pátek 14. května 2021

Fanfiction Harry Potter - Hermiona & Viktor Krum - Let nad jezerem (1)

Odehrává se v reáliích 4. a 5. knihy.

Byl to jeden z prvních opravdu teplých dní. Větve stromů se vlnily pod hřejivým dotykem slunečních paprsků a na břehu jezera se zelenala tráva. Z brány hradu vyšla dívka s hustými vlnitými hnědými vlasy, trochu nervózně se rozhlédla kolem sebe, a pospíšila si k vodě. Navzdory slunci na sobě měla zimní plášť a na nohou vysoké boty, jako kdyby po dlouhé zimě ztratila víru ve vlídné počasí. Jakmile rozeznala shrbenou postavu na břehu jezera, ještě přidala do kroku. Postava jí zamávala a ona si všimla, že vedle ní leží koště. Polkla a nesměle zamávala zpátky. Byla v ní malá dušička.

“Ahoj, Hermi-ou-no,” řekl vysoký černovlasý mladík s kulatými zády. “Dneska bude dobrá viditelnost, už se nemůžu dočkat až budeme nahoře.” Naklonil se blíž k dívce a políbil ji rychle na obě tváře na uvítanou. Narozdíl od Hermiony měl na sobě na pohled docela lehkou prošívanou vestu, kalhoty a rukavice.


“Ahoj, Viktore, páni to je Kulový blesk, to je asi opravdu dobré koště, co? Četla jsem o něm ve Famfrpálu v průběhu věků a taky samozřejmě Harry jeden má. Totiž pročítala jsem si Famfrpál v průběhu věků, když jsem se připravovala na dnešní let, snažila jsem se tam najít, jestli by mě něco mohlo pomoct se udržet ve vzduchu,” vypravila ze sebe Hermiona rychle. “Víš já na létání úplně nejsem,” přiznala nakonec.


Viktor se na okamžik zamračil, když uslyšel Harryho jméno, ale jak dál poslouchal Hermionu velice rychle se na jeho tváři objevil úsměv: “Zajímalo by mě, jestli existuje kniha, kterou jsi neměla v ruce,” zažertoval. “Na létání nic není. Stačí, když se mě budeš držet,” dodal, když viděl, jak se Hermiona tváří. 


Hermiona a Viktor nebyli jediní, kdo si užíval krásného teplého dne venku. Zatímco stáli na břehu jezera, kolem prošel hlouček studentů z Havraspáru a dva Nebelvírští studenti. Všichni na ně nepokrytě civěli. Hermiona, která nestála o řeči, se vyhýbala jejich pohledu a pomáhala Viktorovi připevnit brašny zespodu na koště. Nakonec nezbývalo nic než nasednout.


Viktor se zubil od ucha k uchu: “Počkej až uvidíš jezero shora,” řekl Hermioně. Ta se zatvářila pochybovačně, ale proti svému zvyku na to nic neřekla. Odrazili se od země.


“Už můžeš otevřít oči,” ozvalo se s přidušeným smíchem, když vystoupali nad vrcholky stromů. Letěli vodorovně nad jezerem a slunce měli v zádech. Hermiona se odlepila od zad svého společníka a opatrně pootevřela víčka. Pod ní se třpytila a tančila vodní hladina.


“To je úžasné! Vidíš, jak se mění ty barvy?” zavolala nadšeně a na chvíli zapomněla na svůj strach. Po tom, co ji Viktor vytáhl z jezera při plnění úkolu do Turnaje tří kouzelníků, si byla jistá, že má jezera dost na dlouho dobu. Z této perspektivy ale vypadalo úplně jinak a Hermiona začínala být docela ráda, že se nechala k letu přemluvit.

“Nádhera,” odpověděl a očima těkal po vodní hladině.


Klouzali blízko nad vodou. Kdyby chtěla, mohla by se natáhnout a namočit si nohu nebo dokonce ruku ve vodě. Ale to by se musela pustit vesty svého společníka a to, i když měla ruce od samého držení celé dřevěné, rozhodně nehodlala udělat. Hory, rámující jezero z východní strany, se pomalu přibližovaly. 


“Hermi-ou-no, cítíš se na malý dobrodružství?” zeptal se Viktor po chvíli.

“Jak to myslíš?”, odpověděla Hermiona, “A co je tohle?”

“Myslel jsem, že bysme se mohli podívat tam nahoru.” Oběma rukama pustil koště a ukazoval na masiv, který se před nimi zvedal.

