sobota 3. července 2021

den 2 - Prší

Prší. Pršelo celou noc a ráno tomu není jinak. Normálně, když cestujeme dodávkou, podíváme se na počasí. Když má pršet, cestu odložíme, nebo jedeme někam, kde je slunce.

Sranda je, že před touhle dlouhou cestu jsme to neudělali. Datum bylo daný naším stěhováním. Myslím, že si z toho neseme poučení, že si věci nechceme nechávat tak na knop. (Opustit byt a ze dne na den vyrazit.) Tak uvidíme. :D

Ochomýtáme se opatrně kolem auta. Jsme znova úplný zelenáči s tím, kde co je. Vyspali jsme se dobře. Matěj nám dovolil se prospat až do devíti. Hledám, kde neprší.

Máme štěstí. Sluníčko je přesně tam, kam potřebujeme jet. Za tři dny máme koupený trajekt z Frederikshavnu do Gotteburgu. A ve Frederikshavnu a na severu Dánska hlásí sluníčko dnes i zítra - narozdíl od zbytku Dánska.

Stavíme v Aarhusu a ve sportovním outletu kupujeme Matějovi holínky. Tuším, že je ještě využijeme. Já si je rovnou koupím taky a k tomu nepromokavou bundu a kalhoty v pěkné slevě. Druhý den na cestě, tak akorát na čase.

V Lidlu nakoupíme jenom skromně, na dva dny. Cestou na sever opravdu přestane pršet. Na odpočívadle sušíme věci. Slunce paří a Matěj sedí na nočníku a čte si knížku. 

Zastavujeme kousek od Skagenu (nad Frederikshavnem), na parkovišti v lesíku u písečných dun a pláže. Je to tady pohádkový.

Vojta vyrábí stoleček do auta. Já třídím oblečení. Nechávám v kufru jenom to, co si myslím, že budeme opravdu využívat. Zavazadlo je hned čtvrteční. Všechno ostatní, včetně teplého, zimního, oblečení (ve Švédsku na horách, kdo ví?), ukládám do velké tašky, kterou zastrčíme doprostřed pod postel. Pomalu optimalizujeme. Na tak malém prostoru, chceme mít po ruce jenom to, co opravdu využíváme. To by bylo hezký aplikovat i v bytě, myslím. No třeba se mi poštěstí se v tomhle zlepšit díky cestě. Tady je to nutnost. Matěj zapojuje kabely a mixuje. Svítí sluníčko a je to docela fajn. Vidím ale, že nejsme úplně v pohodě. Jsme takový rozvrkočený a necháme se snadněji rozhodit než obvykle.

V takhle teplým moři jsem se ještě letos nekoupala. Kolem břehu je příjemný šelf. Matěj k moři nechce a hraje si v potoku, kde se ponoří úplně celý a potom běhá a směje se.

Vyhříváme se a užíváme si slunce.

den 1 - O čem je tahle cesta?

Všude kolem mě je mokrá tráva. Obloha i moře jsou jako lesklý myší kožíšek. Je pauza mezid dešti Sedím na karimatce pod stromem. Ptám se sama sebe: O čem je tahle cesta?

Dneska jsme odevzdali klíče od bytu v Aarhusu. Vojta vynosil poslední věci ze sklepa. Na chodníku před domem jsme ještě třídili. Co vzít s sebou a co nechat. Klap. Zavřeli jsme dveře od dodávky a vyrazili se ještě rozloučit s přáteli. Je mi smutno a Aarhus se mi nechce opouštět Přirostl mi k srdci. Hodně. Na křižovatce skočí zelená. Čas nastal, před námi se otevírá cesta.

Oba jsme vyčerpaní. Vojta má za sebou řízení do ČR a zpět, při kterém odstěhoval naše věci. Já mám za sebou pár dlouhých směn s batoletem a vyklízení bytu. Navíc jsme poslední noc trávili u kamarádů, protože v našem bytě se voskovaly podlahy. I když poslední tři dny byly jízda, musím říct, že jsem cítila, že nám štěstí přeje. Všechny možné i nemožné situace nacházely překvapivě hladce svoje řešení. Díky.

