sobota 5. září 2020

7 výhod cestování v dodávce s batoletem

  1. Vzájemná blízkost

  2. Málo věcí

  3. Útulnost

  4. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám

  5. Nádherný místa, inspirace

  6. Izolace

  7. Cena


(tak a už to víte, kdo máte málo času, můžete to zavřít :-))


Před dvěma měsíci jsme pořídili dodávku. Za čtrnáct dní ji Vojta přestavěl do obytné podoby a od té doby s ní jezdíme na několikadenní výlety. Do budoucna plánujeme i nějaký podstatnější cestování, zatím se ale rozkoukáváme a vymýšlíme, co ještě vylepšíme (čeká nás další fáze přestavby :-)). Už z tohodle výletování jsem ale plná dojmů a fakt se mi to líbí. Sepsala jsem, co je na tom podle mě super.


  1. Vzájemná blízkost


Jako první mě napadá vzájemná blízkost (asi mám zrovna takový rozpoložení, kdybych to psala jindy, možná by byl jako první jiný bod). Něco na tom cestování a společném pobývání v malém prostoru je. Skoro všechno, co přes den zažíváme, zažíváme společně, anebo si o tom hned vyprávíme. Mám pocit, že nás to stmeluje, že jsme společně přítomný všem těm denním (a nočním) obyčejným i podivným situacím. A taky myslím, že Matějovi se moc líbí, když má svoje rodiče pořád kolem sebe nebo opodál. Samozřejmě, že tenhle bod se může rychle změnit ve velkou nevýhodu. Naštěstí je vždycky nablízku Vojtova práce, aby zasáhla. Nebo si taky někdy dáváme časy sami pro sebe.




  1. Málo věcí


Tenhle bod si obzvlášť užívám. Máme s sebou pouze základní věci na vaření, jídlo, oblečení, léky, nějaký ten tablet a počítač, nářadí a hračky pro Matěje. A co je na tom tak skvělýho? Rodičům už možná svítá, ano, přesně tak, když nemáme moc věcí, nemusím ani trávit moc času jejich uklízením. Věci se sice musí vracet na místo hned, protože jinak by nastal v malém prostoru chaos, ale díky jejich množství to nezabere moc času. 


Zároveň platí, že většinu času jsme venku a tam si Matěj nachází podle mě ty nejlepší hračky - kameny, písek, kusy naplavené dřeva, větvičky a tak dále. Může se dotýkat všech těch přírodních materiálů a být obklopen jejich živoucí energií a když si dohraje, můžeme je většinou nechat tam, kde mu vypadnou z ruky.


cestování dodávkou

  1. Útulnost


Ležet v dřevem obložený dodávce na dobrý matraci, zachumlaná v peřinách, tulit se s Matějem a Vojtou a koukat z okna do zelenýho nebo poslouchat, jak padají dešťový kapky na střechu, je moc příjemný. A ten výhled se nikdy neokouká.


cestování dodávkou

  1. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám


Tohle je hodně podstatný, asi největší lákadlo, proč jsme do toho šli. Když přebýváme v dodávce s batoletem, je jasný, že většinu času budeme venku. Uvnitř se dá dělat párty jenom opravdu omezeně. Trávit čas venku mi přináší nekonečný zdroj inspirace a je to prostě skvělý. Venku se pořád něco děje, buď jsou tam jiní lidé se svými zájmy a zajímavostmi, nebo další děti, který vymýšlí věci, na který bych nepřišla ani náhodou. Nebo tam je nějakej hezkej strom, kopec, jedlý bobule, spadaný jablka, fouká vítr, nebo ta cestička vede někam, kde jsme ještě nikdy nebyli. Prostě, co se stane, nevymyslíš. 


Na jedný naší zastávce jsme se šli podívat za troubením trubky. Nejdřív jsme mysleli, že se jedná o pohřeb nebo nějakou oslavu. Ukázalo se, že jde o chlápka, který hrál na trubku v ohradě kravám. To jsme si alespoň odvodili při pohledu na něj a krávy. Potom, co přestal hrát, jsme se ještě potkali a z vypadlo z něj, že vůbec nehrál skotu, ale jenom cvičil na pouliční koncert. Zároveň nám stačil říct, že Ježíš je náš spasitel a obdarovat nás příslušnou ilustrovanou brožurkou. Ještě jednou jsme ho potkali, když jsme kolem něj projížděli v městečku, kde koncertoval i s rodinou.
  1. Nádherný místa