“Ty ses zbláznil!” vrátila mu Hermiona okamžitě. Potom si ke svému překvapení uvědomila, že nad tím opravdu přemýšlí. Jedna její část se chtěla nahoru podívat. Trvalo ji jenom pár vteřin, během kterých si zdůvodňovala rozhodnutí, které bylo už dávno učiněné: “Není to tak špatné, když nemusím koště řídit. Nikdy jsem tam nebyla. Ty hory nejsou mimo školní pozemky, jsou na jejich hranici, takže technicky to není úplně proti školnímu řádu,” než prostě odpověděla: “Tak jo.”

“Drž se!” ozvalo se zepředu. 


Znovu pevně zavřela oči. Viktor se přitiskl k násadě a obrátil koště vzhůru. Vítr jim svištěl kolem uší. Hermioně připadalo, že klouže z násady dolů. Bylo ale už pozdě z toho vycouvat. Zaryla nehty do Viktorových boků a předklonila se. Připadala si, že je ke koštěti snad přimrzlá. Právě, když si v hlavě přehrávala chmurnou přehlídku různých způsobů odmrazování, ucítila, jak se znovu vyrovnali.

“Zkusíme to tady,” řekl Viktor a prstem ukázal na malé údolí vetknuté mezi skalnaté výběžky. Přistáli na zbytcích sněhu. Hermiona prkenně sesedla z koštěte. Viktor si protahoval zkřehlé prsty a oči mu svítily.


Nacházeli se asi v polovině výšky hory, za nimi se tyčilo ještě dobrých tisíc metrů kamene. Všude bylo dost morko. Ještě pár slunečných dní a bílé plochy zde stejně jako dole úplně zmizí.


Nechali koště opřené o stěnu a vyrazili na obchůzku kolem skalisek. Hermiona přeskakovala kaluže a nohama si vybírala ostrůvky žluté loňské trávy. V duchu si libovala, že její úvaha vzít si zimní oblečení byla správná.


Skály se leskly v mnoha odstínech. Hermiona byla překvapená, jak moc jí měnící se kámen fascinuje. Hodnou chvíli šli mlčky a pozorovali kameny a křoviska. Sem tam se mezi nimi objevil malý smrček. Na kraji údolí narazili na cestu vinoucí se vzhůru. Po chvíli se cesta změnila v pěšinu, která se obtáčela kolem skal.


Výstup byl čím dál namáhavější. Hermiona střídavě uvažovala o tom, jaké by to bylo potkat v horách obry a střídavě, jak dlouho budou ještě pokračovat nahoru. Už měla na jazyku otázku, když se přehouply přes skálu a otevřel se jim výhled na jezero. 


Zvrchu připomínalo vajíčko. Z jedné strany bylo zasazené v prstenci hor, tam se právě nacházeli, a na druhém konci se rýsovala silueta majestátného bradavického hradu. Ten z této výšky vypadal nezvykle křehce. Zelené jehličnany a holé listnáče Zapovězeného lesa se rozprostíraly vlevo od jezera. 


Zastavili a v tichu vstřebávali dojmy. Svítilo slunce a všechno všední jakoby zůstalo dole pod nimi. Tady nahoře nebyly žádné denní starosti. Širá krajina zpívala píseň jejich srdcím.


Viktor nabral do ruky trochu sněhu. “Díky, že jsi souhlasila se mnou letět. Já se k létání mimo famfrpál moc nedostanu. Když jsem byl mladší létal jsem pořád nad horami a řekami. Tohle mi chybí,” posteskl si a ukázal rukou do neurčita. Hermiona se dovtípila, že zřejmě myslí hory, krásu kolem a všechno dohromady. “Díky tomu jsem se naučil létat. Dřív než jsem věděl něco o Vronského fintě,” pokračoval a nechal vodu z polorostátého sněhu kapat mezi prsty. Potom se usmál na zbytek sněhu a hodil ho po Hermioně.


Hermiona se ke svému překvapení také zasmála a naoplátku zase mrštila sníh po svém společníkovi. Lehce se mu vyhnul, ale to Hermionu neodradilo od dalšího pokusu. Připadala si velice neskutečně. Na pozadí toho nejkrásnějšího výhledu, tisíc metrů nad zemí (kam se dostala na koštěti) se kouluje s Viktorem Krumem, který se jí právě svěřil o tom, jak se naučil létat. Najednou jí všechno přišlo velice absurdní a ještě víc se rozchechtala. Připadala si jako pírko. Ztratila koncentraci a koule ji zasáhla naplno do obličeje. Plivala sníh a vytírala si ho z očí. 