Blikne mi hlavou. Cesta je o koupání, přírodě, poznávání, józe, meditaci, bytí spolu, legraci, milování. Je to ale dost tenký led. Cítím to spíš jako příslib. A moc nevím, proč to jako děláme. Bylo nám tady hezky. A máme všechny naše další cíle a aspirace... Začalo mrholit.

Matěj usnul v kočáře s Vojtou při běhu. Jdeme se vykoupat do moře. Vlítnu tam jako vítr. I když studí. Není na co čekat. Občas si říkám, že koupat se ve studeném moři je mnohem jednodušší za horšího počasí. Je jasný, že se to musí udělat rychle.

Jdeme spát. Všichni to hodně potřebujeme.

úterý 18. května 2021

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Kytice (4)

Hermiona strávila první dva týdny prázdnin se svými rodiči. Oba měli jako tradičně na začátku prázdnin dovolenou. Chtěli si dosyta užít svojí dcery, kterou přes školní rok neviděli. Jezdili společně na výlety a radovali se z pěkného počasí. Hermiona si krátila čas čtením turistických průvodců po Bulharsku a historii osídlení Pirin. Hory ji lákaly stále víc a nepřestávala doufat, že bude moct za Viktorem odjet. 


Byl by to poklidný začátek prázdnin, nebýt úzkosti, která se jí zmocnila vždy, když kontrolovala došlou poštu nebo když otevírala Denního věštce. Něco se už přece musí stát, říkala si pokaždé. V novinách bylo ale vše jako obvykle. Žádná podivná zmizení, žádné neobvyklé události, jako kdyby se před měsícem nic zvláštního nestalo. Jedinou upomínkou na červnovou událost bylo, že ji Ron týden po začátku prázdnin poslal sovu:


“Ahoj Hermiono, doufám, že si užíváš léta. Brzy se budeme přesouvat do Londýna. Víc ti k tomu teď napsat nemůžu. Zase se ozvu. Měj se! Ron,” stálo v dopise.


Konečně nastal večer před odjezdem. Hermiona měla vše sbaleno a připraveno. Zítra brzy ráno ji rodiče odvezou na letiště a potom už to bude na ní. Posadila se na gauč v obývacím pokoji vedle svojí maminky.

“Jseš s Viktorem domluvená, že tě vyzvedne?” zeptala se jí máma toho dne už potřetí.

“Mami, to víš, že jo. Vyzvedne mě na letišti. Už jsem ti to říkala,” odpověděla Hermiona trpělivě a usmála se na svoji mámu, která se tvářila nejistě.

“Já vím, promiň,” odpověděla maminka a přivinula k sobě svoji dceru. “Vyrostla si nějak hrozně rychle,” zašeptala jí ještě do vlasů. Hermiona se k mamince mlčky přimáčkla.


Létala letadlem podobně ráda jako létala na koštěti. Nad mraky louskala Fantastická zvířata a kde je najít a snažila se dočíst něco o proměnlivých kozách. Už jen chvíli a bude zpátky na zemi. Letadlo začalo klesat. Zbýval jen malý moment. Povedlo se! Bezpečně přistáli na dráze.


Hermiona si naložila na záda velkou krosnu, otec ji poradil, že bude do hor vhodnější, než kufr, a vyrazila do letištní haly k příletům. U příletové cedule čekalo dost lidí. Táta zvedl do výšky svého malého syna a zatočil s ním. Blonďatá dívka, která předtím seděla přes uličku od Hermiony, se v těsném objetí líbala se svým přítelem. Syn objímal starou ženu a bral ji tašku. 


Hermiona se trochu bázlivě rozhlédla kolem. Předtím měla dost práce, aby utěšila svoje rodiče, takže ji nikdy doopravdy nenapadlo, že by vlastně nemusel přijít. Co když tady nebude? Pátrala očima mezi lidmi a pak ho uviděla. Stál u sloupu těsně vedle vchodu do haly a na sobě měl mudlovské oblečení. Srdce jí poskočilo radostí, její obavy byly zbytečné. Stejně jako její spolucestující se i ona rozeběhla vstříc svému milovanému. Pevně ho objala. Přivinul ji k sobě a nasál vůni jejích vlasů. Bezeslov se políbili.

“Ahoj Hermi-ou-no,” řekl potom a stále držel ji pevně v náručí.