Tohle je asi zřejmý, ale proto o nic méně úžasný. S dodávkou se dostaneme na krásný, dokonalý místa v přírodě. A nejenom to, hlavně na nich můžeme strávit docela dost času. Když se nám někde líbí, dáme si tam oběd, procházku, pracujeme tam nebo chytáme lelky. Případně, pokud to jde, zůstaneme i přes noc. Skvělý je, že třeba brzo ráno, nebo pozdě večer jsou ty nádherný místa, jinak plný lidí, docela opuštěný. Osobně mám moc ráda časy, kdy se den mění v noc nebo obráceně. Líbí se mi, jak se proměňuje světlo a barvy na obloze.


cestování dodávkou


  1. Izolace


Protože to píšu v srpnu 2020, dostává tenhle bod ještě další výhodný rozměr navíc. V dodávce se docela snadno vyhneme přílišnému kontaktu s dalšími lidmi. Anebo se ten kontakt odehrává venku (snad skoro vždycky kromě nakupování nebo nějaký speciální příležitosti). Myslím ale, že to má i jiný výhody než, že to je vhodný v současný situaci. Pro mě je jedna velká výhoda sebepoznání. Izolace (když nevidím rodinu, kamarády, sousedy atp.) na mě funguje tak, že jsem víc introspektivní. Mám čas a prostor jít víc dovnitř sebe a porozhlédnout se, co tam vlastně je.


  1. Cena


Sladká tečka nakonec. Náš způsob pobývání a cestování v dodávce nás vyjde dost levně. Peníze utratíme akorát za jídlo a naftu (a sem tam něco dalšího, ale to je asi vždycky všude, ne?). V dodávce si vaříme, takže nákup děláme v supermarketu dost podobný jako domů. Naše výlety vypadají tak, že dorazíme do nějaké oblasti a tam už se přesouváme minimálně. Poslední výlet na Samso nás teda kromě lístků na trajekt nestál skoro nic. A to jsme strávili tři dny v krásný přírodě.


Jasně, je potřeba docela podstatná počáteční investice, ale my cestujeme rádi, takže mám pocit, že se nám vrátí. Přesný čísla, kolik nás to zatím stálo, chci dát ještě dohromady.


Nasbíráno po ránu k snídani.
Nasbíráno po ránu k snídani.





pondělí 24. srpna 2020

dodávka 2 - potrava pro srdce

Sedím na nejkrásnějším místě na světě. Pode mnou tančí cestička a jako šňůrka se táhne přes zelený kopec až dolů k pláži. Slunce svítí ostrým letním světlem a vítr se dotýká celého mého těla. Poryvy větru jsou vlny a já se koupu na vzduchu.


Na obzoru se do půlkruhu rozprostírá moře. Mohla bych se na něj dívat celý den. Nejmírumilovnější modrá hladina se posouvá a vzdouvá ve směru větru. Občas z vody vyšumí bílá zpěněná perla. A věřte nebo ne právě teď na obzoru přede mnou pluje jedna bílá plachetnice.


Při tomhle pohledu cítím, jak mi moje srdce cosi šeptá. Naslouchám mu, ráda bych se dozvěděla víc. Nechala se jím vést, vypustila ho ze sevření malých smutků, které rychle blednou v porovnání s krásou kolem. Cítím moře vděčnosti, že ji teď můžu vidět. 


Děkuji místům v přírodě, která mluví jazykem mého srdce. Děkuji, že skrze vás můžu slyšet a vnímat lásku, která všechno prostupuje. 


S pokorou a vděčností ráda setrvávám na takových místech. Mám pocit, že jsem tak snadněji ve spojení sama se sebou.


P.S.: Nakonec jsme zůstali do druhého dne.



pondělí 17. srpna 2020

dodávka 1 - první výlet

Stála jsem nad propastí a po obličeji mi klouzaly teplé paprsky zapadajícího slunce. Přede mnou vyrůstaly kopce potažené zeleným sametem stromů koupajících se v posledních paprscích tohoto dne. Od mých prstů na nohou dolů zela obří díra prázdna naplněná chvějícím se barevným vzduchem. Zdola byl slyšet hukot divoké řeky.


Vždycky, když jsem pooteřvela oči, byl ze slunce vidět menší srpek. Za chvíli se obloha zbarvila do růžova a paprsky naposledy zatančily nad korunami stromů. Matěj pil mlíko v nosítku a já jsem se usmála na Vojtu. Dneska nás čekala první noc v naší malé dodávce.


Asi před rokem jsme začali s Vojtou trochu z legrace mluvit o tom, že bychom si mohli pořídit dodávku a cestovat, protože to je to, co jako rodina děláme společně nejradši. A šup o pár měsíců později jsme prodávali náš dům. A před měsícem jsme pořídili malou dodávku, Volkswagena Transportéra. Vojta na jeho základní přestavbě pracoval asi dva týdny v kuse. Všechno bylo připraveno na první zkušební výlet.


