úterý 10. prosince 2019

deník 21 - rejnočí dotyk

Rejnok vypadá při plavání jako nejelegantnější pták při letu. Ploutvemi mává nahoru a dolů a celé tělo se mu vlní. Strčila jsem ruku do vody a přestala dávat pozor. Říkala jsem si, že bude potřeba parybu hodně přemlouvat než na sebe nechá sáhnout. A ono naopak! Jen co jsem se otočila od bazénu, ruku nechanou ve vodě, už se o mě zlehýnka otírala vlhká rejnočí ploutev.


Zachovala jsem klid, vykřikla a uskočila dva metry od akvária Vojtovi do náruče. Doufám, že si parybák svoji legrácku užil.


Rejnoci na mě udělali velký dojem v mořském akváriu v Greně, kam jsme se vydali na nedělní výlet. Fantastická zvířata. Uvědomila jsem si díky nim, jak na mě ryby působí vzdáleně jakoby ani nebyly z tohodle světa. Nadpozemsky krásné ale za sklem. Ten dotyk, kdy ke mě rejnok dobrovolně připlaval, byl pro mě zlomový moment. Najednou jsem se cítila se všema těma ryba a řasama mnohem blíž. Měla jsem intenzivní pocit, že jsou v našem světě a stejně živý jako my.


K rejnokům jsem se v průběhu naší návštěvy vrátila ještě několikrát. Kůže na vrchu jejich těla mi přišla hrubá a ze spodní strany jemňoučká jako hedvábí. Někdy připlavali, někdy ne.


Celá expozice i program v mořském akváriu byl pro mě famózní. Vnímala jsem, že nad každým koutem komplexu někdo přemýšlel. Všechna akvária nabízela dechberoucí podívanou, každé trochu jiným způsobem. Na cedulích byly skutečně zajímavé a smysluplně uspořádané informace o moři, rybách, plastech, ochraně přírody. Akvárium nabízelo taky spoustu her a interaktivních prvků, což mě už tolik nepřekvapilo, rychle jsem si zvykla na vysoký standard místních muzeí. 


Užila jsem si i krmení žraloků a tuleňů. Než jsme se rozhodli jet, zjistili jsme si, že akvárium je zároveň záchranná a přírodovědecká stanice a umístění všech zvířat má i jiný smysl než jenom pro turisty. Díky Vojti, žes vymyslel tak bezva výlet.

středa 27. listopadu 2019

deník 20 - nový byt

Přestěhovali jsme se do nového bytu! Mám z toho vážně radost, protože to vypadá, že je to naše poslední stěhování v Aarhusu. Tady už zůstaneme až do konce našeho pobytu v Dánsku.

Asi nejvíc mě těší, že je to byt na skvělém místě a že se mi v něm líbí. Dýchá dobrou atmosférou. Je velký, slunný, má dřevěné podlahy a zároveň nepraktické uspořádání místností, maličkou kuchyni a nevětratelnou koupelnu.



Dokonce má i svoje tajemství. Z kuchyně vedou dveře na malé točité dřevěné schodiště, které ústí ve sklepě a dá se jím projít na zahrádku! Viděli jste někdy něco tak skvělýho v bytě?

Není tady myčka ani tu nebyl žádný nábytek a vybavení. Dům je starý, přespříští rok se bude rekonstruovat. Ale je tu teplo, teplá voda a není tu plíseň.



Všude si dojdu pěšky. K moři, do centra i do Dokku. To je tak skvělý! I Vojta může pěšky do práce - univerzitní kampus máme přes ulici.

Říká se, že sehnat podnájem v Aarhusu je těžké. My jsme prošli procesem, popírání, přijetí, prázdnoty a nalezení. Nejdřív jsme si odmítali připustit, že bychom měli platit tolik za nájem a za zálohu a věřili, že to půjde vyřešit jinak. 

Doba v dočasném ubytování se krátila. Začala jsem doopravdy hledat nový podnájem. Nikdo nám neodpovídal. Thór byl jediný, kdo nás pozval na prohlídku a nakonec nám taky řekl, že by nás vzal. 