“Ahoj Viktore,” odpověděla a usmála se na něj. V hlavě se jí rozběhly vzpomínky na jejich společné toulání po bradavických pozemcích.

“Jaká byla cesta?” zeptal se a ze vzduchu vytáhl velkou kytici barevného lučního kvítí.

“Páni, to je nádhera, děkuju,” řekla Hermiona a prohlížela si modré zvonce. “Cesta byla dobrá.”

“Jsem moc rád, že jsi tady.” odpověděl. “Teď vezmeme tobogán na nádraží a potom pojedeme vlakem.”

“Tobogán?” podivila se Hermiona.

“Ano. Nepotřebuješ se najíst nebo si odskočit?” zeptal se ještě a vzal Hermioně batoh. Úplně nahoru připevnil květinu a pak si ho hodil na záda. “Bude lepší, když budeš mít volné ruce,” dodal.


Na omšelých plechových dveřích s panáčkem a panenkou visela cedulka, která v několika jazycích vysvětlovala všem, kdo by se snad kvůli akutnosti své potřeby odvážili vejít (jinak si Hermiona nedovedla vysvětlit, že by tam někdo vejít chtěl), že jejich záměr je marný. Tyto toalety jsou mimo provoz. Podle rzi, která na dveřích i ceduli kvetla, možná i několik let.

Hermiona se na Viktora tázavě podívala. Viktor se usmál, rozhlédl se kolem sebe a zatlačil do dveří. Překvapivě hladce se otevřely.


Společně koukali na řadu záchodových kabinek. “Prostě si stoupneš do mísy a spláchneš,” řekl Viktor jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě a vydal se ke kabince. 

“To myslíš vážně?”

“Uvídíme se na nádraží. Nečekej dlouho, ať se nemusíme na peróně hledat,” řekl otevřel dveře kabinky a plynule se vyhoupl na mísu. Na zádech se mu houpal Hermiony batoh a už se natahoval po splachovadlu: “Ahoj za chvíli.” A byl pryč.


“To je šílený. Kam jsem to přiletěla?” říkala si v duchu Hermiona. Pak si uvědomila, že přece stála o to poznat nové kulturní zážitky a zvyky kouzelníků z jiné země. “Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala,” pokračovala svůj monolog. Potom mávla rukou, opřela se o zeď kabinky a vyhoupla se nahoru. Oběma nohama balancovala na záchodovém prkénku. Najednou se jí chtělo hrozně se smát: “Ha, ha, ha, jasně a teď vlezu do mísy, proč, ne,” říkala si v návalu smíchu. Stála ve vodě a s překvapením zjistila, že ji nestudí. Natáhla se po šňůře a celá vysmátá spláchla.


V jednu chvíli se točila jako káča a v druhé chvíli stála na perónu vlakového nádraží. Po koleji se blížil vlak a cestující se tlačili, aby si zajistili nejlepší místo pro nástup. Vlak začal brzdit za doprovodu hlasitého skřípání a shon ještě nabral na obrátkách. Zdálo se, že si nikdo z lidí nevšiml, že se u stěny zjevil nahrbený mladík a dívka s hustými hnědými vlasy. Pouze drobná holčička zatahala svoji maminku za ruku a ukazovala na Hermionu. Maminka zaujatá nástupem do vlaku ji ale nevěnovala pozornost a táhla ji na opačnou stranu. 

“Hlavní nádraží v Sofii,” řekl Viktor.

Hermiona si s úsměvem od ucha k uchu prohlížela koleje vyrovnané jako řádky brambor na poli.

“Tak co líbil se ti tobogán?” zeptal se.

“Jasně. Nikdy jsem takhle necestovala. Je to opravdu, hm, neobvyklé,” volila Hermiona pečlivě slova a snažila se odhadnout, co si může dovolit. Nechtěla se Viktora hned po shledání dotknout. Co když je to nějaká kulturní libůstka?

“Tahle cesta záchodem není úplně na h...ouby,” řekl uličnicky Viktor. Hermiona si domyslela, že původně měla po písmenku h následovat písmenka jiná, ale Viktor je jako džentlemen pozměnil. “Uspoří to moře času, když se nemůžeš nebo nechceš přemisťovat,” vysvětlil. “Pojď za chvíli nám jede vlak,” vzal Hermionu za ruku a zamířili k východu z nástupiště.