“Promiň Hermi-ou-no,” omlouval se hned a pomáhal Hermioně oklepat sníh z obličeje a vlasů. Došlo jí, že najednou stojí velice blízko sebe. Zčervenala jako pivoňka a dívala se upřeně do země. Lehkost byla ta tam. “Díky,” pípla a zvedla oči. Jejich pohledy setkaly a Hermiona naokamžik četla v očích svého společníka jako v otevřené knize. Obsah stránek ji docela vylekal a tak odvrátila pohled směrem k horám. “Myslíš, že tady žijí obři?” vypálila vzápětí otázku, nad kterou přemýšlela při výstupu.

“To nevím,” připustil Viktor, zamračil se a kousek ustoupil, “Jak tě to napadlo?”

“Říká se, že se ukrývají v horách, protože se drží daleko od lidí. Nikdy jsem žádného obra neviděla. A co ty?” zeptala se a stejně jako při cestě nahoru pomyslela na Hagrida a na článek, který nedávno vyšel v Denním věštci. Byl tady někdy? Třeba někde poblíž žije jeho rodina.

“Já taky ne.” řekl Viktor. Odmlčel se a po chvíli pokračoval: “U nás doma mluvil o obrech můj dědeček. Vždycky říkal, že žijou v jednom z údolí a ukazoval prstem dozadu do hor. Ale jestli to je pravda, tak museli být hodně daleko. Párkrát jsem letěl tím směrem a nikoho jsem neviděl.”

“Je tvůj dědeček pořád naživu?”

“Živ a zdráv.”

“A odkud vlastně přesně jsi?” zeptala se Hermiona s nepředstíraným zájmem. 

“Vážně to chceš slyšet?” 

Hermiona horlivě přikyvovala.

“Pocházím z jedné malé kouzelnické vesnice ležící v pohoří Pirin. Vesnice je možná velké slovo, bydlíme tam pohromadě tři rodiny. Moje rodina z tátovi strany tam žije už několik generací. Rodiče mají kozí farmu, ale to je spíš zástěrka pro mudly. Hlavní je, že chovají proměnlivé kozy. Ti jsou hrozně vzácní, je těžké je rozmnožit. Z jejich srsti se tkají neviditelné pláště.” vysvětloval.

“Páni to musí být úžasné. Čistě kouzelnická vesnice v horách,” nadchla se Hermiona. “A jaké jsou ty kozy?”

“Vypadají jako obyčejné kozy, když se na ně ale pozorně zadíváš, můžeš si všimnout, že jim srst mění barvu. Klidně i několikrát za hodinu. Taky pijí jenom diamantovou vodu. A jazýček mají možná ještě vybíravější než kozy.”

“Co to je diamantová voda?” vyptávala se dál Hermiona. 

“Co kdybysme to dopovídali cestou zpátky?” vrátil ji otázku Viktor, potěšen jejím zájmem. “Můžeme sletět dolů a dát si nějaké jídlo u jezera. Bude tam tepleji a možná větší sucho.”

“Jasně,” souhlasila Hermiona, vtiskla si do paměti nádhernou scenérii a vydala se zpátky za Viktorem. Zajímalo ji snad úplně všechno o Viktorově rodině i o famfrpálu. Viktor nezůstával s otázkami pozadu a tak jim cesta zpět ke koštěti uběhla velmi rychle.


Let dolů připadal Hermioně mnohem příjemnější. Možná to bylo tím, že to bylo podruhé za krátkou dobu, anebo tím, že věděla, že letí blíž k zemi, anebo prostě protože se mohla pohodlně opřít o Viktorovi záda. Jak kolem ní svištěl vítr, došlo jí, že se vůbec nechce vrátit zpět na hrad.


Přistáli na malé pláži ozářené sluncem, které se pomalu klonilo k západu. Břeh jezera lemovala krátká čerstvá tráva a v písku leželo pár balvanů. Hermiona slezla z koštěte a plná neznámé radosti se na jeden z balvanů posadila. Pozorovala jezero a nasávala přítomnou chvíli plnými doušky. Voda se jiskřila v medových barvách. Viktor mezitím vybalil obsah brašen. Měli s sebou obložené chleby, spoustu pochoutek z Medového ráje, dýňový džus a dokonce i dvě lahve máslového ležáku, které pořídil při minulé návštěvě Prasinek. Hermiona ale vypadala, že ji jídlo nezajímá ani přinejmenším. Dál fascinovaně zírala na vodní hladinu.