Děkujeme Thóre i ostatní, jsme moc rádi, že tady můžeme být.

středa 20. listopadu 2019

deník 19 - platíme nejvyšší nájem v našem životě a nábytek máme z ulice

“Bereme skříňku a koberec,” instruuji Vojtu.
“Je to těžký. Počkáš tady s Matějem a já jdu pro auto?” řekne Vojta a zmizí do tmy nedělního večera.
Koberec nám sedí doma pod stolečkem. (Ano, stoleček je taky z ulice.)

Od rána jsme s kočárkem křižovali ulice Aarhusu a hledali vybavení do našeho nového bytu. Cítila jsem se při tom trochu nepatřičně a zároveň mě to hodně bavilo. Venku byla příjemná zima, svítilo sluníčko a za každým rohem mohl čekat nový kus nábytku.
Líbí se mi, že místní dávají nábytek, hračky a někdy i oblečení v pytlích na ulici. Déšť, nedéšť, doma se to dá vždycky usušit. Pokud chcete vybavit byt, stačí se párkrát projít po městě.

My jsme tentokrát neměli štěstí, šli jsme se tedy alespoň zahřát do obchoďáku.

“Hlavně nenápadně,” vtipkoval Vojta, mistr v oboru. A rovnou zavzpomínal, že když sbíral naši bílou šatní skříň, raději se třikrát rozhlédl kolem a vůbec se celkově choval adekvátně situaci.

Vojtův úlovek.

Uvědomila jsem si, že zatímco tady popelím nábytek, zároveň platím nejdražší podnájem ve svým životě (pro nás zvědavé 10 000 DKK měsíčně). Smála jsem se a navzdory všemu ve mě převládal pocit, jako bych měla s kočárkem každou chvíli zajet na šroťák. Ještěže tam seděl Matěj.

pondělí 4. listopadu 2019

deník 18 - co jsem našla na pláži

Nacházeli jsme se uprostřed nádherných pastvin pro dobytek plných kulatých kopečků a starých stromů. Jemně mrholilo. Krok po kroku jsme sbírali vodu do bot až jsme je měli úplně promočené. Vyhnuli jsme se stádu krav a přes měkké kravince doklouzali ven z ohrady.




Vojtu a mě od výletování odradí máloco. Vyrazili jsme do Mols Bjerge, i když už několikátý den v řadě pršelo, tentokrát na útesy Fuglso.


Šinuli jsme po kamenité pláži, foukal vítr a padal déšť. Vojta navrhl, že se půjdeme podívat za ten výběžek vepředu a pak to otočíme. Souhlasila jsem. A víte co bylo za výběžkem?




Připadalo mi to jako ztělesnění myšlenky, na kterou jsem nedávno narazila, když jsem poslouchala skvělý rozhovor s Veronikou Hurdovou (Krkavčí matkou). Veronika říkala (parafrázuji): 

“Jak si představujete, že bude vypadat den, kdy umřete?" 

"Možná nad tím nepřemýšlíte. Možná máte v podvědomí obrázek, že v životě bude všechno lepší a lepší až nakonec zazní famfáry a svět se dramaticky zastaví. Ale možná bude ten den úplně stejně obyčejný jako dnešek.” 


Kdo ví. Každopádně za tím výběžkem byla úplně stejná pláž po jaké jsme doposud šli. Prostoupil mnou zvláštní klid. Jako kdybych dostala povolení si užívat, co je tady a teď. Nic dalšího totiž už není. Dnešek je obyčejně neobyčený. Mokré kameny vytvářely královskou hrbolatou mozaiku.


Na tantře nás učí, že pokud chceme být v přítomnosti, máme se držet našich smyslů. Smysly jsou vždycky tady a teď, stačí se s nimi spojit. A cítit ten vítr a déšť může být někdy dokonce potěšení. Být naživu je potěšení.

pátek 1. listopadu 2019

deník 17 - bydlení, bydlení

“Takže bydlíme v domě dvacet minut od Aarhusu. Chtěla bych bydlet blíž, ale to si nemůžeme dovolit. Máme dvě auta, protože jsem se doma cítila izolovaná. Ráda bych vozila děti na kole, nebo pěšky, ale do školky je to daleko, jezdíme autem. V bytě bych bydlet asi nechtěla, líbí se mi mít zahradu,” vyprávěla dneska máma z Portugalska na mezinárodním hřišti. 