Společně prokličkovali nádražím a nastoupili do vlaku o dvou vagonech. Usadili se u okna.

“Tímhle vlakem se dostaneme až do vesnice pod horami. Potom už je to jenom kousek pěšky,” řekl Viktor. Hermiona studovala nápisy v bulharštině a vypadala okouzleně.

“Vůbec nevím, co tady stojí. Může to být cokoliv. Je to fascinující písmo,” popustila uzdu svojí lásce k textu.

“Že se nemáš za jízdy vyklánět z okénka,” řekl Viktor.

Oba se rozesmály. Hermiona se rázem cítila o něco méně nervózní.

“Co tvoji rodiče, opravdu jim nevadí, že přijedu?” vyslovila otázku, která ji trápila.

“Nemůžou se tě dočkat. Nikdy předtím jsem žádnou dívku domů nepozval,” řekl Viktor a zadíval se ven z obavy jestli nevyslovil příliš mnoho. Hermiona zčervenala.

“Chystají malou oslavu venku u ohně,” pokračoval a Hermiona se zatvářila vyděšeně.

“Ale neboj, to není kvůli tobě, když je úplněk, děláváme ji v létě pravidelně. Sejdeme se většinou i se sousedy. V létě je měsíc z údolí jako na dosah ruky. U nás mu říkáme Měsíční údolí.”

“To zní krásně,” řekla Hermiona.

“Má to svoje kouzlo. Snažím se přizpůsobit famfrpál tak, abych mohl být v létě na úplněk doma.”

“Jak jde příprava?” zajímala se Hermiona. Věděla, že Viktor měl začít znovu naplno trénovat po skončení turnaje Tří kouzelníků.

“Připravujeme se na ligu, máme individuální tréninky a od srpna společné,” řekl. “Když už nechodím do školy, zvažujeme, že bych se přestěhoval do Sofie. Měl bych to na tréninky blíž. Teď po druhém místě na mistrovství světa si to můžeme dovolit. A taky je možná na čase, abych se odstěhoval od rodičů. Ale nevím, ještě jsem se nerozhodl,” vyložil Viktor, co mu leželo na srdci.

“Tak uvidíš,” odpověděla Hermiona, protože ji nenapadlo, co lepšího říct. Jí samotnou čekalo ještě několik let v Bradavicích a budoucnost, o které mluvil Viktor, jí připadala velice vzdálená. 

“Ale povídej, co ty? Copak si za prázdniny nového přečetla?” zeptal se. Hermiona se rozpovídala o rodičích a výletech a o tom, co se dozvěděla z knih o Bulharsku a Pirinách. Povídali si o horách a krajina za oknem se začala pozvolna měnit. Rovinu vystřídaly kopečky. Oba se odmlčeli a pozorovali vlnící se obzor. Pozdě odpoledne se před nimi objevila první opravdová vysoká hora.

“Brzy budeme na místě,” řekl Viktor při pohledu na kopec.


Vlak zanedlouho zastavil v údolí na malém nádraží. Hned vedle nádražní budovy svižně tekla říčka.

“Mohli bychom se nahoru přemístit, ale říkal jsem si, že by ses možná ráda prošla po dni sezení,” řekl Viktor a Hermiona souhlasila.

Vydali se podél říčky po silnici nahoru. Navzdory pozdní hodině slunce stále příjemně hřálo. Jejich cestu lemovalo luční květí. Řebříček, zvonky, třezalka, divizna, vypočítávala Hermiona a rozhlížela se kolem. Nechali za sebou kaskádovitě padající vodu a Hermioně připadalo jakoby se všechno ponořilo do příjemného ticha. Listí jemně šumělo. Vzduch voněl sladce i čerstvě.

“Moc se mi tu líbí,” řekla Viktorovi.

“To jsem rád,” odpověděl a pocítil uvnitř hřejivé teplo. Ve svém odhadu se nespletl. V návalu náklonnosti vzal Hermionu znovu za ruku a dál stoupali mlčky.