Po chvíli Viktor vstal, vzal dva máslové ležáky, a přisedl si k Hermioně na kámen. Seděli velice blízko sebe. Viktorovi připadalo, že vzduch kolem nich jiskří stejně jako voda v jezeře. Hermionino rozpoložení bylo nakažlivé. Viktor se nemusel ani příliš naklánět, když jí zašeptal do ucha slova, která mu vytanula na mysli dříve tohoto dne, když letěli nad jezerem: 


“Duše lidská, podobá se vodě, přichází z nebe, k nebi se vznáší a čas ji zas posílá k zemi ve změnách stálých. To je Goethe.”


Hermiony se ta slova velice dotkla. Naoplátku nahmatala Viktorovu ruku a stiskla ji. Viktor se znovu předklonil. Tentokrát ji zlehka políbil na ústa. Hermiona cítila, jak jiskření vody prostupuje celé její tělo. Zadívala se Viktorovi do očí a znovu v nich četla. Tentokrát se ale nepolekala. Naklonila se blíž a dál si povídali bezeslov.


Když na nebi vyšly první hvězdy, ležely dvě prázdné lahve od máslového ležáku u objímající se dvojice.

“Měli bychom se vrátit na hrad.”

“To už říkáš potřetí.”

“Teď ale doopravdy.”

“Achjo, tak jo.”

“Jestli mi to dovolí naši, ráda bych o prázdninách přijela,” řekla ještě Hermiona a odpověděla tak na Viktorovo pozvání. Vysoký černovlasý mladík s kulatými zády se na Hermionu zářivě usmál a ve slabém světle hvězd se vydal pro koště, které leželo zapomenuté na kraji pláže.

Picture by Lozter. I honestly hope you don't mind I borrowed it. Thanks.


úterý 23. února 2021

deník 29 - dánská školka?

Bydlíme v zemi s úplně neuvěřitelně parádním systémem školek. Vlastně asi celkově systémem vzdělávání - od jeslí až po univerzitu. V Aarhusu jsou jesle (0-3 let) a školky (3-6 let) na každém kroku. My jich máme v dochozí vzdálenosti do deseti minut víc než pět.

Většina Dánů posílá svoje děti do jeslí mezi jedním a druhým rokem. Jesličkové děti chodí často ven, vozí se ve velkých kočárech pro čtyři nebo ve vozíku elektrokola, školkové děti zase vyráží na hřiště, s Matějem je tak často vídáme. Není vůbec neobvyklé, že jejich učitelé vypadají jako velký pohodáři. Zrovna včera jsme viděli školkovýho učitele, kterýmu se houpala v uchu náušnice kančího zubu. Nebo jindy zase paní s dlouhýma rozpuštěnýma šedýma vlasama a jiskrou v oku. Oba vypadali, že si svoji práci vážně užívají.


Od kamarádek taky vím, jak to v jeslích a školkách funguje. V jeslích je dvanáct dětí na čtyři dospělé - dva pedagogy a dva asistenty. Těch dvanáct dětí mají dospěláci rozdělené na čtyři skupiny po třech. Mladší děti kolem roku mají někdy jiný program než starší, někdy jsou společně. 


Co mě přijde neuvěřitelné je to, že všechny jesle mají stejný nebo hodně podobný denní režim a přístup k dětem. Existují směrnice nastavené státem o oni se jich prostě drží. To může znít trochu děsivě, ale většina Dánů má ve stát a společnost velkou důvěru. Třeba je tady běžné, že se nechávají kočárky s malýma dětma venku před obchodem. Ta důvěra asi taky pomáhá k tomu, že Dánové ve velkém posílají děti do institucí už od malička.


Matěj s kamarádama.


Přístup k dětem na mě dělá velký dojem. Dělají tu hodně na dítě orientovaný přístup - na jeho potřeby a možnosti, ale zároveň podporují svobodný rozvoj. Například v jeslích podporují, aby děti už od nejmenších jedly samy - nejdřív rukou a pak příborem. Taky mně přijde, že se hodně orientují na to pozitivní. Od kamarádky vím, že když malý dětičky v jeslích padají (což je fakt často), dospělí kouknou na dítě, co spadlo, a podpoří ho tím, že říkají “up igen”, “znova nahoru”, a moc se nerýpají v tom, že spadlo atp.