Teda je to spíš výtah z našeho rozhovoru, nemluvila takhle v kuse. A mezitím jsme taky střídavě lovily děti. Každopádně to odráží úvahy o bydlení, které se mi honí hlavou. 


Stěhujeme se do domu, abychom měli blíž k přírodě. Potom se cítíme sami a trávíme spoustu času v autě. Stěhujeme se do domu, dál od města, protože je to levnější. Potom platíme naším časem a penězi (za druhé auto, benzín atp.) za dojíždění. Omezujeme naše aktivity, protože všechno nejde skloubit dohromady s dojížděním.


Na druhou stranu bydlíme v bytě ve městě a sníme o tom, že bychom měli větší prostor pro rodinu a vlastní zahradu. Potom bychom mohli s dětmi trávit víc času venku a být blíž přírodě.


V Čechách máme dům docela daleko od města s půl hektarem ovocného sadu. Teď bydlíme v bytě v centru města. Za sebe nemám jednoduchou odpověď, co je lepší. Obojí si nese výhody i nevýhody. Ale přijde mi fajn vědět, že v tom nejsem sama, že to na nějaké úrovni řeší spousta z nás.

úterý 22. října 2019

deník 16 - kolem ostrova Tunø

Nejdřív to vypadalo, že bude celou neděli pršet. Předpověď se ale změnila, tak jsme ráno zarezervovali trajekt. A vyrazili na Tunø.


Sice nepršelo, ale obloha byla dramaticky zatažená. Cestu trajektem jsme si moc užili. Hlavně teda tu zpáteční, jelikož jsme měli suché a teplé místo, kde být. Ale nebudu předbíhat.


Líbilo se mi, jak loď víří vodu a nechává za sebou bílou pěnu. Proplouvali jsme hejny medůz, které se vznášeli těsně pod hladinou. Matěj s přehledem i přes kývání plavidla vylézal schody nahoru a dolů. Myslím, že to byla jeho první cesta lodí.





Na ostrově Tunø nemohou jezdit auta. Místní používají k dopravě od trajektu traktory nebo jiná vozítka. Je to docela specifický pohled, který se naskytne, když člověk vystoupí z lodi.


S Vojtou jsme již na lodi vybrali mapu se zábavnou hrou, která nás měla provést kolem celého ostrova, tj. asi osm kilometrů. Hra slibovala, že všichni, kdo odpoví na osm otázek na osmi stanovištích, se mohou v obchodě s potravinami přihlásit o medaili.


Ze začátku vedla cesta příjemnou stezkou mezi keři s bobulemi kolem jemně se vlnícího moře. Šípkové keře, vřes a další barevné keříky, které bohužel nevím, jak se jmenují, mě opravdu oslovily. Přijdou mi nádherné.


Za půlkou cesty, když jsme obcházeli druhou stranu ostrova, začalo hodně fučet a pršet. Podstatně divočejší moře naráželo do útesů. Spěchali jsme, už jsme chtěli být ve vesnici, a přitom jsme narazili na tohle překrásné křoví.


Ve vsi jsme objevili krámek s potravinami a zároveň jsme zjistili, že je to náš jediný úkryt a do odjezdu trajektu zbývá něco přes dvě hodiny. Naštěstí se dalo pobýt ve skromném posezení vedle krámku. V obchodě taky prodávali suché ponožky, takže nám skoro nic nechybělo. Bavili jsme se o svých snech a plánech a bylo to docela fajn. Kdy jindy má člověk dvě hodiny jenom na povídání bez netu a telefonu?


Půl hodiny před odjezdem trajektu jsme se vydali do přístavu a zjistili jsme, že je tam otevřená hospoda. No nic. Ve stánku jsme nakoupili místní voňavou zeleninu a čekali v přístřešku na příjezd lodi. K zemi padaly provazy deště a kolem nás svištěli místní v golfových vozících a smykem zastavovali v přístavišti. Jedna paní dokonce při jízdě celou dobu držela pod paží menšího psa.


