




Potom, co měl Matěj dvacet čtyři hodin v kuse teplotu přes třicet osm, jsme se mu rozhodli dát Nurofen v sirupu na snížení teploty a bolesti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale příště to v podobné situaci asi neudělám. Účinná látka v Nurofenu je ibuprofen, tj. to stejný jako Ibalgin, takže podle mě docela síla. Teplota mu klesla, Matěj přestal být letargický a začal lítat kolem, což uzdravení podle mě nenapomohlo. Myslím, že jeho tělo předtím dobře vědělo co dělá - celý den tak nějak pospával a polehával na mě u prsou. Potom, co přestal sirup v noci účinkovat, teplota zase vystoupala. K tomu Matěj zvracel - podle mě z toho sirupu. (Neříkám, že to někdy není dobrý, dát ibalgin nebo paralen, ale řekla bych, že minimálně je dobrý to pečlivě zvážit.) 


Ráno jsme se teda vydali k doktorovi a tam bohužel došlo k nedorozumění, které vyústilo v to, že jsme tam museli dlouho čekat a nevěděli jsme, jestli a kdy nás vůbec vezmou. Dospělí, kteří vypadali v pohodě a zdraví, chodili do ordinace, a malý miminko s teplotou muselo čekat. A na mě to bylo trochu moc. Ještě k tomu přičtu noc, kdy jsem toho moc nenaspala, a strachování, no zkrátka jsem začala plakat. 


“Plakat je v pořádku,” říkala jsem si a snažila se soustředit na tuhle myšlenku. I když si to doopravdy myslím, že pláč je dobrý a očistný proces, stejně jsem se tam mezi dalšími lidmi v čekárně cítila divně. Stalo se vám někdy něco podobného? No i kdyby pláč očistný nebyl, přinesl minimálně jeden hmatatelný bonus. Recepční začala celkem rychle řešit naši situaci a šli jsme téměř hned na řadu.


A jak to dopadlo? Doktorka shledala, že Matěj je ok, večer mu klesla teplota sama od sebe a od tý doby je v pohodě.



pátek 18. října 2019

deník 14 - podzim v kampusu

Na začátku října jsme se přestěhovali do univerzitního kampusu, do ubytování pro hosty, než si najdeme trvalý podnájem. Celý kampus mi připadá jako velký park. Hodně ráda se s Matějem procházím pod starými stromy, kolem rybníků a budov porostlých břečťanem.


Kampus má teď na podzim speciální kouzlo. Břečťan na budovách mění barvu ze zelené na oranžovou a červenou. Zemi pokrývají závěje křupavých žaludů. Chodíme s Matějem pozorovat racky, kachny a lysky, kterak se nechávají krmit od starších dětí a studentů. Všude je rušno. Měkká záře prosvěcuje kapky vody po dešti. Co chvíli se nějaký strom oklepe a na zem se snáší listí.


Cihlové schody muzea přírodní historie zdobí vydlabané dýně. Matěj miluje lezení po schodech nahoru a dolů kolem dýní. Nahoru a dolů. Vstupenky do muzea prodávají dámy ve velkých černých čarodějnických kloboucích. Děti i dospělí se na Matěje smějí. Najednou svět ztmavne a začne pršet. A na schodech, které nestačily pořádně uschnout, stojí další voda. Všechno se zahalí do jemné šedivé mlhy. Nic není vidět. Všude je klid.




Podzim je pro mě speciální čas. Přijde mi, že po nádherném létě příroda ještě přidá a vymáčkne ze sebe dechberoucí finále. A my dáváme pozor, protože víme, že je to jenom na kratičkou chvíli. Možná nám ta rychlá proměna připomíná, co někde hluboko v sobě všichni víme. Nic není stálé. Vše plyne. Dvakrát nevstoupíme do stejné řeky. Žádný okamžik našeho života se nebude opakovat.


A tak si s Matějem u kachen říkáme, že stojí za to si ty životní okamžíčky s gustem užít.

neděle 6. října 2019

deník 13 - díky mami - introspekce

Minulý týden byla u nás na návštěvě moje máma Eva. Hodně jsem se na ni těšila a myslím, že jsme si společný čas užili. Jsem ráda, že Matěj měl dalšího dospělýho člověka, který si s ním mohl hrát, že jsme spolu mohli výletovat po městě a u moře a že jsme spolu mohli prostě být.

V půlce návštěvy Evy jsme se stěhovali - což bylo v plánu, mysleli jsme, že ve třech to zvládneme lépe. Taky jsme všichni postupně dostali rýmu a kašel, takže jsme druhou půlku týdne zůstávali doma. A v tomhle běžném provozu to mezi náma zaskřípalo a já se v tom snažila najít nějaký smysl. Nakonec jsem našla a jsem za to zpětně moc ráda. Mám pocit, že vnímám moji mámu víc jaká doopravdy je, než jaká si představuju, že je. Mám pocit, že jsem jí díky tomu blíž.