Ve školkách nechávají dětem hodně volnost, nemají moc řízených činností a tráví hodně času venku. A tím nemyslím, že jdou na vycházku, když je hezky. Děti jsou tady zvyklý být venku za každého počasí - déšť, sníh, vítr, sluníčko. Většina institucí, co jsem si o nich četla, klade důraz na pobyt venku v přírodě - děti jsou většinu času venku na hřišti nebo v parku nebo v lese nebo u moře… K tomu ještě přičtu ty charismatický učitele, fakt pěkný, vymakaný hřiště a promyšlený hračky odpovídající věku, a je to skoro ráj na zemi :-)


V lese byla legrace :-)

Taky mě to nalákalo. Matějovi jsou teď dva a čtvrt roku, tak jsem si začala říkat, jestli by se mu přece jen už v takových skvělých jeslích mezi dětmi nelíbilo. Mají tady i úplně parádní proces adaptace, prostě chodíš do jeslí s dítětem tak dlouho (klidně pár týdnů), dokud se tam necítí bezpečně zůstat s učitelema. Nojo, ale tady to začalo trochu skřípat. Představa, že bych ho, kluka mýho maličkýho, nechávala s jinýma lidma, který mluví jazykem, kterýmu nerozumí, mě úplně nelákala. I když s tím jazykem to je prý otázka týdnů, jak tu slyším od všech známých. Když jdou tady děti do školky, naučí se jazyk klidně během dvou měsíců (vůbec ne výjimečně, ale velice často).


Několik dní jsem se potila rozhodováním a nespala jsem. Pak jsem se naladila do svého srdce a začala jsem tušit odpověď. Moc mi pomohlo, že jsem to taky konzultovala s různýma lidma. Celý proces pak završil rozhovor s mojí kamarádkou Zuzkou, která mě vyslechla a řekla pár věcí, který byly vlastně velice neutrální a pozitivní vůči zdejšímu školství. 


K rozsvícení mi pomohlo mimo jiné zpracování těhle dvou věcí. Zvažovala jsem to taky hodně proto, že Matěj říká, že do školky chce. A dozvěděla jsem se od Zuzky, že její syn stejného věku taky vážně říká, že chce do školky nebo na tancování se svojí sestrou. Takže mi došlo, že Matěj není sám a asi je to normální, že děti to takhle říkají (to z toho odvozuji), i když si nejsou vědomy důsledků.


Další silná motivace byla mezinárodní zkušenost - abychom to tady využili. Ale uvědomila jsem si - ruku na srdce, to je spíš moje motivace, než Matějovo. V současné situaci těch možností na vyžití ve zdejší kultuře není tolik jako obyvkle, takže jsem hledala různý možnosti. Moje ego, takže ani ne moje skutečné potřeby...


O pár hodin později jsem už věděla, že chci s Matějem zůstat dál doma. 

 

Je to trochu divný, ale cítím, jakoby mi spadl ze zad velký balvan. Cítím se klidně a šťastně. 


Jako rozdíl, když děláš věc, protože se to tak dělá a nemáš to úplně usazený a tím, když něco děláš, protože to tak prostě cejtíš vevnitř, máš to tam usazený. Teď mám pocit, že si to naše spolubytí doma, i když jsme v zemi s úžasným školstvím, ještě víc sedlo. Dává mi to smysl a teď si to můžu s tím vědomím - vědomě - ještě víc užívat.


Jo a jasně, že to je naše cesta a nevím, co je správně obecně (jestli vůbec něco takovýho jde). :-) 


Přichází jaro a léto a já se těším, jak si ho spolu užijeme. Budeme jezdit do lesa a k moři, potkávat se s dětmi našich kamarádů a mít pohodu stejně jako teď. Vstávat, kdy chceme, jet kam chceme a cestovat, kdy chceme. V klidu počkáme než se Matěj dopeče a doroste školkovýho věku a uvidíme, co skvělýho ho bude čekat.




sobota 5. září 2020

7 výhod cestování v dodávce s batoletem

  1. Vzájemná blízkost

  2. Málo věcí

  3. Útulnost

  4. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám

  5. Nádherný místa, inspirace

  6. Izolace

  7. Cena


(tak a už to víte, kdo máte málo času, můžete to zavřít :-))


Před dvěma měsíci jsme pořídili dodávku. Za čtrnáct dní ji Vojta přestavěl do obytné podoby a od té doby s ní jezdíme na několikadenní výlety. Do budoucna plánujeme i nějaký podstatnější cestování, zatím se ale rozkoukáváme a vymýšlíme, co ještě vylepšíme (čeká nás další fáze přestavby :-)). Už z tohodle výletování jsem ale plná dojmů a fakt se mi to líbí. Sepsala jsem, co je na tom podle mě super.