Rozhodli jsme se, že si zpestříme cestu z Chotíkova do Aarhusu a užijeme si krajinu. Vojta toužil vidět hory a tak našel na mapě národní park Harz. Byl víceméně po cestě a sliboval kopce. 


S očima navrch hlavy jsme sledovali obrysy hor na obzoru. Bylo po dešti a rovné pole vystřídala zvlněná krajina. Kopeček vpravo se lámal jako kdyby narazil na pobřeží. Jeli jsme na místo poblíž Hexentanzeplatz. “Tam budeme spát první noc, aspoň tě budou čarodějnice ochraňovat,” řekl mi Vojta ještě před cestou.


Na protějším kopci jsme měli nalezené parkoviště, kde se dá zadarmo spát s autem nebo obytňákem. V lesích nás přivítal vytoužený čerstvý vzduch. Hned jsme se vydali na procházku mezi ostré skaly. Matěj běhal sem a tam.



Nic jsme neplánovali a přesto jsme se ocitli ve správný čas na správném místě na západ slunce. Byl to pro mě moment, kdy do sebe všechno zapadalo, cítila jsem velké požehnání. Starosti s přestavbou, balení, cesta začaly ustupovat a v hlavě se mi roztahovalo prázdno a vděčnost.



Okny v autě jsem pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Otevřenými dveřmi dovnitř proudil vzduch a já jsem si připadala jako nejbohatší člověk na světě, že můžu spát takhle pohodlně pod hvězdnou oblohou.


Naše auto se proměnilo v pro mě útulnou noru. Postel má sto šedesát na šířku a je přesně v úrovni oken, na kterých je zatmavovací fólie. Je teda dobře vidět ven a dovnitř téměř ne. S sebou jsme měli dostatek čerstvě povlečených polštářů a naši oblíbenou peřinu. Spalo se mi moc dobře.



Ráno nás probudilo příjemné bubnování kapek na střechu. S Matějem jsme se oblékli, uvařili čaj a mezitím přestalo pršet. Vojta se vrátil z běhání. Dopoledne jsme chtěli strávit u divoké řeky, kterou jsme předchozího večera slyšeli. Sjeli jsme z kopce dolů, zaparkovali na velkém veřejném parkovišti a vydali se k rychle tekoucí řece. Společně jsme se vykoupali a Vojta se odebral zpátky do auta pracovat.


Voda se proplétala mezi balvany. S Matějem jsme si užívali lezení ve vodě po kamenech. Vybavilo se mi, že když jsem byla malá, úplně jsem milovala řeku s kameny. Mohla bych u ní s nadšením strávit celý den. Po druhé během krátké doby jsem se cítila jako šťastlivec, že můžu s Matějem být na takovém místě. 


Znovu jsme se koupali a pak doskákaly na obří valoun uprostřed řeky. Seděli jsme na kameni a já jsem nechávala řeku, aby odnesla pryč všechno, co nepotřebuji, a co mi neslouží.



Očištěni zvukem a přítomností vody jsme se vrátili do auta a ohřáli fazole. Na Matějův polední spánek jsme se vydali na další cestu. Příští zastávka byla v plánu u moře.


Bylo k večeru a já jsem koukala na navigaci několikrát do minuty. Cesta k moři byla delší, než mi bylo příjemné. Nakonec jsme se tím častým koukáním do displeje dostali až do Kielu. Našli jsme pěkné parkoviště v lese kousek od pláže. Hned jsme se sebrali se vykoupat. Moře bylo kafíčko. Možná trochu kafíčko se zmrzlinou. Matěj si hrál s lopatkou a kyblíčkem.



Ani jeden z nás se necítil na další cestu, rozhodli jsme se v Kielu zůstat a přespat do dalšího dne. Našli jsme parkoviště pro obytná auta v přístavu, které asi obvykle zdarma nebylo, ale my jsme měli štěstí (nedalo se nikomu zaplatit, na určeném místě nikdo nebyl).


Únava z cesty si vybrala svou daň a tak jsme si zašli na večeři na pizzu. Domluvili jsme se, že ráno vstaneme v pět patnáct, abychom zbývající vzdálenost do Aarhusu ujeli ještě než se Matěj vzbudí.


To se taky podařilo. Osvěženi lahodným spánkem (spalo se mi stejně skvěle jako noc první) jsme se ráno vydali na cestu. Opět jsme měli štěstí, tentokrát jsme mohli za jízdy pozorovat rozbřesk a východ slunce. V půl deváté jsme byli doma v Aarhusu.