Eva ukazuje Matějovi jak na selfíčko (nebo naopak?).


Jaká si myslím, že jsem vs. jaká jsem


Téma vnímání rozdílu mezi tím jaká si myslím, že jsem a tím jaká jsem doopravdy mě poslední dobou provází. Mám pocit, že vidím a připouštím si moje stránky, které nejsou tak skvělé. Je to pro mě velice osvobozující pocit. Jakoby mi to, že ty svoje nepopulární vlastnosti nezametám pod koberec nebo je neodháním, přinášelo vnitřní klid. Mám pocit, že víc vnímám celý obraz sebe, který je podle mě blíž pravdě, a to mi přináší mír.

V posledních týdnech jsem tohle celistvější vnímání začala aplikovat nejen sama na sebe ale i na věci kolem mě. A teď díky mojí mámě i na druhé lidi. Je to, jakobych najednou viděla celé šťavnaté jablko něčí osobnosti a nejenom naleštěnou slupku. A musím říct, že zatím se mi ten svět a ty lidi, co vidím, moc líbí. Cítím radost a vděk, že tady na zemi můžu se všema žít.


pátek 4. října 2019

deník 12 - můj první famfrpálový trénink


Na konci famfrpálového tréninku:

"Jdeš s náma na poradu týmu?"
"Bohužel. Jdu domů kojit."
"!??"

Zrudlý kouč rychle sbalil obruče a košťata a byl ten tam. A já mám za sebou svůj první famfrpálový trénink a velkou radost. Famfrpál je jedna z věcí, kterou jsem chtěla v životě vyzkoušet a ono to dopadlo.

Ještě teď mě všechno bolí. Na sportovním tréninku čehokoliv jsem nebyla už hodně dlouho. A famfrpál s Aarhuskýma Sovama bylo poctivý cvičení.

Trénink začal rozběháním a rozházením. Při rozhazování jsme se navzájem oslovali jmény, a tak jsem měla možnost se seznámit. Samozřejmě je v týmu kluk, který se jmenuje Tór. Když jsem mu nesměle hodila míč a zavolala Tór, podíval se na mě a řekl: “Jo, Tór jako ten bůh.” No očividně to jméno umí nosit.

Potom se hrálo tři na tři, na malém prostoru jsme měli udělat co nejvíc přihrávek. Moje tělo si vzpomnělo na školní léta hraní basketu a se spoluhráči nám to šlo jako po másle. Nechala jsem se pochvalovat a dotazovat “zda už jsem to někdy hrála”. Moje trojice se zdála silná, jelikož mě jako nováčka přiřadili ke dvoum hvězdám - Lucasovi a Mikkelovi. Mikkel mi pověděl, že byl právě čtrnáct dní v Praze trénovat pražský famfrpálový tým. Super začátek, no a pak trénink postoupil.

Mám pocit, že dál jsem byla dost mimo. Asi nejsem v učení se nového sportu úplně nejbystřejší. Třeba když se srovnám s mým bráchou, mám pocit, že bratr je úplný sportovní génius. Cokoliv vezme do ruky, vypadá u toho za chvíli jako profík. Já jsem na tomhle tréninku byla jakžtakž schopná pochopit, co se dělá na pozici střelce. 

Chudák Mikkel, který mě pak vyfasoval do dvojice jako druhého odrážeče. Říkal mi, že rád vyhrává. Se mnou neměl šanci. Prohráli jsme na celé čáře a ani zpětně vůbec nechápu, co jsem na tom hřišti měla jako odrážeč vlastně dělat.

Bylo to vzrůšo. Moc se mi líbilo, že celkově převládala pozitivní atmosféra, všichni se pořád povzbuzovali a chválili. Těším se na další trénink, jak se budu učit hrát a přicházet hře na kloub. Mám pocit, že když se učím něco nového a ještě něco tak prima "neproduktivního" a bláznivého jako je famfrpál = být stále mlád.

P.S.: Fotky bohužel nemám, protože jsem se styděla fotit. Tak snad sem časem nějaký dodám.

úterý 24. září 2019

deník 11 - Thy


Oceán se rozprostíral kam oko dohlédlo a třpytil se v paprscích slunce. Vlny byly krásně oblé a hladké s bílými čepičkami. Znovu jsem měla silný pocit jakoby moře bylo krásná žena, bohyně, která s námi tančí dechberoucí tanec. 