  1. Vzájemná blízkost


Jako první mě napadá vzájemná blízkost (asi mám zrovna takový rozpoložení, kdybych to psala jindy, možná by byl jako první jiný bod). Něco na tom cestování a společném pobývání v malém prostoru je. Skoro všechno, co přes den zažíváme, zažíváme společně, anebo si o tom hned vyprávíme. Mám pocit, že nás to stmeluje, že jsme společně přítomný všem těm denním (a nočním) obyčejným i podivným situacím. A taky myslím, že Matějovi se moc líbí, když má svoje rodiče pořád kolem sebe nebo opodál. Samozřejmě, že tenhle bod se může rychle změnit ve velkou nevýhodu. Naštěstí je vždycky nablízku Vojtova práce, aby zasáhla. Nebo si taky někdy dáváme časy sami pro sebe.




  1. Málo věcí


Tenhle bod si obzvlášť užívám. Máme s sebou pouze základní věci na vaření, jídlo, oblečení, léky, nějaký ten tablet a počítač, nářadí a hračky pro Matěje. A co je na tom tak skvělýho? Rodičům už možná svítá, ano, přesně tak, když nemáme moc věcí, nemusím ani trávit moc času jejich uklízením. Věci se sice musí vracet na místo hned, protože jinak by nastal v malém prostoru chaos, ale díky jejich množství to nezabere moc času. 


Zároveň platí, že většinu času jsme venku a tam si Matěj nachází podle mě ty nejlepší hračky - kameny, písek, kusy naplavené dřeva, větvičky a tak dále. Může se dotýkat všech těch přírodních materiálů a být obklopen jejich živoucí energií a když si dohraje, můžeme je většinou nechat tam, kde mu vypadnou z ruky.


cestování dodávkou

  1. Útulnost


Ležet v dřevem obložený dodávce na dobrý matraci, zachumlaná v peřinách, tulit se s Matějem a Vojtou a koukat z okna do zelenýho nebo poslouchat, jak padají dešťový kapky na střechu, je moc příjemný. A ten výhled se nikdy neokouká.


cestování dodávkou

  1. Trávení času venku, blízko přírodě a jejím proměnám


Tohle je hodně podstatný, asi největší lákadlo, proč jsme do toho šli. Když přebýváme v dodávce s batoletem, je jasný, že většinu času budeme venku. Uvnitř se dá dělat párty jenom opravdu omezeně. Trávit čas venku mi přináší nekonečný zdroj inspirace a je to prostě skvělý. Venku se pořád něco děje, buď jsou tam jiní lidé se svými zájmy a zajímavostmi, nebo další děti, který vymýšlí věci, na který bych nepřišla ani náhodou. Nebo tam je nějakej hezkej strom, kopec, jedlý bobule, spadaný jablka, fouká vítr, nebo ta cestička vede někam, kde jsme ještě nikdy nebyli. Prostě, co se stane, nevymyslíš. 


Na jedný naší zastávce jsme se šli podívat za troubením trubky. Nejdřív jsme mysleli, že se jedná o pohřeb nebo nějakou oslavu. Ukázalo se, že jde o chlápka, který hrál na trubku v ohradě kravám. To jsme si alespoň odvodili při pohledu na něj a krávy. Potom, co přestal hrát, jsme se ještě potkali a z vypadlo z něj, že vůbec nehrál skotu, ale jenom cvičil na pouliční koncert. Zároveň nám stačil říct, že Ježíš je náš spasitel a obdarovat nás příslušnou ilustrovanou brožurkou. Ještě jednou jsme ho potkali, když jsme kolem něj projížděli v městečku, kde koncertoval i s rodinou.
  1. Nádherný místa


Tohle je asi zřejmý, ale proto o nic méně úžasný. S dodávkou se dostaneme na krásný, dokonalý místa v přírodě. A nejenom to, hlavně na nich můžeme strávit docela dost času. Když se nám někde líbí, dáme si tam oběd, procházku, pracujeme tam nebo chytáme lelky. Případně, pokud to jde, zůstaneme i přes noc. Skvělý je, že třeba brzo ráno, nebo pozdě večer jsou ty nádherný místa, jinak plný lidí, docela opuštěný. Osobně mám moc ráda časy, kdy se den mění v noc nebo obráceně. Líbí se mi, jak se proměňuje světlo a barvy na obloze.


cestování dodávkou


  1. Izolace


Protože to píšu v srpnu 2020, dostává tenhle bod ještě další výhodný rozměr navíc. V dodávce se docela snadno vyhneme přílišnému kontaktu s dalšími lidmi. Anebo se ten kontakt odehrává venku (snad skoro vždycky kromě nakupování nebo nějaký speciální příležitosti). Myslím ale, že to má i jiný výhody než, že to je vhodný v současný situaci. Pro mě je jedna velká výhoda sebepoznání. Izolace (když nevidím rodinu, kamarády, sousedy atp.) na mě funguje tak, že jsem víc introspektivní. Mám čas a prostor jít víc dovnitř sebe a porozhlédnout se, co tam vlastně je.