Zanedlouho k všeobecné radosti přijela loď. V trajektu vládla sounáležitá atmosféra. Jakoby deštivé počasí dočasně smylo bariéry a neznámí lidé si spolu povídali. Jedno děvče si hrálo s Matějem na schovávanou. Hladila jsem psa a pozorovala, jak se jeho majitelka ohání pletacími jehlicemi.

pondělí 21. října 2019

deník 15 - jak jsem plakala u doktora

Cítila jsem se bezmocně. Měla jsem Matěje v nosičce v čekárně u lékaře a už přes hodinu si nás nikdo nevšímal. Matěj měl horečku. Venku pršelo a mě v očích začaly pálit slzy.


Na začátku října dostal Matěj rýmu. Po několika dnech se k tomu přidal kašel. Postupně začalo bolet v krku mě i Vojtu. Myslím, že já jsem to vyběhala na famfrpálovém tréninku a Vojta pár dní po mě. Matěj taky už vypadal dobře. Jenže pak mu vystoupala teplota.


Nebyla to nijaká závratná teplota, trochu přes třicet osm, ale mě to stačilo, abych se o něj bála. Cokoliv Matějovi je, já to hodně prožívám a řeším. Je to dobrý v tom, že se pak vážně snažím dělat, co můžu, abych mu pomohla, což mu někdy může trochu pomoct. Potom je to taky jedna z těch opravdových, syrových situací, kdy se cvičím v tom nechat věci být. Jít do sebe a dostat se do kontaktu s důvěrou ve svět. To mi vždycky hodně pomůže, když si uvědomím, že všechny věci nejsou v mých rukou, že ať udělám cokoliv, nakonec to dopadne, jak má. Třeba ne úplně podle mých představ nebo přání (ať už jakkoliv upřímných a naléhavých).


Když si dovolím tu kontrolu nad výsledkem takhle pustit, vždycky se mi dost uleví. A taky vždycky cítím, že nás všechny obklopuje láska. Prostě v tu chvíli cítím, že ten svět takhle funguje - láska všechno prostupuje a řídí. Cítím to jako klid a smíření.




Potom, co měl Matěj dvacet čtyři hodin v kuse teplotu přes třicet osm, jsme se mu rozhodli dát Nurofen v sirupu na snížení teploty a bolesti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale příště to v podobné situaci asi neudělám. Účinná látka v Nurofenu je ibuprofen, tj. to stejný jako Ibalgin, takže podle mě docela síla. Teplota mu klesla, Matěj přestal být letargický a začal lítat kolem, což uzdravení podle mě nenapomohlo. Myslím, že jeho tělo předtím dobře vědělo co dělá - celý den tak nějak pospával a polehával na mě u prsou. Potom, co přestal sirup v noci účinkovat, teplota zase vystoupala. K tomu Matěj zvracel - podle mě z toho sirupu. (Neříkám, že to někdy není dobrý, dát ibalgin nebo paralen, ale řekla bych, že minimálně je dobrý to pečlivě zvážit.) 


Ráno jsme se teda vydali k doktorovi a tam bohužel došlo k nedorozumění, které vyústilo v to, že jsme tam museli dlouho čekat a nevěděli jsme, jestli a kdy nás vůbec vezmou. Dospělí, kteří vypadali v pohodě a zdraví, chodili do ordinace, a malý miminko s teplotou muselo čekat. A na mě to bylo trochu moc. Ještě k tomu přičtu noc, kdy jsem toho moc nenaspala, a strachování, no zkrátka jsem začala plakat. 


“Plakat je v pořádku,” říkala jsem si a snažila se soustředit na tuhle myšlenku. I když si to doopravdy myslím, že pláč je dobrý a očistný proces, stejně jsem se tam mezi dalšími lidmi v čekárně cítila divně. Stalo se vám někdy něco podobného? No i kdyby pláč očistný nebyl, přinesl minimálně jeden hmatatelný bonus. Recepční začala celkem rychle řešit naši situaci a šli jsme téměř hned na řadu.


A jak to dopadlo? Doktorka shledala, že Matěj je ok, večer mu klesla teplota sama od sebe a od tý doby je v pohodě.