Silnice je zavedla do lesa a zase vyvedla ven. Hermiona si všimla, že louky po obou stranách cesty jsou ohrazeny jako pastviny. Všude bylo spousta ovčích a kozích bobků. Vystoupali na malý kopeček a před nimi se otevřelo údolí ve tvaru protáhlé dlaně. V dolíku uprostřed dlaně sedělo několik budov a všude kolem nich se rozkládaly ohrazené louky. Na konci údolí se jako palce zvedali dva kopce. Slunce teď viselo těsně nad nimi a vrhalo na domy, jako poslední osvětlenou část údolí, měkké světlo.

“Vítej v Měsíčním údolí,” řekl Viktor.

“Díky,” odpověděla Hermiona na kterou udělala scenérie dojem.


Vydali se cestou mezi ohradami. Hermiona si všimla, že po pastvině se k nim někdo blíží. Podle svižnosti pohybu to vypadalo, že spíš běží. A skutečně za chvíli se vedle nich objevila malá copatá dívka a hbitě podlezla ohradu.

Zastavila se před nimi a valila oči na Hermionu. Potom pozdravila “Ahoj, Hermiono,” jako by se znali odjakživa.

“Moje malá sestřička,” vysvětlil Viktor, “Už se na tebe moc těšila. Vsadím se, že nás vyhlížela. Mám pravdu, Leo?”

“Jasně,” přiznala sebevědomě. “Pojďte domů, už vás čeká večeře, maminka udělala placky.”


Viktorovi rodiče Hermionu srdečně uvítali. Hermionu překvapilo, že Viktorova maminka umí perfektně anglicky. Asi proto nedělala ani Lee angličtina žádný problém. Viktorův tatínek toho moc u jídla nenamluvil, ale vypadal spokojeně. 


Potom co se dosyta najedli, měli bramborové placky, zelí, domácí kozí sýr a slaninu, Hermiona cítila, jak na ní doléhá únava z celého dne. Viktorova maminka se naštěstí brzy zvedla a ukázala jí její pokoj. Hermiona jí poděkovala rozloučila se s Viktorem a byla ráda, že může složit hlavu na polštář. Ještě si stačila všimnout, jak příjemně voní, skoro jako louka, anebo jako ta kytice, kterou dostala od Viktora, a která teď zdobila vázu na stole pod oknem. Potom zavřela oči a okamžitě usnula.

fanfiction HP - Hermiona & Viktor Krum - Loučení (3)

Všechno bylo jinak. Cedrik byl mrtvý a Lord Voldemort se vrátil. Poté, co Harry přistál vedle bludiště, jednou rukou svírající pohár Tří kouzelníků a druhou mrtvé tělo svého spolužáka a podělil se s Brumbálem o svoje svědectví o Voldemortově znovuzrození, jakoby se svět rozběhl v jiném rytmu. Co mělo přijít, přišlo. Hermionou velice otřáslo Harryho líčení událostí na hřbitově. I když byla sama v šoku, stejně jako Ron se snažila být Harrymu co největší oporou. Brumbálův proslov na konci školního roku byl pro ně nanejvýš vítaným světlem ve tmě. Možná ještě není vše ztraceno. Ne, dokud je tu Brumbál a dokud jsou tu kouzelníci, kteří jsou ochotni se Lordu Voldemortovi postavit. 


Hermiona nezapomněla na svůj slib, že Viktora o prázdninách navštíví. Rodiče jí dali svolení a ona se velice těšila. Jenže to bylo předtím. Teď když stála u brány a čekala s Harrym a Ronem na kočár bez koní si najednou nebyla jistá, jestli ho ještě někdy uvidí.

“Hermi-ou-no, můžu s tebou na chvíli mluvit o samotě?” vyšel z brány Viktor, jako kdyby ho přivolala síla myšlenky. 

“Pospěšte si, kočáry tu budou co nevidět,” řekl Ron k Hermioniným zádům.


Ve vzduchu visela atmosféra loučení. Nalevo od brány se Parvati Patilová a Levandule Brownová v slzách objímali se svými novými přáteli z Krásnohůlek. Viktor s Hermionou vešli zpátky do vstupní síně a stoupli si ke zdobenému křídlu brány. Hermiona Viktora bezeslov objala a na tváři měla mokré cestičky.

“Nemůžu ti slíbit, že se o prázdninách uvidíme,” řekla bez obalu.

Viktor tu informaci chvíli v tichu zpracovával. Když viděl, že Hermiona nežertuje odpověděl: “U nás budeš v bezpečí, ať se bude dít cokoliv.”