  1. Cena


Sladká tečka nakonec. Náš způsob pobývání a cestování v dodávce nás vyjde dost levně. Peníze utratíme akorát za jídlo a naftu (a sem tam něco dalšího, ale to je asi vždycky všude, ne?). V dodávce si vaříme, takže nákup děláme v supermarketu dost podobný jako domů. Naše výlety vypadají tak, že dorazíme do nějaké oblasti a tam už se přesouváme minimálně. Poslední výlet na Samso nás teda kromě lístků na trajekt nestál skoro nic. A to jsme strávili tři dny v krásný přírodě.


Jasně, je potřeba docela podstatná počáteční investice, ale my cestujeme rádi, takže mám pocit, že se nám vrátí. Přesný čísla, kolik nás to zatím stálo, chci dát ještě dohromady.


Nasbíráno po ránu k snídani.
Nasbíráno po ránu k snídani.





pondělí 24. srpna 2020

dodávka 2 - potrava pro srdce

Sedím na nejkrásnějším místě na světě. Pode mnou tančí cestička a jako šňůrka se táhne přes zelený kopec až dolů k pláži. Slunce svítí ostrým letním světlem a vítr se dotýká celého mého těla. Poryvy větru jsou vlny a já se koupu na vzduchu.


Na obzoru se do půlkruhu rozprostírá moře. Mohla bych se na něj dívat celý den. Nejmírumilovnější modrá hladina se posouvá a vzdouvá ve směru větru. Občas z vody vyšumí bílá zpěněná perla. A věřte nebo ne právě teď na obzoru přede mnou pluje jedna bílá plachetnice.


Při tomhle pohledu cítím, jak mi moje srdce cosi šeptá. Naslouchám mu, ráda bych se dozvěděla víc. Nechala se jím vést, vypustila ho ze sevření malých smutků, které rychle blednou v porovnání s krásou kolem. Cítím moře vděčnosti, že ji teď můžu vidět. 


Děkuji místům v přírodě, která mluví jazykem mého srdce. Děkuji, že skrze vás můžu slyšet a vnímat lásku, která všechno prostupuje. 


S pokorou a vděčností ráda setrvávám na takových místech. Mám pocit, že jsem tak snadněji ve spojení sama se sebou.


P.S.: Nakonec jsme zůstali do druhého dne.



pondělí 17. srpna 2020

dodávka 1 - první výlet

Stála jsem nad propastí a po obličeji mi klouzaly teplé paprsky zapadajícího slunce. Přede mnou vyrůstaly kopce potažené zeleným sametem stromů koupajících se v posledních paprscích tohoto dne. Od mých prstů na nohou dolů zela obří díra prázdna naplněná chvějícím se barevným vzduchem. Zdola byl slyšet hukot divoké řeky.


Vždycky, když jsem pooteřvela oči, byl ze slunce vidět menší srpek. Za chvíli se obloha zbarvila do růžova a paprsky naposledy zatančily nad korunami stromů. Matěj pil mlíko v nosítku a já jsem se usmála na Vojtu. Dneska nás čekala první noc v naší malé dodávce.


Asi před rokem jsme začali s Vojtou trochu z legrace mluvit o tom, že bychom si mohli pořídit dodávku a cestovat, protože to je to, co jako rodina děláme společně nejradši. A šup o pár měsíců později jsme prodávali náš dům. A před měsícem jsme pořídili malou dodávku, Volkswagena Transportéra. Vojta na jeho základní přestavbě pracoval asi dva týdny v kuse. Všechno bylo připraveno na první zkušební výlet.


Rozhodli jsme se, že si zpestříme cestu z Chotíkova do Aarhusu a užijeme si krajinu. Vojta toužil vidět hory a tak našel na mapě národní park Harz. Byl víceméně po cestě a sliboval kopce. 