Nenechala jsem se dvakrát přemlouvat a tančila jsem a běhala také v tom větru na pobřeží. Vlna za vlnou se rozlévala po pláži jakoby se bohyně vlnila a rozprostírala svoje nádherné šaty s bílou kraječkou. Svalila jsem se na kámen vedle útesu a pozorovala to překrásné místo, moře a členitý útes porostlý trsy trávy. Smála jsem se. Nad útesem byl vidět dorůstající měsíc.



Došlo i na koupání a na pláži jsem si našla kámen, který si chci proměnit ve šperk. A tím, že to sem píšu, na to nezapomenu a co je psáno, to je dáno a snadnější udělat…

Potom, co jsme si prohlédli útesy Bulbjerg, jsme podstatnou část dne strávili v národním parku Thy. Procházeli jsme se po písečných dunách porostlých trávou, v lesíku se slunnými vřesovišti a dokonce jsme viděli potok, jak se vlévá do moře.


“Dánové říkají, že západní pobřeží, to je divočina,” informoval mě před naším výletem Martin na mezinárodním hřišti. “Ale víš co, divočina na Dánsko, to znamená, že tam roste speciální druh trávy...” uzavřel svoje doporučení významným pohledem. 

Já jsem ale byla nadšená a myslím, že Vojta taky - splnil si svůj cíl jet k oceánu a na útesy. Sice jsem byla v průběhu dne celkem unavená, vyráželi jsme totiž brzy ráno po noci, kdy jsem toho moc nenaspala, ale myslím, že opar únavy dodal mojí perspektivě kouzlo navíc.

pátek 20. září 2019

deník 10 - ženský kruh

Včera jsem byla na ženském kruhu. Bylo to trochu něco jiného než jsem zvyklá a moc se mi to líbilo. Vedoucí kruhu neměla nějaké převratné, vypointované povídání. Mluvila o ženství a ženské energii z pohledu tantry. Ale co říkala a jak to říkala bylo krásné. Líbilo se mi, jak držela prostor a jak jsme jej spolu s ní držely my ostatní. Cítila jsem energii sdílení a přijetí. Z kruhu si odnáším pocit, jak moc hodnotné je vědomé setkání žen samo o sobě.

Dělali jsme jedno cvičení, které mi přišlo fantastické a sem si ho ukládám. 

Dvě ženy sedí naproti sobě, obě dělají cvičení současně. Zadání je: představte si nejlepší možnou verzi ženy sedící naproti vám a zároveň vysílejte ze srdce energii dávání.

čtvrtek 19. září 2019

deník 9 - seberozvoj?

Včera jsem slyšela přednášku o tantrajóze od Advaity Stoiana. Během svého povídání mě několikrát ohromil. Hned ze začátku, když se nás ptal, co se nám vybaví, když se řekne tantra, jsem mu pověděla - seberozvoj. To mi mile odkýval. Potom to během přednášky totálně rozložil a ukázal, že je to blbost. Dost se mi to líbilo.


Pointa byla, že náš přirozený stav je štěstí. Lidské tělo je nadisajnované k tomu, aby bylo šťastné - ničí tělo netrpí z přemíry štěstí. Čím trpí naše orgány je, když je štěstí nedostatek, když jsme ve stresu, strachu nebo úzkosti. Pak se můžou dostavit různé disfunkce. Na tom je vidět, že náš přirozený stav je štěstí.

Náš přirozený stav je štěstí.

A jak se k němu dostat? Prostě jenom odložit ty vrstvy a nánosy, co jsme si za život na sebe naskládali. Oloupat se. Advaita vtipkoval: “Lidi říkají, musím se sebou něco udělat…” “Vážně? “Miliony let evoluce a ty se sebou musíš něco udělat? Naše tělo je už teď perfektní, jenom ho prostě nepoužíváme správně.” 


Použil příměr, že to, jak běžně zacházíme s naším tělem - třeba máme tříapůlminutový sex jako zvířata, je jako kdybychom používali tablet na louskání ořechů. Pokračoval, že občas se někomu náhodou povede zmáčkout kombinaci tlačítek na tabletu a my všichni na něj pak koukáme a říkáme páni - to je teda něco. Tomu to ale myslí. Blbost, říkal Advaita, všichni se můžeme systematicky naučit takhle myslet, využívat intuici atp. A překvapivě tenhle systematický přístup a učení nabízí právě tantrajóga.


No asi si ta přednáška bude ještě sedat. Teď si vybavuju ještě další střípek, který mě dovedl k přemýšlení, a který si tu ukládám. Každý tu svoji bublinu nebo krabici, co máme kolem sebe vystavěnou, máme z nějakého důvodu. Máme ji a žijeme v ní, protože nám to funguje. Pokud z ní chceme vystoupit, měli bychom se nejdřív podívat na ten důvod. Když nebude důvod, krabice nebude potřeba. Jinak je to falešná svoboda.