Hermiona na to nic neřekla a Viktor se dovtípil, že možná jde o něco víc, o čem nechce nebo nemůže mluvit. Stálo ho to hodně přemáhání, ale nakonec ze sebe vypravil: “Tak budeme doufat v to nejlepší. Budeme doufat, že se za dva týdny uvidíme,” přivinul ji k sobě ještě těsněji. A potom jí ještě do vlasů zašeptal: “A když tě nepustí, přijedu tě navštívit já, i kdybych tě měl vidět jen na chvíli. Teda pokud o to budeš stát.”

Hermiona se přes slzy usmála.

fanfiction HP - Hermiona a Viktor Krum - V knihovně (2)

Do začátku závěrečných zkoušek zbýval týden. Když nepomáhala Harrymu s přípravou na třetí úkol Turnaje tří kouzelnických škol, trávila Hermiona veškerý volný čas v knihovně. Seděla u zdi na svém oblíbeném místě pod velkým vitrážovým oknem, které propouštělo jenom zlomek světla z teplého letního dne venku, a stolek před ní byl zarovnán knihami. Dnešní odpoledne byl stoh tak vysoký, že za ním nebyla vidět. Právě když si opakovala správný postup pro sklízení dýmějových hlíz, profesorka Prýtová na hodině naznačila, že by toto mohlo být náplní praktické části zkoušky a Hermiona, která zaprvé chtěla u zkoušky uspět a za druhé nechtěla mít znovu popálené ruce od hnisu, si jej obzvlášť pečlivě pročítala, ji někdo zlehka položil ruku na rameno. Nadskočila, ale hned zase dosedla zpátky a na tváři se jí rozlil úsměv. Nemusela se otáčet, aby poznala původce toho dotyku.

“To jsem si mohl myslet, že tě najdu tady,” řekl Viktor a naklonil se k Hermioně, aby ji políbil. Vstala, rychle mu polibek vrátila a odtáhla se.

“Za chvíli tady bude tvůj fanklub.”

“Alespoň si budou mít o čem povídat,” nenechal se odradit Viktor a jemně hladil prstem Hermionu po šíji.

Hermiona cítila, jak jí dotyk uvolňuje. “Možná by mi opravdu neuškodila malá přestávka,” pomyslela si a přivřela oči. Viktor se usmál, objal ji a v manévroval je do uličky za vysoký regál plný knih. Hermiona, opřená o Tisíc kouzelnických bylin a hub, zkoumala zblízka Viktorův obličej.

“Jak jde příprava na třetí úkol?”

“Jde to dobře.”

Ticho mezi nimi přerušoval jenom jejich dech. Vzájemně si hleděli do očí a radovali se z přítomnosti toho druhého. Jejich nádechy a výdechy se přirozeně sladily. 

“Chybělas mi,” zašeptal.

“Ty mě taky,” vydechla a nasála jeho typickou vůni, dřeva, famfrpálového dresu, čerstvé trávy a možná nějakého leštidla na košťata. Tahle Famfrpálová vůně Hermionu bůhvíproč uklidňovala. Pomalu se k ní naklonil a zlehka se jazykem dotkl jejích rtů. Hermioně náhle připadalo, že je v knihovně alespoň o deset stupňů víc. Jak laskání pokračovalo, začaly se jí slévat zvuky klokotu knihovny, vlastně přestaly být úplně důležité. Jediné, na čem záleželo bylo, že její ústa hladila motýlí křídla. Velice ráda jim vyšla vstříc, toužila, chtěla se stát jejich součástí, laskat je a cítit srdce, které za nimi tepe.

“Ehm, ehm, ehm,” ozvalo se za jejich zády a najednou jako kdyby někdo zapnul zvuk. Oba hleděli do rozčilené tváře Madame Pinceové. Výmluvně ukázala prstem na východ z knihovny.

Viktor se usmál, políbil Hermionu na čelo a zamumlal směrem k madame Pinceové: “Jistě.” Ve vchodu se málem srazil s hloučkem dívek, které hledaly v brašnách brk a dohadovaly se, jestli mají slavného hráče famfrpálu požádat o autogram. Hermiona se posadila zpátky ke svému stolu a skryla svůj obličej za stoh knih.