S očima navrch hlavy jsme sledovali obrysy hor na obzoru. Bylo po dešti a rovné pole vystřídala zvlněná krajina. Kopeček vpravo se lámal jako kdyby narazil na pobřeží. Jeli jsme na místo poblíž Hexentanzeplatz. “Tam budeme spát první noc, aspoň tě budou čarodějnice ochraňovat,” řekl mi Vojta ještě před cestou.


Na protějším kopci jsme měli nalezené parkoviště, kde se dá zadarmo spát s autem nebo obytňákem. V lesích nás přivítal vytoužený čerstvý vzduch. Hned jsme se vydali na procházku mezi ostré skaly. Matěj běhal sem a tam.



Nic jsme neplánovali a přesto jsme se ocitli ve správný čas na správném místě na západ slunce. Byl to pro mě moment, kdy do sebe všechno zapadalo, cítila jsem velké požehnání. Starosti s přestavbou, balení, cesta začaly ustupovat a v hlavě se mi roztahovalo prázdno a vděčnost.



Okny v autě jsem pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Otevřenými dveřmi dovnitř proudil vzduch a já jsem si připadala jako nejbohatší člověk na světě, že můžu spát takhle pohodlně pod hvězdnou oblohou.


Naše auto se proměnilo v pro mě útulnou noru. Postel má sto šedesát na šířku a je přesně v úrovni oken, na kterých je zatmavovací fólie. Je teda dobře vidět ven a dovnitř téměř ne. S sebou jsme měli dostatek čerstvě povlečených polštářů a naši oblíbenou peřinu. Spalo se mi moc dobře.



Ráno nás probudilo příjemné bubnování kapek na střechu. S Matějem jsme se oblékli, uvařili čaj a mezitím přestalo pršet. Vojta se vrátil z běhání. Dopoledne jsme chtěli strávit u divoké řeky, kterou jsme předchozího večera slyšeli. Sjeli jsme z kopce dolů, zaparkovali na velkém veřejném parkovišti a vydali se k rychle tekoucí řece. Společně jsme se vykoupali a Vojta se odebral zpátky do auta pracovat.


Voda se proplétala mezi balvany. S Matějem jsme si užívali lezení ve vodě po kamenech. Vybavilo se mi, že když jsem byla malá, úplně jsem milovala řeku s kameny. Mohla bych u ní s nadšením strávit celý den. Po druhé během krátké doby jsem se cítila jako šťastlivec, že můžu s Matějem být na takovém místě. 


Znovu jsme se koupali a pak doskákaly na obří valoun uprostřed řeky. Seděli jsme na kameni a já jsem nechávala řeku, aby odnesla pryč všechno, co nepotřebuji, a co mi neslouží.



Očištěni zvukem a přítomností vody jsme se vrátili do auta a ohřáli fazole. Na Matějův polední spánek jsme se vydali na další cestu. Příští zastávka byla v plánu u moře.


Bylo k večeru a já jsem koukala na navigaci několikrát do minuty. Cesta k moři byla delší, než mi bylo příjemné. Nakonec jsme se tím častým koukáním do displeje dostali až do Kielu. Našli jsme pěkné parkoviště v lese kousek od pláže. Hned jsme se sebrali se vykoupat. Moře bylo kafíčko. Možná trochu kafíčko se zmrzlinou. Matěj si hrál s lopatkou a kyblíčkem.



Ani jeden z nás se necítil na další cestu, rozhodli jsme se v Kielu zůstat a přespat do dalšího dne. Našli jsme parkoviště pro obytná auta v přístavu, které asi obvykle zdarma nebylo, ale my jsme měli štěstí (nedalo se nikomu zaplatit, na určeném místě nikdo nebyl).


Únava z cesty si vybrala svou daň a tak jsme si zašli na večeři na pizzu. Domluvili jsme se, že ráno vstaneme v pět patnáct, abychom zbývající vzdálenost do Aarhusu ujeli ještě než se Matěj vzbudí.


To se taky podařilo. Osvěženi lahodným spánkem (spalo se mi stejně skvěle jako noc první) jsme se ráno vydali na cestu. Opět jsme měli štěstí, tentokrát jsme mohli za jízdy pozorovat rozbřesk a východ slunce. V půl deváté jsme byli doma v Aarhusu.


Náš první zkušební výlet s přespáním v dodávce byl zároveň přesunem a stěhováním zpátky do Aarhusu. Na klasickém výletu bychom nekrájeli tolik kilometrů a ani nebrali tolik věcí, které jsme potřebovali přemístit z bodu a do bodu b, ale i přesto to bylo pro mě skvělý. Za mě je určitě cestovní plamínek zažehnut.