Jo a samo sebou, že na konci mezi řečí vyplynulo, že si Advaita úplně uzdravil koleno, který měl nacimprcampr a doktoři mu říkali, že je bez šance na chození a taky svoje oči z 5, 5 dioptrií na nula. Zajímavý vidět někoho takovýho naživo. Jsem hodně zvědavá na ten kurz a těším se.

pondělí 16. září 2019

deník 8 - Mols Bjerge

V sobotu jsme vyrazili na výlet do národního parku Mols Bjerge. Sáhla jsem si na 5000 let starý kamenný kruh. Když sem se v kruhu chvíli zastavila a nacítila, přišlo mi, že to místo působí velmi staře. Podobný dojem mám z celé dánské krajiny. Jakoby zpoza záhybu cesty měla každou chvíli vyjít partička Vikingů.

Matěj v Poskaer Stenhus.
Procházeli jsme se přes trávou porostlé kopce se stromy a keři ověšenými zralým ovocem. Natrhali jsme si sladké hrušky, špendlíky a ostružiny. Sběr volně rostoucího ovoce je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Možná proto mám tak moc ráda září.


Opravdu úchvatné místo pro mě byly tři trávou porostlé mohyly z doby bronzové. Kopečky, ze kterých byly vidět louky a moře. Sluníčko pěkně hřálo a my si užívali piknik na mohyle s výhledem na moře. Tomu říkám perfektní den.


Než jsme vyrazili domů, jeli jsme se ještě podívat na nejjižnější cíp parku - místo, kde je maják a setkávají se tam dvě moře. Úplně neuvěřitelně tam fučelo a byla mi fakt zima. Měla jsem zimní čepici a mikinu zaplou až k bradě. A dánové si kolem mě hromadně v občerstvení dávali zmrzlinu. Přirozeně, vždyť je ještě léto!


neděle 15. září 2019

deník 7 - rituál k výročí našeho vztahu

12. září to byly čtyři roky od svatby s Vojtěchem. Naše svatba byla pro mě famózní. Krásný místo, silný rituál a přátelé a příbuzní, kteří nás podpořili tak moc, že jsme ještě několik dalších měsíců jeli na posvatební vlně. Trochu jako z jiného světa.

Svatební obřad na louce pod stromem.
Každopádně za ty čtyři roky se událo dost věcí, například jsme koupili pozemek a dům a narodil se Matěj. Měla jsem pocit, že je toho na nás poslední dobou trochu moc, že náš partnerský vztah úplně nevzkvétá. Došlo to až tak daleko, že pro mě bylo těžké se na náš vztah vůbec napojit. Takže jsem naše výročí viděla jako dobrou příležitost, jak nás podpořit. Nachystali jsme rituál pro posílení našeho vztahu.


Těsně před rituálem.

Myslím, že rituály se dneska ve společnosti moc nenosí. Podle mě je to škoda a jsem moc vděčná za to, že jsem je objevila a zařadila do svého života. Myslím si totiž, že rituály jsou ideální na to, když chce člověk něco ve svém životě podpořit. Třeba nějakou vizi. Nebo něco oslavit. 

Jde o to, že si najde čas, kdy věnuje svůj záměr tomu, čeho chce dosáhnout, nebo co chce oslavit. A přitom podle mě může dělat cokoliv, co uzná za vhodné - zapálit svíčku, obětovat květiny, nebo jenom v tichosti sedět. Já mám ráda rituály v přírodě, na ten náš jsme se teda vydali k moři a vymyslela jsem ho takhle.

Nejdřív se v tichosti naladíme na záměr rituálu - posílení našeho vztahu. Potom promluvíme k duchům místa a pozveme všechny naše spřízněné z různých světů. Pak následovala část, kdy se zamyslíme nad tím, co už nám neslouží v našem vztahu. To jsme napsali na papír. 

Tady jsem vymyslela inovaci - obvykle bych takový papír spálila nebo někam propustila. V tomhle rituálu jsme ale zkusili všechny věci přijmout, nadýchat do sebe a úplně rozpustit. Plně si je zažít a přijmout. U mě to vypadalo tak, že jsem se naladila do toho pocitu a pak jsem si ho nadýchala až do té míry než se rozpustil. 

Potom následovala část, kdy jsme si napsali naopak, co bychom chtěli na našem vztahu posílit. Tyhle lístečky jsme si měli vzít pak s sebou domů a dát doma na ledničku, abychom je měli na očích. Potom mělo následovat zopakování svatebních slibů, společný zpívání písně, kterou pro mě Vojta složil na svatbu, hostina - piknik, poděkování všem zúčastněným a ukončení rituálu.

Ve skutečnosti to pak proběhlo trochu jinak, protože jsme se docela dlouho zasekli u tý přijímací části. Ale všechno nakonec bylo vykonáno a myslím, že rituál už teď účinkuje dobře.