Náš první zkušební výlet s přespáním v dodávce byl zároveň přesunem a stěhováním zpátky do Aarhusu. Na klasickém výletu bychom nekrájeli tolik kilometrů a ani nebrali tolik věcí, které jsme potřebovali přemístit z bodu a do bodu b, ale i přesto to bylo pro mě skvělý. Za mě je určitě cestovní plamínek zažehnut.


čtvrtek 4. června 2020

deník 28 - nový objev

Skoro každý den chodíme s Matějem kolem malé uličky, na jejímž konci je velký barevný plot. Nikdy jsme se nešli podívat blíž - až předminulý týden. Svítilo slunce a já jsem jakoby mimoděk stočila kočár do uličky. Proč ne? Měli jsme štěstí - cedule na brance naznačovala, že se nejedná o nic soukromého, jak jsem si předtím (nevím proč) myslela. Vzala jsem za kliku, ještě pořád jsem si nebyla úplně jistá, jestli tam můžeme, a uvnitř se nám otevřel ráj.

Uprostřed obří klec s andulkami, potom veliký výběh pro králíky, vlevo kozi. Králici i kozi mají všichni svoje jména, můžeš k nim dovnitř a můžeš je hladit (a králíky i krmit). Po pravé straně jedno dětské hřiště s pískovišti a hračkami na půjčení a s klasickou houpačkou pro batolata. Hurá houpačka! Za ní jsem fakt vděčná. Matěj miluje houpání a v Chotíkově měl svoji a tady se nám zatím tuhle klasickou houpačku nepodařilo objevit - až teď. 

Klouzačky i prolézačky pro menší děti. Všude keříčky a skrýše. Můžeš si tam půjčit malé kolečko nebo zahradní náčiní pro děti. Po pravé straně prolézačky pro větší děti, ohniště, stůl na ping-pong, malé hřiště na basket a na fotbal i s míči. Zároveň tam rostou byliny. Věci mají punc mírné opotřebovanosti, dřevo kam se podíváš, všechno je funkční. Zeptala jsem se babičky s malou vnučkou, zda je v pohodě tam být, a ta mi sdělila, že to je hřiště pro všechny.

Houpala jsem Matěje a usmívala jsem se. Kolik asi suprových věcí máme přímo pod nosem a nevíme o nich? Je krásný, že občas stačí jenom vzít za kliku.

středa 3. června 2020

deník 27 - zpátky v Aarhusu

V půlce května jsme se vrátili zpátky do Aarhusu. Přes hranice to šlo hladce a do Dánska nás pustili díky tomu, že máme v zemi rezidenství. Vypadalo to, že univerzita se v dohledné době otevře a Vojta tam zase bude moct chodit do práce. Těšili jsme se na soukromí, jaro v Dánsku a na moře.

Hned při příjezdu nás překvapila teplota. V Čechách jsme strávili dva a půl měsíce a já jsem si přivykla, že v posledních týdnech bylo kolem dvaceti stupňů (až na výjimky). V Dánsku bylo solidních čtrnáct, pršelo a opíral se do nás všudypřítomný vítr. Moje nadšení z cesty trochu opadlo.

Poslední přestávka na cestě.
V bytě se mi zdálo všechno zaprášené a takové nezabydlené, skoro neznámé. Hned druhý den jsem se pustila do úklidu, otřela jsem, co šlo, vysála, umyla koupelnu, vyházela shnilé jídlo, pořádně vyvětrala. To mi pomohlo. 

Odpoledne jsme ještě jeli na pláž. Vojta se mě ptal, za co jsem za poslední rok vděčná a co bych chtěla stihnout do třiceti (byl den mých narozenin). Slíbila jsem si, že následující rok chci víc naslouchat svému srdci. Stála jsem na břehu a z moře vyplaval bílý kamínek s dírkou. Moře vděčnosti vlnám, nosím ho na krku.

Trvalo mi pár dní, než do Aarhusu přicestovala celá moje bytost - nejen tělo, ale i pocity a myšlenky. Stalo se to jednou na dopolední procházce s Matějem v Risskovském lese. To je les asi kilometr od našeho domu. Hned vedle moře a plný starých stromů. Uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nebyla v přítomnosti tak letitých a nádherných stromů a moje srdce pookřálo. Cítila jsem, jak mě prostupuje radost a štěstí z toho, kde jsem. Naše dny s Matějem nastoupily starou krásnou rutinu.


Les ozdobený medvědím česnekem.